Vousáč si ho nevšímal. Prohlížel si ženu a ona si prohlížela jeho. Ostatní pokračovali v poskakování, ale hlavy natočili tak, aby viděli co nejlíp.
On taky, protože tušil, co bude následovat. A taky jo. Po chvilce vzájemného obhlížení se s tím různooký náčelník a držitel příslušného povolení nepáral: Jemným, ale rozhodným pohybem položil jeho ženě dlaň na zátylek a nasměroval ji do šera mezi stromy.
Dál od vody, za viditelné i neviditelné hranice jejich společného příběhu. Další scéna, při níž si nemůžu nevzpomenout na Julii. Žena řízená cizí chlupatou rukou i vlastní vůlí pomalu odchází, bez ohlédnutí, svým vlastním směrem a už se nikdy nevrátí.
Což byla nakonec skvělá věc a obojímu jsem přes počáteční rozmrzelost zatleskal: Petra měla mnohem snesitelnější poruchu osobnosti než Julie. Svou dochvilností, osvědčenými hmaty a předvídatelným chováním přinesla do mé rozdvojené a poněkud zdivočelé duše klid.
Když tedy vousáč po chvíli přivedl ženu se špinavými a čerstvě otlačenými koleny zpátky, žádné velké citové zemětřesení jsem nezaznamenal dnes ani tehdy. Navíc projevil smysl pro rannou formu spravedlnosti.
Chvíli se rozhlížel po stále ještě rozhýbané tlupě, v kůži na kolenou měl otisknuté jehličí, jedno trochu krvácelo. A pak vešel mezi lesklá těla, vzal za paži jedno silnější, se svalnatými zadkem a houpavou, a táhl ho k němu.
S tělesným teplem každopádně dorazila i její vůně. Příjemná. Sotva dospělá. Čerstvá, zdravá a čistá, žádné příměsi opotřebování. Na rozdíl od jeho ženy, přiznejme si to.
Když si odmyslel barvu kůže, mohla by to být žena z jezerního tábora. Chabě se bránila, pohazovala kudrnatou hřívou a cosi vykřikovala. Část skupiny zpomalila své poskakování, někteří vzrušeně ukazovali jeho směrem a šklebili se. Nedokázal hned poznat, jestli vzrušeně, pobaveně nebo naštvaně. Když ale jeden z mladších chlapů chytil ženu za volnou ruku, pokusil se ji táhnout zpátky, dostal od vousáče pěstí a několik ostatních se začalo smát, pochopil, že od všeho trochu. A že to nejdůležitější se dnes odehrává ve dvou hlavách s hnědomodrýma očima.
Vousáč ženu přitáhl až k němu, pustil její ruku a udělal srozumitelný posunek. Dívala se do země, pleť měla hladkou jako otcova hlína opracovaná mokrýma rukama. Diváci a divačky zvážněli, pochechtávaly se jen starší děti. Zahlédl svou zjevně bývalou ženu s otlačenými koleny, pozorovala ho, ale zůstávala v povzdálí. Daleko, už na docela jiném břehu. Snědá holka málem upadla, jak ji vousáč znovu postrčil. Stála teď tak blízko, že cítil její teplo.
Tenhle okamžik jsem si zvlášť dobře zapamatoval: připomínal mi chvíle, kdy jsem se zchlazený vodou vracel na lehátko k různým opalujícím se ženám prohřátým sluncem. Myslím, že stejně jako já měl chuť obejmout ji a jen tak tam stát, dokud mu do těla nepronikne jednoduchý horký život. Něco měkkého, příjemně teplého a bezpečného jako kdysi matčino tělo. Pár chvilek odpočinku, než to všechno začne. Jenže tohle nebyla matka. Vypadala mladší než on, dívala se k zemi a kůže na hrudi se jí při každém nádechu napínala.
Vousáč ho šťouchl do ramene a pronesl pár důrazně vyzývavých slov.
Nejspíš znamenala něco jako „hele, tahle je teď tvoje, tak se podle toho zařiď“, případně „když s ní neuděláš totéž, co já s tou tvou, porušíš naše pravidla“, neboli „okamžitě se spáříte nebo se naštvu“.
Ach, tyhle pravěké zvyklosti, v každém údolí jiné.
U nich na břehu jezera by se nic takového stát nemohlo. V tuhle chvíli už by měl v hlavě sekyru, v břiše oštěp a žena by se seznamovala s hejnem starších lovců. Cizincům se zjevně osvědčil přátelštější a opatrnější přístup, nejspíš proto, že na cestách byli zranitelnější. Jenže co si o tom myslí tahle holka?
S tělesným teplem každopádně dorazila i její vůně. Příjemná. Sotva dospělá. Čerstvá, zdravá a čistá, žádné příměsi opotřebování. Na rozdíl od jeho ženy, přiznejme si to. Tahle holka svoje tělo ještě nestačila narušit. Žádné viditelné skvrny na kůži, ani pupínky, jen pár jizev. Pořád se dívala k zemi, oči neukázala. No tak jo.
Rozhlédl se. Teď už se nesmály ani děti – a chlap, co předtím dostal od vousáče pěstí, se pokoušel vyhrát soutěž v mračení a zdálo se, že i ve funění. Přitom si ještě prokusoval rty a zíral na něj tak odpudivě, jako kdyby patřil k jeho vlastním lidem. Jeho žena? Nebo sestra? Nebo dcera? Nebo bývalá budoucí žena? Má vůbec čas a smysl to zjišťovat?
Všechny tyhle úvahy mu proběhly hlavou během pár nádechů a výdechů a stejně neměl na výběr. Takže vzal holku za paži, prošel s ní mezi snědými těly a všem zmizel za hranicí lesa, šera a nového života.
Předchozí kapitola: Mužská věc 158: Copánky se nepřestávají natřásat
Text: Dalibor Demel
Ilustrace: Pixabay
Ikona: MV a Unsplash
