Kam se poděla radost ze zabíjení? Z odplaty? Po tom všem? Stane se z vrcholu a možná i závěru jeho života nakonec odpudivá práce, jako když musel škrábat tuk se smradlavých kůží?
S myšlenkou na Datsuna Z mi ho bylo opravdu líto a navíc nemohl jen tak odejít a doma se z toho zklamání vybrečet. V pobřežních křoviskách čekal zástup ozbrojených dokonale připravených štíhlých cizinců, kteří už zas tak cizí nebyli – a dřív nebo později hvízdnout musí.

Vrtění v táboře zpomalovalo. Postavy jedna po druhé mizely za koženými stěnami, stejně jako ještě před pár dny on, jako jeho žena, otec s matkou. Krása obvyklosti. Bezpečí předvídatelnosti. Slast nevědomosti. Ležel v křoví a pozoroval, jak se to kolem ohně vylidňuje. Naprali si břicha, občas se ozvalo krknutí, muži těžkopádně vstávali, ženy se protahovaly, občas někdo zmizel na kraj lesa, aby se vymočil a vykadil, dokud tma neuvolní cestu šelmám. Stejně jako to dělal on.

Přemýšlel, myslel, uvažoval a snažil se připomenout jinou část příběhu. Tady leží on, ve tmě a sám a tam jsou oni. Všem je jedno, že je pryč. Jako když tehdy rozporcovali Kořena a jeho matku. Hlavně když mají z čeho tlačit. Jo, přesně tak. Figurky se dovyprazdňovaly a vracely, doprotahovaly a mizely a za chvíli už u ohně seděl jen dnešní strážce. Poznal ho i na tu vzdálenost podle chůze a nahrbených ramen. Starý lovec, starý zrádce a zbabělec.

Ještě teď mě vzpomínka na něj vytáčí. Iluze o moudrosti stáří mě opustily už ve sborovně, ale někde uvnitř jsem doufal, že starých zálesáků se to netýká. Možná chránil staré zvyky, stará pravidla a uplatnil kus nadhledu nad malými osudy ve prospěch obecného blaha a jistot. Jen způsob, jakým to udělal, nechal potáhnout šlemem zákeřnosti a zrady. Za podobné zločiny si obecné zvyklosti taky žádaly smrt, takže se rozrušením se v křoví zavrtěl, ostrá větvička ho píchla do zadku.

Dotkl se sekery u pasu, po všech těch úvahách to chtělo pevný povrch a váhu. Za chvíli tedy hvízdne a ve tmě se tiše zvedne tlupa cizinců a pod jeho odborným vedením připraví tábor pro nové obyvatele. Pár žen a nějaké to dítě by snad mohli nechat na živu, aby měl kdo pracovat, ale jasná domluva nepadla.

Starý muž se zvedl, hodil na oheň kus dřeva a znovu se posadil. Poslední postavy zalezly do stanů, teď už jen počká, až usnou, až pozornost a soustředění zvadnou. A zahvízdá. Protože tlupa snědých zabijáků za ním vidí totéž co on a všichni chápou, že přichází jejich životní chvilka.

Jenže teď, pár nádechů k zahájení pomsty nedokázal přinutit rty, aby se stočily do kroužku. Myslím, že v tom bylo ještě něco: Vzedmuté vlnky sounáležitosti a lítosti vyšplouchly z moře blahobytu. Za poslední dva dny si napral břicho, odpočinul a užil si status prvotní celebrity. V očích snědých copánků byl ten bledý záhadný cizinec s mapou jejich šťastného života. Takže se podle toho zařídili: Dotek hojnosti krvavým nápadům nesvědčí, a to ani v případě, že dostanete vypít žok zkvašené šťávy, po níž se svět rozmazal do útulné šmouhy – a navíc přijdete o ženu.

Když před dvěma dny rozdupal obraz tábora a ukázal po proudu řeky, nastala chvilka ticha, po níž se mění nebo nemění dějiny. Podíval se na vousáče. I všichni kolem se podívali na vousáče. Vousáč se podíval na něj a pak na rozdupaný obraz. Načež zvedl ruku, cosi vykřikl a nohama rozmetal zbytek tábora včetně části jezera. A na jeho další povel se na obraz vrhli ostatní a během dvou nebo tří nádechů ho proměnili v udusanou hlínu. V nic, připravené k novému použití.

Následující chvíle získaly poněkud nepřehlednou dramaturgii, ale jedno bylo jisté: Plán vyšel. Vousáč pochopil příležitost pro svůj lid. A lid se jako vždycky nadchl pro naději na vítězství, znásilňování, rozlouskávání cizích lebek a vůbec na šťastný konec své velkolepé plavby.

Předchozí kapitola: Mužská věc 156: Žena, která dodržela všechna pravidla

Text: Dalibor Demel
Ilustrace: Franz26 pro Pixabay, generováno AI
Ikona: Unsplash a MV