Chtěla přežít. Nemohla se postavit proti všem. Bylo by to nebezpečné a jejím úkolem bylo zbavovat sebe i svoje lidi nebezpečí. A tím nebezpečím byl teď on. Takhle si to srovnala ve své rozcuchané kebuli.
„Jsem ráda, že už jsem se tě konečně zbavila, ty ubožáku,“ zopakovala mi Julie prakticky při každém z přibližně desítky rozchodů, takže nebylo těžké si tu větu přesně zapamatovat.
„Chtěls utýct mezi lovce, ale máme tě,“ poznal ho. Jeden ze tří, co po něm šli tehdy v rokli. „A víš, co bude?“ Pauza a nepochopitelně spokojený úsměv. „Večer. Podříznou tě. Protože nejseš člověk.“
Zastřelil se daleko od domova, v učení u drogisty, od kterého měl ruce rozežrané do živého, ale tatínek mu o Vánocích řekl, že chtěl jít do učení daleko od domova, tak ať si tedy nechodí stěžovat.
Už toho nech, miláčku,“ zmačkala hromádku oblečení, odhodila ji co nejdál od postele, ale muži na břehu řeky dál přemýšleli. A zdálo se jim, že se z chaosu vynořuje naprosto zjevné řešení.
„Byl tu, byl tu, tam!“ řičel další běžec a další hned pochopili, co to znamená. Pod stromem, kde dva živí muži měli počkat, až se ostatní vrátí s prasaty, ležely roztroušené krvavé kusy těl.
„Nevypadá jako my,“ shrnul všechno, co tušili a teď jasně viděli. „Něco ho spálilo,“ navrhl další. Třetí se sehnul nad torzo, chvíli ho zblízka pozoroval a pak se otočil k ostatním. „Nespálilo.“
„Zůstanu s ním,“ usnadnil jim to. „Budu ho hlídat, než se vrátíte.“ Podívali se na sebe, pak všichni na nejstaršího a ten pak nerozhodl, ale shrnul nejpravděpodobnější vůli všech
Po dalším bodnutí následovalo divoké mrskání ocasem, hladina zpěnila a do hnědavého límce bublin se vynořila lidská hlava a pak i tělo. Zvíře u dna to zjevně dostalo do srdce.
Bývalá zdravotní sestřička Petra, která mi sem jezdí dávat masáže, dokáže vtipně obměňovat své postupy i hadry. Takže mám vždycky pocit, jako by se objevila nová žena.
