Roky strávené v časopise Esquire znamenaly někdy osobní a někdy pouze zprostředkované setkání s českými i se světovými osobnostmi. Když se probíráme archivem, narážíme na články a rozhovory s lidmi, kteří v té době byli ještě v plné síle, ale dnes jsou už dávno po smrti. Čteme si jejich myšlenky, zkušenosti, plány i sny a stále nám nedochází, jak je možné, že jedním okamžikem tohle všechno skončí. Jasně, život jde dál, není čas na sentiment, ale myslím, že neškodí, čas od času si ty lidi připomenout. Vždyť byli součástí i našich životů, sakra, ne?

Tento týden zemřel Robert Duvall. Bylo mu pětadevadesát – nádherný věk, kdyby to šlo, každý by si rád předplatil takovou porci času na zeměkouli. A měl štěstí, že se dostal mezi ty nejlepší. Ono totiž ve všech odvětvích platí, že mnoho povolaných, málo vyvolených. K tomu vyvolení už pořádnou dávku štěstí člověk potřebuje. Inu, jemu se jí dostalo a dokázal ji krásně zúročit. A víte co? Přečtěte si pár jeho myšlenek. Možná se vám budou zdát povědomé a možná vám prosvítí kousek té vaší cesty životem. Hodně štěstí. 

Když jsem nic nevěděl, myslel jsem si, že dokážu cokoliv.

Pokud nemáte v dětství žádné hrdiny, nikdy nedospějete.

Natáčení prvního Kmotra bylo větší legrace než natáčení Kmotra II. To proto, že v prvním Kmotrovi hrál Jimmy Caan.

Občas přepínám kanály a narazím na Kmotra nebo Kmotra II. Řeknu si: Nechám si pět minut. Coppola je natočil tak krásně, že u toho nakonec vydržím celý film.

Coppola vždycky chtěl recept na maminčiny krabí placičky. Přijel ke mně domů jednat o natáčení Kmotra III, ale rozhodl jsem se do toho nejít. Scvrklo se to na peníze. Když chcete Pacinovi zaplatit dvakrát víc než mně, fajn. Ale pětkrát víc? No tak, lidi. Napsal jsem Coppolovi alespoň ten recept na krabí placičky, ale když odcházel z mého domu, zapomněl si ho vzít. Pořád potom volal, ale myslím, že spíš kvůli tomu receptu.

Jeden mladý herec se mě kdysi zeptal: Co děláš mezi rolemi? Řekl jsem: Koníčky, koníčky a zase koníčky. Drží tě to dál od drog.

Někdy je lepší pracovat rychle, než čekat, až to bude to pravé.

Když tančíte tango rychle, musíte přemýšlet pomalu.

Zpočátku jsem měl trochu obavy být s mnohem mladší ženou. Tak jsem se o tom poradil s Wilfordem Brimleym. Wilford je hodně bystrý chlapík. Býval bodyguardem Howarda Hughese. Řekl: „Příteli, něco ti řeknu – nejhorší věc na světě pro starého muže je stará žena!“

Nikdy nevíte, jak se realita bude shodovat s vašimi sny. Jste optimističtí a od toho se odvíjíte.

Kůň není jako pes. Nemá vás rád.

Když mi byly čtyři roky, pozoroval jsem na strýcově ranči v Idahu pastevce ovcí, jak jí. Ani jsem pořádně neuměl mluvit, ale řekl jsem matce: „Koukni, jak ten muž jí…“ a začal jsem ho napodobovat. Všichni kovbojové a honáci se tomu smáli. Takže myslím, že mě postavy vždycky bavily.

Mám pocit, že naše země je takové obrovské obří dítě s obrovským talentem – jako atlet. Velké obří dítě, které dělalo chyby, ale má obrovský potenciál.

Možná se mýlím, ale myslím, že kdyby Spojené státy padly, byl by to docela temný svět.

Někdy, když se ohlédnete zpátky, zjistíte, že filmy do deseti milionů dolarů patří k vašim nejoblíbenějším.

Dostanete se do bodu, kdy vaše kariéra funguje tak nějak sama – i když to nikdy nemůžete brát jako samozřejmost.

Sejít se s přáteli a povídat si u jídla je jedna z nejlepších věcí v životě.

Co že to říká Michael Caine? „Vy do důchodu neodcházíte. To byznys posílá do důchodu vás.“ Takže dokud mi neutírají sliny…

Virginie je poslední stanicí před nebem.

 

Text: Jiří Roth
Foto: Bernard Gotfryd/wikimedia common
Ikona: Mužská věc