Objal tu neznámou holku a ona se tiskla k němu. S nohama vrostlýma do hlíny se prolnuli ve vrstvách a obrazech, které ani nedokážu spočítat, ale ještě po desetitisících let je mi jasné, že se v tomhle napůl opilém a jasnozřivém rituálu – poprvé doopravdy oženil. A jak se po svatbách a podobných obřadech stává, blížilo se vystřízlivění a spousta otázek. 

Fakt mě to rozveselilo. Takhle velkolepě se sjet a ještě v páru. Líbilo se mi, jak zepředu hřála – horká skvrna uprostřed všech těch podivuhodných výjevů, pravděpodobně vyhřezlých z její paměti. A jestli tohle měl být svatební drink, pro novou dvojici neexistovalo tajemství. Napít se něčeho takového s Julií, nejspíš bych si ušetřil dost problémů. Jenže – tahle šťáva nebyla určená jen pro ozvláštnění předehry k posvátnému svazku. A když se scény ze života jeho nové ženy začaly míchat s večerem na břehu řeky, až nakonec zhasly, dostal na svou otázku odpověď.

Probírali se společně. Pomalu a neochotně a když se pak k němu obrátila tváří, byl to pohled ženy, která se o něm právě dozvěděla víc než by jí kdy mohl vyprávět u všech ohňů od počátku světa.
Stoupla si na špičky a olízla mu kořen nosu a čelo na znamení, že se jí to moc, ale vážně moc líbilo. A nenechala si to pro sebe. Rozhlédl se, ještě se nesetmělo, ohně se pořád ještě probouzely. Zatímco oni dva si stihli vyměnit hrozny událostí ze svých životů, venku shořelo sotva pár větviček. Vousáč pořád ještě stál dva kroky od nich a chlápek bez předního zubu se z povzdálí nepřestával šklebit.

Vybrala si šéfa, samozřejmě.
Odlepila svoje zpocené břicho od jeho zpoceného břicha, které by klidně mohlo patřit mně, šla k vousáčovi a pak, aspoň to tak vypadalo, nahlas mu přede všemi odvyprávěla, co zjistila. Nejspíš. Pravděpodobně. Protože kdyby jemu samotnému na svých lidech záleželo a jejich život závisel na jediném neznámém muži, odchyceném v divočině, udělal by totéž.

A mně na nich opravdu záleží, říkal si, když ho vousáč plácal po zádech a vzápětí zahajoval závěrečný projev večera, v němž pravděpodobně shrnul, co se právě všichni dozvěděli a že nejspíš nastává konec jejich dlouhé cesty.
Opravdu – pořád mu na nich záleželo. Na lidech od jezera s nabroušenými sekyrami a neoblomnou úctou ke zvyklostem. Na nich a jejich teď už nezvratném odchodu do hlubiny světa – což je popravdě řečeno jen můj kýčovitý eufemismus pro jeho představu totálního masakru.

Na noc a první polovinu dalšího dne nemám k dispozici právě nejostřejší vzpomínky. Když vousáčův proslov skončil a ohně se pořádně rozhořely, nová žena mu přinesla měch s normální zkvašenou šťávou. Než se napil, pro jistotu si čichl a tentokrát to vonělo jako známý prostředek k rozjaření a následnému bolení hlavy. Ještě teď mám na jazyku tu chuť vzdáleně připomínající směs vína, piva, blitek plus kůže nasáklé zvířecí divočinou. Vůbec to nebylo špatné. Pro tuhle chvíli se zdálo, že ústrky a trable všeho druhu si daly pauzu. Rozhlédl se po cizincích, jak si v hloučcích sedají kolem ohňů a opékají na prutech navlečené ryby.

Kdy tohle zažil naposledy? Takovou pohodu. Občas zachytil něčí pohled: Zvědavost, možná trochu obdivu – co asi vousáčovi řekla? Jak probodl dvě zvířata jedním oštěpem? Jak vrazil oštěp do krku obludě z řídkého lesa a pak přinesl hlavu do tábora? Nebo jak kdysi dávno seděl s matkou na břehu řeky, o Kořenovi a otci a útěku se ženou, která teď už patřila jejich šéfovi?

V hlavě mu pořád ještě problikávaly obrazy z dlouhé cesty jeho nové, mladší ženy a jejích lidí. Z pohybu neznámými zeměmi, při hledání místa jako tohle.
Když se tak na něj dívám, zatímco upíjí to nejlepší z pravěkých kvasíren, připadá mi jako osamělá soška s ohlazeným tělem, kolem níž se jako kolem kloubní hlavice trhaně otáčejí dvě lidské epochy. Jedni brzy zmizí, jiní přicházejí – a on patří k oběma. A zároveň, jako obvykle, vůbec nikam.

Předchozí kapitola: Mužská věc 161: Jak jsem se před padesáti tisíci lety poprvé oženil

Text: Dalibor Demel
Ilustrace: JJ Jordan na Unsplash
Ikona: MV a Unsplash