„Promiň, kamaráde, já jen zaznamenávám události,“ řekl fotograf chroptícímu vojákovi s prostřeleným hrudníkem. Soustředěně hledal nejlepší úhel a pak zmáčkl spoušť.
Lehké ostřelování
„Půjdeš se mnou na tu vernisáž?“
„Copak? Ty mě chceš vzít do společnosti?“
„No, jsi moje manželka, tak…“
„Vždyť jsi mě nikdy nikam nevzal.“
„Ale párkrát jo, nelži.“
„No právě, párkrát.“
„Asi se s tebou nemůžu uvolnit. Pořád mě okřikuješ.“
„Protože nesnáším tvůj společenskej pseudoúsměv.“
„Nemůžu za to, že se všude nudíš a chceš odejít o pět hodin dřív než já.“
„To mám do rána poslouchat tvoje žvanění a dívat se, jak prokrvuješ hřebínek před ženskýma?“
„Tak tos nemusela.“
„Neblázni, jdu se oblíct. Jen jsem tě zkoušela.“
„Já tebe taky. Žádná vernisáž není. Zůstaneme doma a uděláme si hezkej večer.“
Bezpečná zóna
„Promiň, kamaráde, já jen zaznamenávám události,“ řekl fotograf chroptícímu vojákovi s prostřeleným hrudníkem. Soustředěně hledal nejlepší úhel a pak zmáčkl spoušť.
„Neměli bychom mu radši…“ namítl asistent, přes rameno brašnu s objektivy a lékárničkou – ale přerušil ho výbuch granátu a výkřik.
Když se oblak rozptýlil, voják prakticky zmizel a fotografovi chyběla většina nohou.
„Foť, světlo je dokonalý,“ zasténal.
Asistent váhavě zdvihl zaprášený přístroj. Fungoval.
„Nechám oči otevřený co nejdýl, aby se tom šeru leskly, jo?“
„Jak budeš potřebovat,“ řekl asistent a namířil objektiv.
Fotograf se z posledních sil usmál a snažil se nemrknout. Budou to parádní záběry – oba dva.
Hodil jsem flintu na záda a plížil se na základnu. Pěkná smrt. Tenhle týden nejhezčí.
Válka
Na čele se mu otevřelo třetí oko, kulaté a černé. Vysoko na straně – díky tomu se ještě stačil opřít o zeď vypálené ruiny. Sklonil hlavu, ale hned ji zvedl, usmál se, napřáhl ruku a něco říkal. Přes řeku jsem ho nemohl slyšet. Udělal pohyb, jako by někoho objímal, přitom klesl na kolena a pak svůj něžný výraz otiskl do země. Zajistil jsem pušku, ale kryty optiky nechal nahoře. Ještě bylo na co se dívat. Běžela k němu žena v pestrobarevném šátku, s rukama nad hlavou. Hodil jsem flintu na záda a plížil se na základnu. Pěkná smrt. Tenhle týden nejhezčí.
Milostný dopis poslední neandertálské ženě
Viděl jsem ze tmy, jak se jdeš vyčurat. Drbala ses ve světlých rozcuchaných vlasech a zívala jako ospalá tygřice. Měla’s nádhernou postavu. Možná bys uzvedla i mladého mamuta, to naše ženy nedokázaly. Žilo by se nám spolu krásně. Když ses vyčurala, šla jsi k ohništi probudit hlídače, ale už bylo pozdě. Vůdce hvízdl a my jsme museli vyrazit a všechny vaše lidi probodat oštěpy a umlátit kamennými sekyrami. Nikdy není dost zvěře pro všechny. Stáli jsme proti sobě jen chvilku. Obejmout nebo zabít? Byl jsem ještě mladý a vystrašený. Jestli to čteš, ozvi se, prosím. Tentokrát se už rozhodnu správně.
Prázdninová tragédie ve třech dějstvích
Dubová alej vypadala povědomě. I jezero s ptačím ostrovem, na takový spolu tehdy doplavali. Jmenovala se Oksana a žila jen
s mámou. Než sbalil stan a vyrazil domů do Petrohradu, pozvaly ho na večeři.
Z asfaltky do vsi moc nezbylo, ale pomník obětem hladomoru pořád stál. Že by ta polorozbořená chalupa se zeleným štítem vedle kostela?
Dron opatrně dobzučel doprostřed kuchyně s rozbitým oknem a znehybněl: Na opačném konci vlákna lesklého jako pavučina v letním ránu rozsvítily displej dvě známé tváře.
Nesplnil rozkaz?
„Chápejte, komandire, přece bych nemohl…“ nedořekl, uslyšel první dvě rány z dávky samopalu – a třetí už ne.
První čtyři povídky najdete v knize Dalibora Demela Roztržka s vnitřním hlasem a další povídky na 100 slov
Vydalo Epimedia Publishing v roce 2025
Text: Dalibor Demel
Foto: Pixabay
Ikona: Jiří Roth