Je to asi tím, že když je zima, myslím jako doopravdy zima, to znamená minus deset patnáct stupňů, tak si jich všímám nějak víc. Hledají, kde se ohřát, kde přečkat ten děsivej čas, kdy se jim voda v láhvi promění v led dřív, než ji jejich roztřesené ruce donesou k ústům. 

 

Zrovna tuhle jsem vlezl brzy ráno do tramvaje a hned za mnou tam vpadl postavou malý otrhanec, z kalhot mu koukalo půl zadku, sesul se na sedadlo, schoulený do sebe, celé tělo se mu třáslo a hltalo teplo stoupající z topení u podlahy. Všichni jsme odvraceli pohled od špinavého stvoření, které navíc nepříjemně páchlo, ale nikdo se neodvážil ho vyhodit ven do mrazu. V tom místě tramvaje se utvořil ostrůvek ohraničený pronikavým smradem, v jehož středu se choulil ubožák snažící se nasát co nejvíce tepla. Vystoupil jsem a kráčel do své kanceláře v osmém patře prosklenné budovy, která byla tepla plná, kde byl v přízemí malý bufet a na každém patře automaty s jídlem a pitím. 

Čekaly na mě další excelové tabulky plné čísel, zápisy z porad, scénáře světlých zítřků a plány na zisky dalších zisků. Přemýšlel jsem, odkud ten mužík jel. Nastoupil na konečné, kromě tramvajové trati tam končí i zástavba panelových domů, pak jsou dvě ulice rodinných domků – pozůstatky vsi, kterou Praha pohltila – a pak už jenom území nikoho oddělující zástavbu od obchvatu města. Občas jsem se tam byl proběhnout nebo projet na kole, ale nevšiml jsem si žádného místa, kde by mohl někdo přebývat. Rozhodl jsem se, že se tam pojedu odpoledne podívat. 

Po obědě jsem ohlásil na personálním sick day s tím, že mě nějak začalo bolet v krku. Ustaraný hlas mi poradil, ať si udělám čaj, zalezu si do postele a vypotím se. Ráno si pak mám udělat test na covid, bez toho ať do práce vůbec nechodím. Měl jsem před sebou minimálně tři dny placeného volna. Moje firma, poučená minulostí, je v tomhle ohledu velice štědrá. V jednu hodinu už jsem opouštěl kancelářskou budovu, ve dvě jsem byl doma, převlékl se do sportovního a do velkého batohu narval všechno oblečení, které jsem už minimálně rok neměl na sobě. Hlavně svetry. Nenávidím svetry, nikdy je nenosím, nevím proč mi je pořád kupuje. U vietnamců jsem koupil tři lahve rumu, chleba, šišku salámu, a vyrazil jsem. 

 

 

Území nikoho byla mírně zvlněná planina pokrytá nálety šípkových keřů, tvrdé trávy a nečekaných výmolů v zemi. Vedla přes ni úzká cesta udusaná podrážkami stovek ranních a večerních běžců a zase rozrytá pneumatikami pumpičkářů zrychlujících si krevní oběh. Šel jsem po ní zhruba do jedné třetiny planiny a rozhlížel se, jestli něco neuvidím. Vlevo směrem od obchvatu k zástavbě byly vidět nějaké keře. Zamířil jsem k nim. Jedinou překážkou na umrzlé zemi byly ony výmoly skryté nesekanou trávou a šlahouny divokého ostružiní proplétající se těsně nad zemí. Keře se pomalu přibližovaly a jak byla planina zaoblená, vystupovaly z podzemí další křoviskové shluky. Za nimi – světe div se – několik menších břízek a snad i olší a pod nimi temná plocha hladiny nějaké louže pokryté ledem. Už jsem viděl i první paneláky tyčící se nad střechami rodinných domků. Neměl jsem ani tušení, že je tu nějaký rybník. A tam, na jeho břehu, bylo skutečně místo, odkud zřejmě pocházel ten mužík. Přes provaz natažený mezi kmeny stromů visel igelit a na něm další igelit, na něm nějaké hadry, staré nafukovací lehátko, kus plechu a linolea, pak něco, co vypadalo jako koberec, hrome, není to náš koberec, co jsme loni dávali k popelnicím? No jo, je to on, nebo alespoň nějaký hodně podobný. 

Úzký proužek dýmu stoupal k nebi a okolo čoudícího ohýnku seděli dva muži. Ani jeden nebyl ten z tramvaje. Zamířil jsem k nim. Už si mě všimli. Ten jeden na mě zvědavě hleděl, ten druhý si hleděl svýho. Pozdravil jsem. Něco zahučeli a upřeli své zraky k ohni. Sundal jsem bágl a začal vytahovat moje staré věci. Teď koukali na mě.
„To je pro vás,“ vysvětlil jsem.
Ani se nezvedli. Vzal jsem tedy svetr a podal ho tomu, co vypadal jako starší. Opatrně ho vzal do ruky, podíval se na něj, pak kopl svého parťáka do kotníku a řekl: „Hele, Jéžišek. V lednu.“ Oba se rozchechtali smíchem, který prozrazoval příliš vypitého alkoholu a příliš mnoho vykouřených cigaret. Druhý muž se s námahou zvedl, sundal si špinavou potrhanou bundu, pod níž měl vrstvu čehosi, vzal můj svetr, navlíkl si ho a zakryl znovu bundou. Pak si zase sedl. 
„Mám žízeň,“ pronesl jen tak do éteru. Honem jsem vyndal láhve s rumem a chleba se salámem. Nejdřív se vrhli na rum, pak na salám.
„Máš cigarety?“ zeptal se ten asi starší. Provinile jsem zavrtěl hlavou. Jen smutně přikývl a přihnul si. Mohutně si odkrkl a ukousl pořádný kus salámu. Chleba položil za sebe pod přístřešek. Už si mě nevšímali. Dal jsem jim všechno oblečení pod přístřešek k chlebu. Stál jsem tam a díval se, jak jedí a pijí, až se do mě dala zima. 
„Tak nashle,“ řekl jsem, zvedl ruku na pozdrav a zamířil k domovu. 

Překvapivě brzy jsem našel malou cestu, která se napojovala na stezku sídlištních atletů, po níž jsem došel k našemu paneláku a ke dveřím svého bytu. Už byla doma a vařila něco, co vonělo jako Asie. 
„Kdes byl?“  
„Jen tak se projít.“ Potřeboval jsem obejmout.
„Fuj, ty smrdíš, jdi se osprchovat.“
Umytý a navoněný, zabalený do teplého županu, co jsem dostal k Vánocům, usedl jsem k večeři. 
„Co si dáme?“ zeptala se.
„Máme tam rozkoukanej ten dánskej seriál.“
„A jo, skoro jsem zapomněla.“

Text: Jiří Roth
Ilustrace: autor by DALL.E
Ikona: Mužská věc