Výročí
Drželi se za ruce a procházeli mezi regály. Žena se najednou vytrhla a zaječela.

„Copak?“ Prohlížel si vrtáky.

„Nic,“ zasyčela, „akorát že máme výročí a ty mě vezmeš na výlet do železářství.“

„Tobě se tady nelíbí?“

Nadechla se k dalšímu jekotu, ale pak uznala, že se jí tam líbí. „Jenže ne, doháje, o výročí!“ zase ječela.

„No jo…“

„Jaký no jo?“ sebrala z regálu šroubovák a zabodla mu ho do bicepsu. Na podlahu vycákla krev. Vytáhl šroubovák a připlácl na ránu kapesník.

„Koupíme si ho na památku?“

„Dobře, miláčku,“ řekla žena, vzala ho za zdravou ruku a odcházeli k pokladnám.  

Rande
Nedočkavostí skoro nespal a ona dlouho vybírala správnou rtěnku. Když ji uviděl přicházet, zase znervózněl. Všimla si, ale už ho znala a věděla, co říct: „Ahoj, miláčku.“ 

Oddechl si, měla dobrou náladu. Ani nevypadala unaveně. 

„Koukám, novej prstýnek.“

„Pěknej, viď? Připadá mi byzantskej.“ 

Chtěl se zeptat, kdo jí ho dal, ale radši mlčel. Propletli prsty a šli do parku. Povídali si a pak sešli z cesty a mezi stromy se objímali. Rozhlížela se mu přes rameno, ale nikdo nešel. Pak kavárna a hodinky. 

„Už musím vyzvednout děti.“

„Já taky.“ 

Scházeli se takhle dlouho. Tak dlouho, že už se ani netrápili.

Životní láska
Přejela mi prstem po nose a já jí odhrnul vlasy a přitiskl dlaň na krk. Přivřela oči, ale ne docela, ještě ne. Posadili jsme se na gauč podle předem známého scénáře. Rozepnula mi knoflíčky u košile. 

„Mmm-hm,“ vydechla, když skončila, a já jí mohl přes hlavu přetáhnout triko.
Vínovou podprsenku jsme vybírali spolu. Políbila mě pod klíční kost a poradila si s přezkou pásku. Džíny jsme si sundali každý zvlášť.
Jemně jsem ji položil a tehdy mi konečně ukázala víčka a já věděl, že myslí na něj. Na svou životní lásku. Zavřel jsem oči a myslel na tu svou.

Setkání
„Zase jsme to nestihli,“ zasmál se pečovatel a pomohl jí posadit se. Na ten zápach si nikdy nezvykne.
„Ták, a teď si přesedneme na vozík.“ 

Nečekal, že odpoví, tyhle případy už dávno nemluví – oči mají otevřený, ale nevidí. Vezl ji ke sprchám a pozoroval bílý kudrny, hlavu měla skloněnou k rameni. Před sedmdesáti lety jí bylo osmnáct, jako jemu teď, a večer se chodila koupat do rybníka. Zabrzdil a obešel vozík, něco vzalo jeho dlaň a položilo ji ze strany na svrasklý krk. Zavřela oči. Sklonil se k jejímu uchu a zkusil to: „Já vás vidím.“ 

„Já vás taky,“ zašeptala.

Pokus se starou láskou
Zaparkoval jsem porsche u chodníku a šel si dát na zahrádku latté. Doma nikdo, času spousta. Ve třiašedesáti se mi už začínalo dařit. Prošla kolem. Poznal jsem ji i po čtyřiceti letech, figura tanečnice flamenca jí zůstala. Tehdy jsme spolu chodili měsíc, plánovali Španělsko, ale já pak zmizel. 

„Sylvo!“ zkusil jsem to a za chvilku rozpačitě vyprávěla: tři vnoučata, vdova, učila děti balet, rok v důchodu. Raději jsem zaplatil a loučil se. Stiskl jsem klíč, auto bliklo. 
Vteřinu mlčela a pak…
„Podělal’s mi celej život, ty hajzle!“ zaječela a kopla do blatníku.
To rozhodlo. Nastoupila a vyrazili jsme na jih.

Z knihy Dalibora Demela Roztržka s vnitřním hlasem a další povídky na 100 slov
Vydalo Epimedia Publishing v roce 2025

Text: Dalibor Demel
Ikona: Jiří Roth
Obálka knihy: Epimedia publishing s použitím kresby Karla Demela
Foto: Pixabay