Ze zbytku dne, noci a většiny dopoledne si pamatuju jen záblesky situací, tři nebo čtyři tváře a bezhraniční výpravu na opačnou stranu světa. Když se vrátili na břeh, už se rozhořívaly ohně. Jen nízko, tak akorát, aby se na nich upekly ryby, nekouřily a nebyly vidět z dálky. Na některých stály hliněné nádoby podobné těm, jaké uplácával otec, jen tyhle byly shora ještě zakryté plackami z hlíny. Jiné měly na stranách uši a všechny někdo pomaloval černými pruhy a kroužky.

Od řeky přicházeli lovci s prskajícími balíky živých rybích těl spoutaných tenkými provázky, nic takového ještě neviděl, u nich se ryby lovily do proutěných pastí nebo na udici, ale tohle by znamenalo…

Pustil ženinu ruku a chystal se prozkoumat podivnosti rodícího se tábořiště. Podívala se na něj, zatvářila se nespokojeně a znovu se ho chytila. Aha. A než se stačil zamyslet, stál před ním vousáč. Podal mu kožený měch a naznačil, ať si pořádně lokne.
Z hloučku chlapů u jednoho z ohňů kdosi něco zařval.

Otočil se, no jistě, ten, co prve dostal pěstí. Ocopánkovaná tvář se šklebila, ale možná to byl jen přirozený výraz. Chlapovi chyběl přední zub, ale těžko říct, jestli o něj přišel dnes nebo už naštval někoho dřív. Vousáč mu rukou naznačil, aby už konečně držel hubu a stejnou končetinou zopakoval pobídku k loku.

Tvářil se vážně, skoro slavnostně a lidé kolem nechávali práce a přicházeli blíž, ten bez zubu zůstal sedět a zmizel za hradbou těl. Nelíbil se mu, nechtěl s nikým bojovat o ženu. Proč mu nenabídli nějakou jinou? Volnou? Starou, nemocnou, chromou? A proč se to muselo dít zrovna teď, před velkým masakrem? Není život už tak dost těžký?

Z davu se ozvalo pár výkřiků, znělo to jako povzbuzení. No tak jo, stejně tomu teď nevelí, napít se může. Musí.
Zašplouchal měchem a přivoněl si: šťávy neznámých rostlin, ale nic varovného, nic ze smrtících mršin, ani starých hub prošlých mrazem. Naklonil měch a poslední, co slyšel, bylo sborové : „Jeeeah!“

Sotva mu tekutina omyla zuby, vtekla pod jazyk a donutila polknout… Stalo se něco podobného, jako kdybych já smíchal vzpomínky na osmdesátiprocentní valašskou banánovici a odvar z magických hub malajsijské džungle.

Rána palicí. Masakr všeho povědomého. Okamžité uzly na prstech u nohou a nezbrzditelný pád do krajně výstřední reality těla i ducha. Tohle nebyl výluh ze zkvašených bobulí, jaký dělali u nich – dobrý na lehkou hlavu, bolest a hluboký spánek. To opravdu ne.

Když odezněl první chuťový výbuch, stromy, figury a ohně získaly jasnější barvy a krajina kolem se rozvlnila. Stejně i tělo. Jazyk mu v puse vyrostl do nesmyslného rozměru a získal zvláštní citlivost. A proč se mu hlava tak strašně zvětšila a kde se vzaly všechny ty dutiny ozářené zlatavým světlem? Ohmatával pozorností a jazykem povrch každého zubu a patra, sliny chutnaly jako jehličí.

Tělo rychle těžklo, jako kdyby z nohou vyrůstaly kořeny, pronikaly hlínou a zavrtaly se do skály. Všiml si vousáče s měňavou tváří a vlasy jako plameny s rudými okraji. Vzal mu měch z rukou a podal ho ženě. Pomalu přiblížila hladký okraj ke rtům – protáhly se a splynuly se svrasklým okrajem měchu, zatímco kudrnaté vlasy se zvolna měnily v uzlíky spletené z vody a ohnivých jazýčků. Myslí mu prokmitla myšlenka, jestli prožívá totéž co on a co je to za zatracenou břečku, ale už rychle zapomínal, že by kdy existoval pevný svět.

Zavrávorala a přitiskla se k němu, jeho kůže se změnila v oči a její v průhlednou vodní hladinu.
Pro tu chvíli viděl všechno z těla i času. Svítivou změť masa uvnitř těla s pulzující krví i krovky neznámého brouka, rudé oko na obloze v krajích žluté trávy a vedra. Úzkost z prašných časů, když dlouho nepršelo i radost z objevu červa tlustého jako palec u nohy.

Výjevy vyrazily v překotném proudu jako oživlé noční vidiny: osamělé stromy, obří zvířata s hady místo čenichů, hořící stany, nohy na tvrdé zemi. Dlouhá cesta výstředními krajinami lemovaná mrtvými těly odloženými vysoko ve skalách i jámách v lesích. Záda klusajících postav, roztržená kůže na stehně. Ženy držící horké nádoby za uši jako velké kouřící hlavy, rozmáchlou figuru, jak nahazuje na hladinu spleť provázků, studené proudy deště na zavřených víčkách – a samozřejmě lodě, řeka a strach propletené s nadějí a zvědavostí.

Objal tu neznámou holku a ona se tiskla k němu. S nohama vrostlýma do hlíny se prolnuli ve vrstvách a obrazech, které ani nedokážu spočítat, ale ještě po desetitisících let je mi jasné, že se v tomhle napůl opilém a jasnozřivém rituálu – poprvé doopravdy oženil.

Předchozí kapitola: Mužská věc 160: S tělesným teplem dorazila vůně

Text: Dalibor Demel
Ilustrace: Pixabay
Ikona: MV