V pondělí 26. ledna zemřel Václav Kabourek, muž, jehož jméno většině lidí nic neříká, který ale dobyl svým způsobem Hollywood. Jeho partnerkou se dokonce na čas stala Jane Mansfield, herečka, zpěvačka a sexsymbol Ameriky, která se v roce 1955 objevila i na titulní straně magazínu Playboy.

 

Než Václav Kabourek uprchl před komunistickým vězením do Ameriky, prožil necelých dvacet let v Československu. Narodil se ve Staňkově u Domažlic, vyučil se horníkem, poté pracoval jako soustružník. V roce 1955 se na rok dostal do vězení za sdružování proti státu. Po propuštění za dramatických okolností emigroval. V USA pracoval v hollywoodských filmových studiích a přátelil se s mnoha významnými osobnostmi světa filmu. V roce 2013 se po šestapadesáti letech natrvalo vrátil do Čech. Své životní dobrodružství podrobně popsal ve vzpomínkové knize Ze Staňkova do Hollywoodu. V říjnu 2013 jsme s ním setkali i my.

Václav Kabourek po návratu do Čech v roce 2013. Foto: Saša Dobrovodský

Jane Mansfield

> Když jsem v roce 1957 utíkal před komunisty schovaný spolu s kamarádem pod poleny v nákladním vlaku, šlo o život. Slyšel jsem, jak jeden z celníků říká: „Tenhle vagon vypadá nějak divně, s tím dřívím musel někdo hýbat, radši ho tady odstavíme a podíváme se na něj.“ Ale neudělali to ani oni, ani pohraničníci a já si zpětně myslím, že o nás věděli, ale uvědomovali si, že kdyby nás udali, museli by s tím žít až do smrti. Prostě měli svědomí.
> Jsem dobrodruh. Nebál jsem se, riskoval – a většinou jsem vyhrál.
> Amerika nikomu nic nedluží. Poznal jsem hodně emigrantů. Někteří dokázali velké věci, jiní se vraceli s nadávkami. V každém případě je chyba myslet si, že Amerika na někoho čeká a že tam lítají pečení holubi do pusy. Na nikoho nečeká a nikomu nic nedluží. Naopak. Lidi dluží Americe to, že je přijala. 
> Marilyn Monroe byla moc milá a příjemná. Zajímala se, odkud jsem, a z legrace mě učila anglicky.
> Abyste prorazil v Hollywoodu, potřebujete známosti. A samozřejmě herecký talent, to je základní předpoklad. Ale známosti jsou důležité. Když se natáčel seriál Moonlighting s Brucem Willisem a Cybill Shepherd, chodili jsme si každý čtvrtek pro platební poukázky – a u okýnka seděla moc hezká holka. Dali jsme si kafe a já se jí zeptal, proč nejde k filmu. A ona na to, že už tam vydává poukázky dva roky, ale nikdo jí nepomohl. Já měl ve studiu dost známých, takže jsem jí domluvil setkání s režisérem a zapomněl na to. No a za dva roky jsem ji potkal, byla celá šťastná a objímala mě, protože se díky tomu setkání stala herečkou v nějakém newyorském divadle, a dokonce dostala roli v Moonlighting.
> Armáda mě naučila dost. Právě v americké armádě jsem si udělal pilotní kurzy a mohl se tak stát pilotem z povolání. A naučila mě disciplíně, protože vojna není kojná, i když je americká.
> Nikdy předem neslibuju, že něco dokážu, ale slibuju, že udělám maximum, a taky to dodržím. Když něco řeknu, tak to udělám a jestli mě chce někdo naštvat, ať něco slíbí a nedodrží.
> Vždycky jsem měl talent na řízení strojů. Řidičák na náklaďáky bez omezení váhy jsem měl už v sedmnácti a pak přišla na řadu letadla a helikoptéry. Pilotovat helikoptéru je mimochodem o dost složitější než řídit letadlo. Já dělal zkoušky u jedné z nejlepších a taky nejpřísnějších pilotek helikoptér, slavné Loretty Foy, za druhé světové války byla členkou speciální ženské letky Ferry Girls.
> Zajímá mě historie. Vždycky jsem chtěl vědět, nejen že se něco stalo, ale proč se to stalo.
> Když jsem utíkal z Československa,  uvědomoval jsem si, že rodinu třeba už nikdy neuvidím, ale připouštět jsem si to nemohl. Musel jsem se dívat dopředu. Stýskalo se mi, ale nemohl jsem plakat.
> Kdybych klukům ve Staňkově v padesátých letech nad fotkou herečky Jayne Mansfieldové říkal, že s touhle ženskou jednou budu žít, asi by si mysleli, že jsem se zbláznil. Jayne tenkrát znali i u nás, ostatně byl to světový sexsymbol. Byla blázen do Italů, a když mě viděla v uniformě, prostě si mě spletla s Italem, a protože jsem nebyl zrovna ten nejošklivější, oblíbila si mě.
>Můj vzor byl Přemysl Pitter, protestantský kazatel, spisovatel a sociální pracovník. Za války pomohl mnoha židovským dětem, po osvobození to zase neměly snadné německé děti, tak pomáhal jim. Z mnoha z nich se později stali významní lidé, zvali ho k sobě s tím, že se o něj budou do smrti starat, ale on vždycky odmítl a zůstal věrný svým ideálům. To byl pro mě velikán.
> Nikdy jsem se nechtěl vázat.  Mohl jsem se ženit mnohokrát, ale pořád vítězila svoboda. Chtěl jsem cestovat, poznávat svět. Oženil jsem se až před sedmi lety a svou ženu jsem poznal ve Františkových Lázních.
> Obdivoval jsem Eduarda Ingriše, byl to můj největší kamarád. Hudební skladatel, génius, dobrodruh. Myslím, že tenhle člověk dokázal nejvíc ze všech Čechů, kteří odjeli z republiky. Přeplul Pacifik na voru, stal se dirigentem symfonického orchestru v peruánské Limě – a pod jeho vedením  se stal jedním z nejlepších v Jižní Americe. Jsou lidé, kteří se můžou chlubit hudbou, jiní prožitým dobrodružstvím, ale málokdy obojím.
> O spoustě slavných lidí jsem ani nevěděl, kdo jsou, a bavil se s nimi úplně normálně. Třeba Ringa Starra jsem se během konverzace v obchodě s nábytkem ptal, co vlastně dělá. Chodily mi pozvánky na večírky a já se vždycky ptal: „Why me?“ Časem se z toho stala moje přezdívka: Proč já?
> Jsem spokojený člověk.  Nezávislost mě naučila být spokojený s tím, co mám. Klidně se vyspat a nikomu nic nedlužit.  

Václav Kabourek se svými hollywoodskými přáteli.

 

Text: Dalibor Demel a Jiří Roth
Foto: Saša Dobrovodský, archiv Václava Kabourka a 20th Century Fox/wikimedia commons 
Ikona: Mužská věc

Pro videorozhovor s Václavem Kabourkem kliněte sem.