Byli dva – Adolf Born a Oldřich Jelínek. Miloval jsem jejich kresby a docela dlouho se je pokoušel napodobit. Marně. Adolf Born byl mediálně hodně známý, stejně jako jeho kresby, o Oldřichu Jelínkovi jsem nevěděl vůbec nic (jeho kresby najdete na internetu). A pak jsem před sedmi lety zjistil, že žije částečně v Praze ve Zborovské ulici u své přítelkyně. Neváhal jsem, vzal fotografku Magdu Strakovou a vydali jsme se za ním. Vznikl následující rozhovor a pro mě obrovský zážitek. Možná mám ještě někde v archivu nahrávku celého rozhovoru, kde toho zaznělo mnohem víc, než posléze vyšlo v mém mateřském časopise Esquire. Od té doby jsem o něm zase nic nevěděl až do dvacátého listopadu, kdy jsem se dozvěděl, že tři dny předtím zemřel. Pojďte si ho tedy spolu s námi připomenout…

 

Oldřich JELÍNEK (1930–2025) grafik, karikaturista, ilustrátor, malíř, spolupracovník animovaného filmu a autor plakátů, kterého Antonín Pelc, tehdejší profesor Akademie výtvarných umění v Praze, označil za jednoho ze svých nejnadanějších studentů. Profesionální tvůrčí cestu zahájil v polovině 50. let minulého století, společně se spolužákem a nerozlučným kamarádem Adolfem Bornem. Pár let tvořili doslova rukou společnou, ale v okamžiku, kdy se prosadili, vydal se každý z nich vlastní cestou. Dodnes si na Jelínkovy humorné kresby a ilustrace vzpomínají čtenáři Dikobrazu, Mladého světa, 100 + 1 i ti o dvě generace mladší, neboť spolupracoval stejně intenzivně i s dětskými časopisy ABC, Sluníčko, Čtyřlístek… Významná  domácí a mezinárodní ocenění mu přinesla jeho knižní ilustrační tvorba a zcela mimořádnou popularitu jeho grafické listy, zachycující nejedno kouzlo historických aut, bicyklů, motorek, létajících balonů i prvních aeroplánů. 

Co vás přimělo k emigraci?
Paradoxně mi tu nic nechybělo. O práci jsem neměl nouzi. Už dávno nebylo třeba obcházet redakce a nakladatelství a poptávat se jako na začátku. Spíš jsem nejednou hledal způsob či formulaci, jak diplomaticky odmítnout to, co jsem dělat opravdu nechtěl. A některé nabídky se neodmítaly snadno. Zvlášť v 70. letech, kdy se za jejich nepřijetím často skrývala nevyslovená  výhrůžka postihu či zákazu. Kdo to nezažil, nepochopí. Vystavoval jsem skutečně často doma i v zahraničí a vědělo se o mně, i když to zní možná pyšně. Jenže jsem sloužil lidem, kterým jsem sloužit nechtěl. O mém osudu vlastně rozhodovala domovnice a členové uličního výboru. Po srpnové okupaci v roce 1968 zvažoval emigraci snad každý z mých přátel, protože normalizace vás každý den nutila víc a víc klopit hlavu a nevybočovat z řady. O svobodném životě, názoru a tvorbě nemohla být ani řeč. Dlouho jsem vzdoroval, protože mé povolání bylo a je stále mým koníčkem, ale i hrbem, jak často říkám. De facto nemám co nabídnout. Kdybych byl instalatér, mohu si dát inzerát a oznámit v něm, co všechno umím opravit. Já mohl nabízet jen to, že umím malovat panáky. Navíc mi bylo jasné, že už mi není dvacet a jakmile překročím naše hranice, bude můj životní taxametr na nule a já budu muset začít z gruntu znova. Bez zázemí, bez vazeb a bez hlubší orientace v tak specifické oblasti, jako je kumšt. To není lehký a nikomu to nepřeju. Nakonec mě přemluvila má žena.  

Jak jste utíkal?
Z té otázky mám radost. Český novinář mé generace by ji nepoložil. Věděl by dost přesně, jak se utíkalo z reálného socialismu. Mám opravdu radost, že vaše generace už není zatížena traumatem emigrace bez možnosti návratu domů. To je hodně divný pocit, kterého se nelze zbavit a pronásleduje vás dlouho i ve snech. Zdá se vám třeba, jak se procházíte po Karlově mostě a máte strach, že vás chytí. Víte, že nemůžete přijet na pohřeb nejlepšího kamaráda (moji rodiče už byli naštěstí tam nahoře), ani na svatbu jeho dětí. Je to – respektive bylo to – naprosté vykořenění. Ale k vaší otázce. Především jsem si musel najít svého člověka v bance, aby nám dali devizový příslib. Vycestovat sám bez rodiny tak velký problém nebyl. Mně se to především v souvislosti s výstavami dařilo poměrně často. Ale tentokrát jsme jeli všichni, i se psem. To už nebylo jen tak. Když banka přidělila hrstku valut, musel jste ji zněkolikanásobit nákupem na černém trhu a pečlivě ukrýt, abyste měl alespoň na to nejnutnější. Pak bylo dobré podobně finančně zainteresovat dalšího člověka i na policii, abyste dostal výjezdní doložku. A když to všechno klaplo, tak nastala ta nejkomplikovanější fáze – zbavit se osobních věcí, k nimž jste měl silné pouto, aby se po vašem odchodu nedostaly do nesprávných rukou. Pálíte dopisy, fotky, zbavujete se v tichosti věcí, k nimž se váží konkrétní vzpomínky a které byste si za normálních okolností chtěl vzít s sebou. Třeba knihy, gramofonové desky, filmy, které jsem točil… Jenže to nejde. Pro bdělé celníky balíte zavazadlo na dovolenou, takže plavky, ručníky a opalovací krém. Jakmile za vámi klapnou dveře bytu, kde nemůžete spát proto, že znovu a znovu promýšlíte co a jak, tak nasadíte optimistický výraz, protože se chystáte přece k moři. Nikoli k Černému nebo Baltskému, ale na pláže pro vyvolené. A to už je něco. My jsme to navíc tajili i před dospívající dcerou, kterou jsem vyženil. Báli jsme se, aby se někde „nepochlubila“. Nenašel jsem ani sílu to říct svému už dospělému synovi, abych mu zbytečně předem nekomplikoval život. Opuštění republiky bylo trestným činem a napomáhání k němu rovněž.

V jaké politické atmosféře jste odcházeli?
Bylo to v roce 1981 před spartakiádou, což byla povinná demonstrace „radosti a krásy“, jak se vytrubovalo do světa. V sousedním Polsku tehdy politicky hodně přituhlo. Solidarita v čele s Lechem Wałęsou dala najevo hlubokou nespokojenost s poměry v zemi a my trnuli hrůzou, že k nim nebo i k nám znovu vtrhnou Rusové a že se zavřou hranice. Přiznám se vám, že ještě dlouho potom, už s platným pasem NSR, jsem na státních hranicích – kde jsem vůbec nikoho nezajímal, protože státům, kde včera znamenalo už zítra, jsem se obloukem vyhýbal – pociťoval nervozitu. Ti, kdo se narodili na druhé straně železné opony, to nechápali. 

Mířil jste přímo do Německa?
Ano i ne. V Německé spolkové republice jsem měl už rok nejlepšího kamaráda, ovšem lékaře. Byl ve své profesi hodně dobrej, takže s nalezením místa a asimilací tak velký problém neměl. Konzultoval jsem s ním své možnosti i proto, že mě vždycky lákala Amerika. Říkal jsem si, když opustit domov, tak co nejdál od své země. Spálit mosty a začít znova ve všem a se vším všudy. Jenže jsem byl už starej, bylo mi jedenapadesát, a to je na emigraci do USA opravdu moc. Navíc v Praze zůstal můj syn a já si myslel, že v Německu bych mu mohl být v budoucnu platnější. Samozřejmě jsem zvažoval i fakt, že potřebuji být tam, kde jsou knižní nakladatelství, vydávají se noviny a časopisy, točí se filmy, jsou tam velké reklamní společnosti atd. V této souvislosti byl Mnichov jednou z alternativ. Má všechno, co jsem potřeboval, a navíc ještě krásnou polohu. Kolem jsou hory, takže lyžování, které jsem měl rád, doslova za humny. Řeky a jezera na letní koupání a navíc Bavoráci jsou strašně milí lidé. Pohostinní, usměvaví, pracovití, jen na tu jejich řeč moje němčina zpočátku nestačila a vlastně dodnes si s ní nevím tak docela rady. Ona to není řeč, ale spíš krční choroba. Učil jsem se sice němčinu ve škole za války a sloužila mi pak nejednou jako možnost dorozumění, takže jsem ji značně zdokonalil. I to při mém rozhodování sehrálo roli. Dnes bych chtěl mít stejně dobrou angličtinu. Tu jsem se v Čechách nikdy pořádně nenaučil. K čemu také. Perspektiva výjezdu byla pro mě minimální a Londýn i Hlas Ameriky vysílaly česky, takže v anglicky mluvící společnosti dnes vydávám jen „teplý dech“. 

Do Německa jste jezdil, tak jste tam musel mít nějaké zázemí… 
To jsem si myslel a do značné míry na německé galeristy spoléhal. Začal jsem je obtelefonovávat jako první. Všichni mi ale řekli totéž. Volali jim z Artcentra, které zprostředkovávalo prodej mých grafik, že jestli ode mě teď koupí jednu jedinou věc, tak už jim nikdy nic nedodají. To jsem musel respektovat, protože česká grafika se tehdy opravdu dobře prodávala a já bych ohrozil je i své české kolegy. A kromě toho uživit se grafikou v zahraničí, to bych se musel jmenovat Picasso. Měl jsem tam tak osm devět galeristů, kteří by ode mě brali. Ale zase – neměl jsem ateliér a zázemí. Když jsem dostal objednávku na 800 tisků litografie, neměl jsem je kde vytisknout. Oběhl jsem pár galerií v Mnichově, ale pochopil jsem, že tudy cesta nevede. 

Ilustrace jste nezkoušel?  To přece byla také vaše parketa…
S knížkami jsem venku začínal, protože tu práci mám rád a myslím si, že ji umím. Ale bylo to opravdu mizerně placené. Navíc s šibeničními termíny. Přišli za mnou třeba, že chtějí knihu o kočkách asi s padesáti ilustracemi. Domluvili jsme co a jak, a když jsem se ptal na termín, řekli do konce týdne. V Čechách bych měl měsíc a i tak by to bylo na knap. Doma jsem nezažil situaci, že by mi něco vrátili nebo dali opravit. V Německu jsem ji poznal. Prostě se jim to nelíbilo a konec. V Mnichově  jsem se naučil brát absolutně všechno. Žádná práce v oboru mi nesmrděla a nesmrdí. Naučil jsem se jakž takž i písmo, které jsem do té doby moc neuměl. Dělal jsem i nálepky na krabičky od sirek, jídelní lístky, potisk na trička… A nestydím se za to. Bylo to těžké, to netajím, ale musel jsem živit rodinu. 

Co vás tedy živilo?
Reklama. Tam byly peníze a velké. Ale trvalo mi, než jsem pochopil, co se vlastně ode mě žádá. Když jsem v agenturách ukazoval svoje obrázky, tak se všichni sbíhali a doslova žasli, že umím kreslit. Tam neuměl kreslit ani výtvarný redaktor. Oni jen obkreslovali fotografie. Byl jsem pro ně svého druhu rarita. Myslel jsem si naivně, že jsou nadšeni, jak dokážu namalovat to, co chtěli, a domníval se, jaký z toho bude kšeft. Jenže nula!  Dodatečně jsem se dozvěděl, že se na mě chodili dívat jako na eskamotéra. Trvalo tři čtyři roky, než jsem pochopil, že je to obdobná situace, jako když jsme na gymplu po válce s Ádou Bornem dokázali společně namalovat na tabuli „dědka Nejedlýho“. Ale pak jsem našel v oblasti reklamní tvorby své místo i partnery. Podstatné totiž je, aby si člověk i u vysloveně propagační, zakázkové tvorby zachoval svůj výtvarný rukopis a to se mi, jak doufám, povedlo.

Zmínil jste Adolfa Borna…
Znali jsme se od dětství. Chodili jsme spolu na gymnázium na Vyšehradě, byli spolu den co den a pořád čmárali. Naše sešity byly plné obrázkových seriálů. Já něco při hodině nakreslil, poslal to Ádovi, on k tomu něco dokreslil a tak to šlo dokola. Maturitu z matiky jsme složili oba jen díky tomu, že nikoho z kantorů by ani nenapadlo, že by nás snad mohla živit. Pak jsme se dostali na UMPRUM, já o rok dřív než Áda, když dorazil, tak mě zrovna vyrazili, ale naštěstí jsem se za rok vrátil.

Tomu moc nerozumím, proč vás vyhodili? 
Padesátá léta minulého století si zcela jistě neumíte představit. To by bylo na delší povídání. Vyhodili mě z politických důvodů a ty byly hned tři. Smál jsem se, když nám poněkud společensky unavený Vítězslav Nezval recitoval svůj nekonečný Zpěv míru a neušetřil nás ani jediné sloky. K tomu jsem měl štráfaté ponožky a při výuce marxismu-leninismu jsem jedl gumové hady, které jsem měl rád. Byl jsem označen za buržoazního spratka – a bylo vymalováno. Přijali mě v ČKD Modřany a hodně rychle zjistili, že ke stroji mě postavit nemohou. Tak jsem skončil v kanceláři a byl jsem vedený jako brigádník, v pracovním kolektivu oblíbený, jak zněla otřepaná úvodní věta tehdejších posudků. Po půl roce jsem požádal o doporučení na školu a oni řekli, ať si ho sám napíšu. Doporučil jsem se. Na papíru bylo nezbytné razítko organizace ROH i KSČ včetně platných podpisů, a tak jsem mohl zpátky. Sešli jsme se s Ádou v ročníku Antonína Pelce, a když mu nabídli místo pedagoga na Akademii výtvarných umění, vzal si nás s sebou.

Jaký byl profesor Pelc člověk?
Šikovnej, ale trumbera. Za války byl v Americe a oni ho kvůli tomu hodně dusili. Byl to karikaturista, a to byl taky důvod, proč nás vzal do ateliéru, protože jsme taky kreslili karikatury. Ty byly tehdy považovány za něco podřadnýho. Jak jste nemaloval v oleji, tak to nebylo nic. Jediným možným a závazným stylem byl socialistický realismus, kterému jsme tak trochu unikli, ale lili to do nás horem dolem. Na UMPRUM i na AVU.

S Adolfem Bornem vás rozdělila až emigrace?
Kdepak, vydali jsme se každý vlastní cestou mnohem dřív. Jenže na samém začátku, tedy od poloviny 50. let, bylo práce obecně málo a nikdo nás neznal. Bylo pro nás jednodušší chodit po redakcích společně. Styděli jsme se za to, že se vlastně nabízíme – a ve dvou se to lépe táhne.

Vaše kariéra byla hodně spojená s časopisem Dikobraz…
Já vím, kvůli Dikobrazu mě lidi dodnes hodně znají, což mě moc netěší. Styděl jsem se za to už tenkrát a přitom jsem tam neodevzdal jedinou politickou karikaturu. Jenže právě týdeník Dikobraz, časopis Československý voják apod., naši kariéru nastartovaly. Nejdřív jsme se nabízeli my, pak nám telefonovali a pak už nás jenom prosili, jestli bychom jim nemohli něco nakreslit. Byla to doba, kdy jsme se vydali každý vlastní cestou.

Jaká jsou vaše nejoblíbenější výtvarná témata?
Říkával jsem, že nejradši kreslím auta a ženské. Táta byl inženýr, takže od dětství jsem byl v kontaktu se stroji. Miloval jsem je a on mě naučil jim i rozumět. Srovnávali mě proto nejednou s Kamilem Lhotákem. Později když jsem se s ním poznal osobně a stali se z nás přátelé, tak jsem se mu omlouval. Měl jsem období, kdy jsem volil podobná témata jako on. Ale on dobře věděl, že to dělám po svém, a řekl mi, abych v tom pokračoval. Tak vznikla i kniha Vzduchoplavci, aviatici a piloti Jaroslava Pacovského, kterou jsem ilustroval a dostal za ni prestižní Premio grafico na mezinárodní přehlídce v Boloni. Cen bylo víc, ale ta boloňská mě těší dodnes. Nejen motory jsou pro mě inspirací. Mám rád film, především z období němé éry, muziku, konkrétně jazz, velkým inspiračním zdrojem je pro mě tanec, jsem náruživý čtenář a i literatura nabízí témata, která mě zaujmou, a vlastně každý můj výlet (tedy už z Německa), třeba do Francie, Itálie nebo Ameriky, se pro mě stal bohatým zdrojem inspirace. Učaroval mi třeba New York. Maloval jsem ho mnohokrát. Útok 11. září mi nabídl pohled na něj zcela jinou optikou.

Za svůj život musíte mít obrovský archiv obrázků…
V Čechách toho po mně moc nezbylo. Něco jsem zlikvidoval, něco rozdal a něco nechal v ateliéru. I v Německu jsem toho nadrtil fůru, protože kdybych denně nemaloval, tak bych zdechnul. Je to jediná možnost, jak přežít. A najednou jsem si položil otázku, co s tím? Začal jsem se rozhlížet po nějaké galerii či muzeu v Čechách. Prahu jsem vyloučil, protože jsem se nadlouho odmlčel. Pak jsem se seznámil s kunsthistoričkou Evou Neumannovou a ta mi doporučila Havlíčkův Brod, kde se orientují spíš na kresbu, a dokonce i karikaturu. Hana Nováková, ředitelka tamní galerie, vyslovila souhlas a ještě nabídla uspořádání mé rekapitulační výstavy a vydání katalogu. Trochu jsem pochyboval, protože takových slibů jsem za léta venku slyšel hodně a pak skutek utek. Ale oni všechno splnili a já z toho mám obrovskou radost. Domluvili mi dokonce i další výstavy nebo účast na výstavách, takže za mě dělají to, co mě už nebavilo. Vlastně mi tak otevřeli cestu zpátky. Právě díky té havlíčkobrodské výstavě mě oslovilo nakladatelství Albatros Media, a jestli to všechno dobře dopadne, zbyla by po mně i opravdu reprezentativní monografie, ale to nechci zakřiknout. A naopak přes Mnichov mě objevil zpěvák Jan Smigmator a na sklonku loňského roku jsem byl u křtu jeho CD i vinylu k výročí George Gershwina a prý se můj obal líbí. To mě moc potěšilo.

Není to důvod se vrátit do Prahy?
Což o to, v jednu chvíli jsem dokonce začal shánět v Praze i byt. Jenže jakmile jsem řekl, že jsem z Mnichova, pohybovala se činže nestydatě vysoko. Navíc mě s Mnichovem ještě pořád spojuje práce a to člověku dodává chuť do života. Počítačový časopis Computer Woche mi už po léta do každého čísla zadává závazný námět pro kresbu a mě ta spolupráce čím dál víc těší. Vždycky jsem se snažil odevzdat to nejlepší, ale s kresbami pro CW si teď opravdu hraju. Navíc jsem si v Mnichově už zvykl. Žiju tam už bezmála čtyři desetiletí. Mám tam krásné a pohodlné bydlení nedaleko centra, kde je můj pracovní stůl a všechno to, co k práci potřebuju. Neumím pracovat nikde jinde. Vím, zní to divně, ale je to tak. V té první fázi, kdy hledám, jak na to (tedy nejen na tu kresbu pro CW, ale i k mým obrazům), potřebuji být ve svém a sám. Pravda také je, že až nebezpečně sám jsem v Mnichově čím dál víc. Přátelé kolem mě řídnou. Někteří se vrátili do Čech, někteří už se vrátit nemohou. Ale kdo ví, jsem ve věku, kdy slůvkem nikdy už hodně šetřím…

Text: Jiří Roth
Foto: Magdalena Straková
Ikona: Mužská věc