Letošní maturanti objevili kouzlo starých grafických technik a zaklínají jím své vrstevníky. Podaří se klukům z DemelGallery nadchnout tiktokovou generaci pro hit vrcholné renesance?

Mědirytina, pětisetletá královna grafiky. Díla, která vznikala čáru za čarou dlouhé měsíce. Trpělivost. Pozornost a soustředění. A výsledek? Čas, virtuozní řemeslo a imaginace zakleté do měděné desky. Pak tiskařský lis, dlouhé dumání nad barvou, desítky pokusů a nakonec hotový grafický list. Mědirytina. Nejobtížnější, nejoceňovanější – prostě královská a velmi, velmi pomalá. Na tvorbu i čtení. Na pozorování, luštění detailů a labyrintu motivů spletených z čar. Takhle mezi lety 1425 a 1450 voněl svět pozdně gotického Mistra hracích karet z Německa, prvního doloženého mědirytce, až vykvetl do geniality renesančních grafiků v čele s Albrechtem Dürerem.  

A na druhé straně, 600 let po proudu času, tři teenageři, Max Demel, Ivo Sobotka a Jáchym Bernard, spolužáci z pražského gymnázia a od letošního podzimu vysokoškoláci. Obyvatelé zasíťovaného světa, v němž se šance na úspěch a pozornost měří na vteřiny a dopaminové peřeje pádí v milisekundách a ve stále se zrychlujících kruzích. Jistě, obojí je tak trochu stereotyp a klišé, protože složitá a řemeslně propracovaná díla vznikají i dnes, podobně jako zdánlivě prosté básně, jež nikdy neproniknou do hitparád. „V každé strašlivé době lidských dějin najdete muže, který sedává kdesi v koutě a navléká řídké korálky slov,“ zauvažoval kdysi o básnících haiku Paul Valéry, francouzský esejista, básník a filosof. Jenže Max, Ivo a Jáchym nemíří do kouta. Naopak.

Z ústraní do velkého světa
„Rádi bychom ukázali, že i mladí kluci a pořád ještě studenti mohou vybudovat něco, co bude mít přesah do života každého milovníka umění,“ vysvětluje Ivo. Dodává, že „pozornost je novodobá měna“ a v trojici zakladatelů se stará o to, aby myšlenka DemelGallery oslovila co nejvíce lidí. Přestože mu ještě nebylo dvacet, má za sebou slušnou sbírku úspěchů a několikaletou praxi v marketingu. „Chceme dát dohromady komunitu lidí, kteří mají rádi umění a na tom stojí i naše velké plány do budoucna. Připravujeme koncept něčeho, co má rozsah na to zahýbat s celým trhem umění u nás a poskytne možnost začínajícím uměleckým talentům proměnit své sny v realitu a prosadit se u nás i ve světě.“

Velmi rytířská historie
Tenhle příběh spojení ducha pozdní gotiky a současné Prahy začal truchlivě: smrtí. V červnu roku 2024 zemřel světově proslulý mistr tradičních grafických technik Karel Demel, rytíř umění a literatury Francouzské republiky – a Maxův dědeček. Tiskařský lis, desítky měděných desek a grafických listů podivně ztichly. A Max dostal nápad, jak smutek obohatit o dotek nesmrtelnosti, po níž koneckonců toužíme všichni: Jestli život umělce může pokračovat v jeho díle, dědeček tak docela nezmizí, ne?
„Blížil se konec střední školy a čekal nás maturitní projekt. A já si říkal, že bychom mohli uctít dědečkovu památku a zároveň jeho dílo a myšlenky rozšířit do současného světa. Kamarádům Ivovi a Jáchymovi se tenhle nápad líbil, takže jsme si jako maturitní projekt zvolili internetovou galerii – a nazvali ji na dědovu počest DemelGallery.“
Rozhovor trojice mladých mužů s Karlem Demelem i jeho předchůdci napříč dimenzemi tak začal jako školní úkol. Pro ozvláštnění maturitního drilu a možná pootevření dveří do sféry jiného času, myšlenek a metafor spojujících výtvarné umění, hudbu a poezii. Brzy se ale ukázalo, že maturitní projekt přesáhne do širších horizontů.
„Karel Demel byl výjimečný umělec s výjimečným srdcem i výtvarným viděním a jeho myšlenky a přesvědčení by měly mezi lidmi zůstat navždy,“ pokračuje Ivo. „I když se náročnost jeho tvorby vzpírá aktuálním normám – kdy se moderním standardem s milionovými cenovkami pomalu stávají díla jako banán přilepený na zeď –, i tak svou abstrakcí a přesahem do filozofické linky se současností drží krok. A tohle bychom rádi zprostředkovali dnešnímu světu.“

Nové staré časy
Dokonale a poctivě zvládnutá grafická technika bez zkratek a laciných efektů. Témata s přiznanými pochybnostmi, zkoumání vlastních slabostí a plavba na vlnách podvědomých bouří všeho druhu… Grafiky Karla Demela zůstávají daleko od emotikonů a postmoderních experimentů – jsou v nejlepším slova smyslu tradiční a oplývají spíš otázkami než rychlými odpověďmi. Dokáže něco takového dnešní „duch doby“ vstřebat a ocenit? Ivo, Max a Jáchym věří, že ano. I proto se chtějí v začátku existence DemelGallery soustředit především na grafiky Karla Demela. „Myslím že v rámci celého projektu jsou důležitější myšlenky, které Karel chtěl vyjádřit, a to, co chceme vyjádřit my, než samotná grafika – která je samozřejmě prostředkem, jak je k lidem přenést,“ dodává Ivo. A celé to má samozřejmě i výtvarnou podobu – doména studenta designu Jáchyma: „Chceme zachovat design na úrovni někoho, kdo se výtvarně vyjadřoval celý svůj život. Tenhle projekt je o spojení Karlovy tvorby a naší studentské energie. Mědiryt v dnešní době už skoro nikdo nezná. Bylo třeba spojit ho s dnešním trendem, kterým je minimalismus. Šli jsme cestou přehlednosti, jednoduchosti a mohli jsme si to dovolit, protože naší jiskrou byl Karel a jeho tvorba.“

Každá doba lidských dějin
Max spravuje web, navrhl logo, stará se o komunikaci a spolupodílí se na designovém stylu: „Pro mě je důležité zachovat jakýsi jednotný umělecký vzhled celého projektu, který originálně a autenticky reprezentuje dědovu tvorbu a zároveň se neztratí v dnešku,“ uvažuje nad rozsvíceným kompem s téměř tisícovkou nafocených grafických listů vytvořených za šedesát let přenášení vnitřního světa do mědi. „Nakonec vlastně tvoříme most mezi pomalým a soustředěným světem klasické grafiky a dnešní moderní, rychlou a tak trochu roztěkanou dobou. A zároveň chceme znovu rozproudit zájem o jeden z nejobtížnějších uměleckých oborů, jemuž se věnoval právě děda.“
Podaří se tenhle most vyklenout dostatečně pevně a lákavě? Možná tu opravdu vzniká nová platforma, která časem přesáhne zaměření na jednoho autora – stejně jako už přesáhla hranice studentského příspěvku k maturitě. Pro tradiční grafické techniky i výtvarnou současnost rozhodně dobrá zpráva. Protože řemeslná virtuozita spojená s bezbřehou představivostí nadchne „v každé strašlivé době lidských dějin“ – včetně té naší.

 

***

Co a jak se tiskne z hloubky
Nehledejte tu dřevořez, ani litografii. Královské grafické techniky se tisknou z hloubky. Začalo to v 15. století mědirytinou. Deska je reliéfní a tiskové prvky grafik zahlubuje pod úroveň povrchu. Při tisku to v podstatě znamená, že do miniaturních vyrytých nebo vyleptaných koryt nateče barva a tlak válce ji pak z téhle minihloubky vytáhne a otiskne na papír. V nejstarší grafické technice, dřevořezu (v Asii známém už od 8. století) tisknou vyvýšené plochy, proto – tisk z výšky. O litografii, v níž se barva nanáší přímo na litografický kámen, se mluví jako o tisku z plochy. Nicméně mědirytina dlouho jedinou hlubotiskovou technikou nezůstala. Tak si to shrňme:

MĚDIRYT
Mohou za to zlatníci. Měli totiž ve zvyku uchovávat vzory složitých ozdob pro potřeby dílny tak, že do prohlubní zatřeli barvu a otiskli je na papír. Mědiryt novými, uvolněnějšími možnostmi vedení čáry postupně oslabil vliv dřevorytu. Při práci grafik opře o dlaň hřibovité držadlo rydla a směrem od těla vyrývá do kovu ostré linie. Mědirytecká čára začíná ostrou špičkou, pak se mírně rozšiřuje a na konci znovu ostře vybíhá. Modelaci tvarů rytec dosahuje různými způsoby šrafování nebo rozšiřováním vrypu – jako na legendární rytině Clauda Mellana, kdy umělec hlavu Krista vytvořil jedinou spirálovitou čárou.

 

LEPT
Lept se za rytinou opozdil přibližně o půl století. Podstatou výsledné grafiky je znovu čára, nicméně nikoli vyrytá, ale vcelku bez fyzické námahy nakreslená do měkkého krytu připraveného nejčastěji z vosku, mastixu, asfaltu a smoly. Na rozdíl od poměrně zdlouhavé a pracné rytiny znamenal vynález leptu úsporu času ve prospěch zobrazování samotného námětu. Desku s kresbou provedenou do krytu nakonec grafik vloží do lázně s kyselinou dusičnou nebo chloridem železitým a v několika stupních nechá čáru do hloubky vyleptat žíravinou.

 

SUCHÁ JEHLA
Přechod mezi leptem a mědirytinou – tak se mluví o technice suché jehly, známé od konce 15. století. Grafik kreslí ocelovou rycí jehlou přímo do kovu, což nejde zrovna snadno, a aby se jehla nezadrhla, musí pracovat rychle, a často spíše pěstí než zápěstím. Obejde se sice bez leptání (proto „suchá“), ale na rozdíl od leptu neumožňuje tak uvolněný kreslířský projev. Kov se při rytí jehlou neodstraňuje jako u mědirytu, ale jen vyhrnuje ke kraji. Vzniká tzv. grátek, na kterém se zachytí barva a dodá čáře jemný okraj. Snadno se ale opotřebuje, takže nedovoluje velký náklad. Deska bez poocelení jich umožní kolem dvaceti.

 

MEZZOTINTA
Mezzotinta znamená šerosvit – jako vůbec první technika pro tisk z hloubky totiž umožňovala vytváření tónovaných grafických listů a s použitím více desek i barevné soutisky. A známe dokonce i vynálezce – v roce 1642 mezzotintu objevil hesenský šlechtic a amatérský grafik Ludwig von Siegen. Měděná deska se nejdřív nazrní ozubenou kolébkou jménem skoblina a trvá to dlouho, velmi dlouho. Posléze vznikne rastr, do něhož grafik zasahuje škrábákem a hladítkem. Odstraňováním zrna dosahuje různě sytých tónů a dokáže je plynule odstínit od černé až po čistě bílou, což mezzotintu přibližuje měkké šerosvitné malbě.

 

AKVATINTA
Proč se namáhat zdlouhavým ručním ozrňováním, když máme kyselinu a pryskyřici? Něco podobného si v polovině osmnáctého století řekli francouzští grafici a na konci hledání se zrodila akvatinta Jeana-Baptiste Le Prince. Na desku se strojově napráší pryskyřičný prach, nechá se přitavit a pak zaleptat. Na očištěnou desku pak grafik maluje štětcem namočeným v asfaltovém laku a motivy postupně zaleptává. Další názvy, zrnkový lept nebo tušová manýra naznačují rozdíl mezi leptáním čar u klasického leptu a celých ploch u akvatinty – techniky, která grafikům umožňuje malovat.

Text: Dalibor Demel (ten z generace mezi dědečkem a vnukem)
Foto: Bruno Bratolli, Dalibor Demel
Ilustrace: Mědirytina Atelier – foto: Dalibor Demel