Pravěk. Doba lovu, sběru a velkolepého životního prostoru. První blahobyt lidských dějin. Krátká pracovní doba, pronikavé a praktické znalosti přírody, pestrá strava zakládající zdraví plus tělesná a duševní kondice. Když jste přežili dětství, měli jste šanci i na osmdesátku. O tomhle ztraceném ráji si pozdější udření zemědělci v osadách zavalených svými i zvířecími lejny a pravidelně zamořovaných epidemiemi mohli nechat zdát. Nemluvě o pozdějších dělnících. Nemluvě o mně.
Nicméně o povšechný blahobyt předků (s většími mozky než máme my) vykoupený krutostmi, které s těmi dnešními mohou úspěšně soutěžit, ještě nešlo. S každým kilometrem v sedle Moto Guzzi V85tt v dakkarských barvách jsem klesal k době osobních počátků. Poslední zjevení starého znaku stárlo jen velmi pomalu a když jsem zastavil před svou chalupou u Nového Bydžova, pořád ještě vonělo ledem, odporem a jemným pižmem jezevčíka smíchaným s parfémem spáleného benzínu. Měl jsem v plánu přespat a brzy ráno pokračovat dál, ale když jsem ještě ve tři ráno poulil oči do tmy, prostě jsem vstal, uvařil si ovesnou kaši, pomalu sbalil obřadní předměty a před pátou vyrazil do krajiny zoranžovělé východem slunce. Nebyl jsem nijak zkušený jezdec. Nefungoval mi blinkr. Obvinění ze stalkování v postranních uličkách mi náladu nezlepšilo. Vynechal jsem spánek. A protože při jízdě na motorce se nedoporučuje relaxovat, přirozený sklon k dramatizaci čehokoli mi nabídl představu, že dnešních 400 kilometrů nepřežiju. Nebezpečí číhá všude, zvlášť v mozcích řidičů a řidiček vjíždějících na hlavní z vedlejších silnic. Přestože se s nimi vždycky snažím spojit pohledem, několikrát jsem se už vyhýbal přes protisměr a měl kliku, že nic nejelo. Jenže po pár kilometrech svítáním, kdy se Slunce ani Země ještě nerozhodly, že to s hrou na světlo myslí vážně, bylo pravděpodobné, že přežiju.
Cítil jsem gravitaci místa, které mě podle psychologické teorie a mé životní praxe kdysi málem zabilo. Perverzní lásku k šibenici, jakou by mohl zaplanout obživnuvší viselec. Koupal jsem se v lázni pocitů a nejasných vzpomínek, pro které nemám jméno a tělo mě brnělo a kůži třely neviditelné síly přicházející zevnitř. Projevily se už na hranici mezi Čechami a Moravou za doprovodu slané chuti v helmě. Bylo to hysterické, kruté, dobrodružné, extrémní, patetické, melancholické, nostalgické, hrdinské, zbabělé a zároveň velmi skutečné – prostě topilo se pod kotlem a tak jsem to měl rád.
V jesenických lázních jsem navštívil otce – léčil si tam nervy a deprese a jak se v takových situacích říká – promluvili jsme si. Znamení mě ale propalovalo z každého stromu a lázeňské budovy, protože i tady jsem si prostřednictvím stalkované majitelky jezevčíka rozuměl i nerozuměl. Stejně jako v hotýlku ve Filipovicích, kolem kterého jsem musel projet na šumperskou stranu hor. Stejně jako na Červenohorském sedle, kde… Stejně jako ve Velkých Losinách, kde… Stejně jako v Šumperku, kde… Stejně jako na každém metru mé trasy včetně domu v obci Bludov, v němž už dávno bydlela jiná rodina. Moje pravoúhle ohraničená bývalá milenka mě bezděčně a s láskou in memoriam dovedla až sem. Na moje opuštěné místo. Na skokanský můstek u časové jámy. Zastavil jsem u lavičky a sundal helmu s propocenou kuklou. Nejžhavější den roku. Za plotem štěkal pes, na trampolíně skákal cizí chlapeček. Byl jsem doma.
Text a foto: Dalibor Demel