„Chlapi tě vnímají jinak, když v našem věku nemáš děti,“ utrousila kamarádka na konto svých eskapád na poli seznamovacích portálů…
Svěřila se, jak se online diskuze s potenciálními nápadníky okamžitě promění poté co přizná nestandardní fakt. Jako by nestačilo, co si jako žena vytrpěla kolem nesčetných marných pokusů otěhotnět ať již kvůli partnerovi nebo tlaku, který jako žena v produktivním věku nutně dlouhé roky pociťovala.

Donutilo mě to zamyslet se, jak se naše rádoby moderní liberální éra vyrovnává s jinakostí a došlo mi, že navenek v pohodě, ale uvnitř stereotypy stále převažují. U žen i mužů, tak nějak bez rozdílu. Hlavně u těch, kteří by to nikdy veřejně nepřiznali.

Přemýšlela jsem o tom, kdy jsem si v životě připadala nejvíc „jiná“, „divná“, jaká stigmata jsem za svůj život stihla sama posbírat.
Vynechám traumatické dětské příhody, kdy jsem kolem šestnácti jako „jediná ještě neměla kluka“, nebo „byla vždycky TA první vybitá ve vybíjené“…

„Rozvedená“ to už byl těžší kalibr, zápis v občance a pocit, že jsem společensky zklamala, neudržela rodinu (syn měl sotva rok), nesplnila svoji úlohu. Tím spíš, že z pohledu exmanžela, on udělal samozřejmě vše, aby situaci zachránil.
Pak přišla kategorie „single matka“, to jsem se občas nestačila divit. Dovolené s malým synem, kde jednolůžkový pokoj s přistýlkou neexistuje a když nesplňujete kategorii minimálně 2 dospělí + dítě, nemáte nárok na dětskou slevu atakdále.
A pak ten oční kontakt od vedlejších stolů v restauraci, kterou bezpečně ovládají takzvané kompletní rodiny. Pohled otce rodiny spíš zkoumavý, v případě že nepřiměřeně intenzivní, schytaly jsme to od jejich drahých poloviček pro jistotu oba. Samozřejmě neverbálně.
Jinak se spořádané manželky většinou omezily na oční pozdrav, typu, „chudinko, doufám, že takhle já nedopadnu nikdy.“
Poprvé mě to šokovalo, pak si člověk tak nějak zvykne.

Děti vnímají jinakost pozitivně, nebo aspoň neutrálně – dokud je někdo nepoučí. Synovi například připadalo v pěti letech zvláštní, že strýc Petr bydlí pohromadě s tetou a sestřenkami – považoval za normální, že maminka má svůj domov, tatínek svůj a děti mezitím pendlují.
Neuvědomoval si, že by byl nějak „jiný“, protože má rozvedené rodiče, dokud ho na to okolí neupozornilo.

Věřím, že se tyhle malé nespravedlnosti v člověku střádají a ač se s tím časem nějak vyrovná, oklepe, šrámy kdesi hluboko na duši zůstanou.
Na druhou stranu vás to donutí dívat se na lidské příběhy jinou optikou. Více pozorovat, méně hodnotit. Už zkrátka víte, jaké snadné je splnit kategorii „jiná/jiný“.

Možná je načase otevřít hotel pro single rodiče a uspořádat tam pořádný mejdan!
Pozvu tam svoji bezdětnou kamarádku, která je tolerantní a má pro nás pochopení.

Text: Anna D.

Foto: archiv AD