Už zase. Zase jsem se někomu díval přes plot s pocitem, že má něco, co patří mně. Chlapeček ještě chvíli poskakoval na trampolíně jako úchylný klokánek z medvídka Pú, v mém starém domově se mu zjevně dařilo. Po chvíli toho nechal a nejspíš se šel napít, uvnitř se před horkem schovávala jeho máma a ze špajzu přinesla další rybízovou šťávu. Ne, rybízové keře, červené, bílé a černé zmizely a s nimi i angrešty atd. Jenže já jsem nebyl sentimentální, smrt sentimentu! Stál jsem za plotem a podobně jako všichni moji dětští hrdinové se díval na cizí hnízdo. Noví obyvatelé ho už stihli obehnat drátěným plotem. Ještě dřív než opravili fasádu, dřív než opravili střechu, dřív než vyměnili okna – vymezili lesklou hranici. Uvnitř byli oni a venku já, maskovaný za výstředního turistu na stroji s vídeňskou značkou. Plot zůstával chladný i v tom vedru a původní lehká vjezdová brána zavěšená na postranních hácích, kterou jsem si kdysi sám ve velkorysém čtvrtkruhu otevíral, teď dostala traverzovitý vzhled a posunoval jí mechanismus s ozubenými koly. Jak jsem řekl, smrt sentimentu.

V roce 145? spustili podezřelý živel Françoise de Montcorbiera řečeného Villon po laně do díry. Právě si odbyl mučení studenou vodou litou přímo do hrdla a v hlavě mu vyskakovaly verše jako bubliny na kaluži jeho vlastní moči – posedával v ní až do dalšího kola útrpného výslechu a do hlavy se mu pomalu jako sněhové vločky snášela Velká závěť. Když ho pak na přímluvu některého dobře zaopatřeného vzdělance propustili, pomalu se loudal večerním městem a díval se do oken. Kdosi spokojený s dobře mechanizovaným životem a vděčnou manželkou zapaloval svíčky a čekal, až mu sluha přinese studeného bažanta, rajčata a červené víno – nejspíš v kovovém poháru zděděném po stejně dobře mechanizovaných předcích. Vítěz není v domě, ale na ulici. Vítěz nikdy není v domě. Vítěz jen prochází. Vítězové žili v lesích a stěhovali se za zvěří z místa na místo, domov je všude. Kdo si svůj kousek hlíny oplotí, onemocní. Kdo za sebou zamkne vrata, zahyne.

Takhle jsem si to představoval, když mi bylo deset. Přibližně osm a půl roku po vcelku jednoduchých událostech, když jsem za tímhle plotem pojídal vařené maso z misky spolu se psem Pinem. Mnoho měsíců jsem tu trávil blažený kojenecký život bez matky a otce, kteří ze srozumitelných důvodů zůstali v Praze. Žil jsem tu s babičkou, strejdou, tetou a dvěma bratranci. Podle psychologů má odloučení od matky v tomhle věku vážné následky, někteří kojenci se propadnou do hluboké apatie a jiní až pod hladinu smrti. Když jsem pozoroval, jak se v mém vývojově nevhodném domově uvelebila cizí rodina, cítil jsem ale jen odlesk závisti. Okna, dveře, cihly, garážová vrata, studna, samé připomínky něčeho mého. Kdysi dávno jsem získal k předmětům, které se teď nacházely za plotem pevný vztah. Později jsem si za svoje životní hrdiny zvolil outsidery a ztroskotance, i když jsem to nikdy nevyjádřil tak jasně jako Jiří rozhodnutím „nikdy nezbohatnout.“ Ostatně i tohle se mi povedlo, aniž bych se musel kdovíjak snažit. A teď jsem šmíroval vzpomínky na domov jako sofistikovaná forma pobudy a bezdomovce. Dokonce ani ta motorka nebyla moje. Boty jsem dostal. Motorkářskou bundu u mě před mnoha lety zapomněl jistý grafik a vida, jak se najednou hodila! Stejně jako jeho rukavice. Batoh mi věnovala bývalá manželka. Trenky módní redaktorka Petra. Ponožky pak firma na běžecké potřeby v časech, kdy jsem podnikal vytrvalostní závody. Jediné, (kromě helmy) co mi tu opravdu patřilo, byla osamělost.

Mohl jsem být spokojený. Smyčka mnoha desítek let a další rozbouraný vztah mě v celé mé potulné kráse vrátil na jeden z počátků. Mohl jsem být spokojený, ale nebyl. Dětská představa prokluzovala a zadrhávala se o výčnělky každodennosti. Musel jsem pár drátů pospojovat podle upraveného klíče a dokonale porozumět ochromujícímu znamení. Vezl jsem si k tomu účelu obřadní předměty pro ohnivě vodní rituál a když si na mě pes konečně zvykl a přestal řvát, nasadil jsem si helmu a probudil véčkový motor. Když plot, tak plot. Teta pomalu zhasla na rozpad mozku, strejdu skolil infarkt na cestě mezi garáží a kurníkem a bratranci dům prodali. Konec. Vyrazil jsem na hřbitov, kde teď mezi zmíněnými příbuznými spočívala i část popela mé mámy. Polední hřbitov při teplotě kolem 37 °C připomíná morbidní pláž. Ten bludovský mohl svým odpočívajícím navíc nabídnout zelené vlny podhůří Jeseníků a vzdálený halas koupaliště ve Vlčím dole. Sejmul jsem helmu a procházel mezi kamennými dekami a ručníky označenými jmenovkami. Klid, slunce, zvlněný obzor. Kdysi jsem tu po setmění složil bobříka odvahy a teď se ukáže, jestli právem.

„Ahoj mami,“ oslovil jsem porcelánový kelímek s modrým potiskem a vytáhl notýsek. „Potřeboval bych s tebou něco důležitýho probrat.“

Text a foto: Dalibor Demel