Mužská věc 11. Jako pírko v asfaltu (DD)

Zatímco Jiří přivádí k životu své opuštěné místo a zkoumá cizí i vlastní pozůstalost, na mě v jiném místě i čase vyhřezla minulost tak dávná a tolikrát zapomenutá, že jsem pro ni nenašel ani jméno. A že jsem se snažil. Jména věcem berou nebo dávají sílu a tohle byl potenciálně ten první případ. Potřeboval jsem najít jméno a rodokmen. Nutně. Jenže to nešlo. Tahle minulost neměla vůni ani pach, nedala se roztřídit, ani spálit. A stejně jako ten starý přítel z autobusové zastávky se mě snažila když ne zabít, tak určitě znehybnit. Přitahovala mě k sobě, daleko proti proudu času a nedalo se jí ujet ani na motorce. Naopak, tahle obtížná minulost moje motorky přímo ovládala. Mysl, tělo i stroje. Do našeho letopočtu ji dopravila žena, o níž jsem se tu už několikrát zmínil v souvislosti se shnitím zaživa. A když jsem si kdysi do jarních příslibů a podobných nálad přivezl na testování Vespu (125 cc, modrá metalíza), musel jsem si vzpomenout na předešlé léto s jinou Vespou (125 cc, žlutá metalíza), na níž jsme po Čechách jezdili spolu. Jenže teď už jsme na ní nejezdili a jezdit nebudeme. Filmové kouzlo Prázdnin v Římě v hlavních rolích s Gregory Peckem, Audrey Hepburnovou a Vespou působilo dlouho a láska vypadala na hollywoodský happy end. Jenže léto skončilo, žlutá vosa odletěla zpátky k dealerovi a na jaře se happy end proměnil v prostý end, konec a sbohem. Jenže dokud trvá minulost, žádný prostý konec nefunguje.

Tohle všechno mi proběhlo hlavou, když jsem si v pozdním odpoledni nasadil integrálku, která se k Vespě sice nehodí, ale chrání před rozsekaným nosem a vyraženými zuby. Startér jsem už stiskl s lehkým pocitem nebezpečí, jaké má kuřák na odvykačce, když zapálí cigaretu s předsevzetím nešluknout si. Projížděl jsem večerním městem, plánoval si malebnou cestu uličkami centra, ale cigareta svým zabijáckým kouřem voněla až moc. Skončil jsem na opačném konci Prahy v ulici své někdejší spolujezdkyně. Nevím, kdo nebo co se stará o časoprostorové souřadnice, ale proti mně na chodníku šla ona, na procházce se psem. Panika. Stres. Nedokázal jsem zastavit a se srdcem přestěhovaným do krku jsem se jí jen vteřinu ze dvou metrů díval do očí. Z integrálky, takže mě nepoznala. Nezastavil jsem, jen zpomalil, protože jsem nevěděl, co bych jí řekl, mozek a srdce se zadřely jako dvě ozubená kola umrtvená štěrkem. Po tomhle bizarním zážitku jsem další hodinu křižoval nočním městem a mnoho příštích hodin nespal a tělo i mysl ochrnuly.

Ten pocit jsem už znal, dostavoval se v těžce řešitelných situacích, ale tentokrát jsem zažíval esenci bezmoci. Nohy mi nepatřily, ležely těžké na prostěradle a brněly, stejně jako ruce. Žilo jen srdce, bláznivě rychlým tepem. Byla to odporná chvíle. A co hůř, stal se z ní reflex. Jeden z dealerů motorek, které jsem si k sobě na pár dní brával, sídlil ve svahu nad ulicí, kde bydlela. Průjezd kolem jejího domu autobusem nahoru a na motorce dolů a naopak znamenal vždycky totéž – tep na hraně infarktu, bezvládné končetiny a nedostatek dechu. Žena, kterou jsem několik let marně obracel v ruce a hledal způsob, jak ji zasadit do svého života (a sebe do jejího), nesla podivné znamení. Stačilo se k němu přiblížit a hlásilo se absolutní zoufalství. Hlásila se absolutní opuštěnost, nedostatečnost, hlásila se hrůza. Hlásila se smrt. Ta žena nesla znamení a cosi ve mně tomu znamení rozumělo. Každá jízda kolem jejího domu, její čtvrtí a později už každá myšlenka na cokoli, co s ní souviselo tohle znamení vyvolala. Nedalo se mu uniknout, ale zbytkem rozumu jsem chápal, že nejde jen o ni. O její vlasy, pohled, houpavou chůzi, intonaci hlasu. O její schopnost kdykoli cokoli složitého procítit i rozstřelit, ani o způsob, jakým vyslovovala slova jako „přenastavit“ nebo „pravidla“.

Někteří lidé nesou důležitá znamení, kterým rozumíte, jiní jen tak projdou kolem. A tohle znamení vyvolávalo něco velmi starého. Z jiného času. Začínal jsem se cítit jako pozůstatek dávno zmizelého světa. A věděl jsem, že když se do něj nevypravím, tohle znamení něco ve mně zabije. Nechtěl jsem umřít. Ani částečně. Ten zmizelý svět, který se probouzel při každém ochrnutí, mě začal sám přitahovat. Myslel jsem na zemi bez měst a vesnic, na dobu tekutého počátku. Na úsvit. Protože odtamtud pocházel kluk v prázdném pokoji i starý přítel ze stanice autobusu. Po několika týdnech jsem znovu nastartoval Vespu (130 ccm, šedá metalíza) a znovu musel jet kolem jejího domu. A zase – kdo tohle řídí? Zastavil jsem na červenou a prošla se psem přímo přede mnou. Jako posledně jsem na hraně mdloby pokračoval dál, ale pak se řídítka otočila do protisměru a dojel jsem ji v postranní uličce. Byl to velmi odvážný manévr. Jako když člověk s čerstvými popáleninami vběhne do hořícího bludiště. Já, vosa, ona a pes. Odklopil jsem sklo helmy a sluneční štít, aby mě poznala: „Viděl jsem tě na přechodu,“ začal jsem.

…a tehdy se časová osa mého světa vymkla z obvyklé polohy. Nastalo pomalé klesání a ochrnuté tělo si pomalu, jako když se pírko potápí do horkého asfaltu, začínalo vzpomínat.

Text a foto: Dalibor Demel