Neštítil jsem se ničeho. Použil bych cokoli, abych se zachránil. Včera jsem si nechal poranit ucho ledovým telefonem, displej měl nanejvýš  -273,15 °C. Absolutní nula. Při téhle teplotě všechno živé už dávno umírá a všechno mrtvé se uchovává až na věky. A to jsem nechtěl. Netoužil jsem stát se kryonickým mauzoleem výroků a ledového záření své někdejší přítelkyně. Na tom uchu jsem měl pořád ještě omrzliny. A žádný způsob, jak to ochromující znamení rozluštit nebyl dostatečně úchylný nebo nebezpečný, abych si mohl dovolit ho odmítnout. Nebál jsem se rušit zahalený život mrtvých a později ani nastartovat benzínový zapalovač na vyprahlé louce u břehů řeky Moravy.

„Dobře, mami, děkuju. Tak já zas jedu,“ rozloučil jsem se po desetiminutovém předčítání z notýsku. „Jo, jasně, že na sebe dám pozor. Pojedu opatrně, neboj se, budu v pohodě.“

Seznam obludných vlastností, postojů a jiných duševních zvyklostí, které jsem vyvinul po dávném opuštění domu u skákavého chlapečka, měl několik desítek položek. Každou přečtenou stránku jsem na znamení skoncování s těmi nechutnostmi roztrhl tak, aby zůstala spojená centimetr od dolního okraje. Nemohl jsem si dovolit ztratit ani ten nejmenší útržek. Vnější zničení muselo být dokonalé, totální, nevratné, absolutní, pečlivé a nekompromisní. Uložil jsem seznam do batohu a ujistil se, že v jedné z vnitřních kapes vezu i zippo s doplněnou nádrží. Čichl jsem k lesklé krabičce a fajn, voněla, jak měla. Na všechno dobré i zlé platí oheň. Lidstvo to vědělo od pradávna a lidstvo jsem já. Nikomu jinému nevěřím, to jsem se taky naučil. Jen lidstvu, sobě a ohni. Posvátným ohňům i požárům, rozdíl není nijak důležitý. Obojí hřeje a vyvolává jistý druh extáze. Rozhlédl jsem se po urnách vystavených v prosklených vitrínách jako ve znehybněném orloji. Některé zvlášť okázalé, z leštěného mramoru a zlatavými destičkami připomínaly ženy z amsterdamské čtvrti červených luceren, jiné se nebezpečně blížily archeologii a ještě jiné smetišti. Hřbitov docela věrně zrcadlil pohyblivý svět tam venku, ale doufal jsem, že skutečným mrtvým byl k smíchu a že jejich způsob bytí (nebo nebytí) na úkazech ze zdejší pláže nezávisí. Cestou k brance jsem se rozloučil se všemi. Nastal čas zahájit hlavní program.

Blížila se půl druhá a podhůří Jeseníků si hrálo na rovníkovou Afriku. V bundě a vycpaných motorkářských kalhotách jsem si připadal jako beduín, který žhavým krajinám rozumí a ví, že je moudřejší propotit spodky než si slunce pustit k tělu. Nasadil jsem si rukavice, kuklu a helmu a dokonale odstíněný a maximálně zapařený se vydal hledat místo pro závěrečný obřad ohně a vody. Říká se tomu magické myšlení. A cestou k mostu přes Moravu u obce Chromeč mě napadalo, že psychoanalytik, který se už několik měsíců snažil představit mi realitu dospělosti jako zdravou okolnost k životu, mně za tohle nepochválí. Magické myšlení, pozůstatek dětského pojímání světa v mozku dospělých kromě jiného zaměňuje myšlení a jednání. Svedl jsem své cestovní enduro na louku za mostem (přesně jak jsem předpokládal tam vedla polní cesta – to muselo být znamení!) a v duchu se modlil, aby rozumnými lidmi opovrhované archaické uvažovaní pro jednou fungovalo.

Chci toho tolik? Nemohl bych se v kroji s nárazuvzdornou laminátovou hlavou zúčastnit zázraku? Vždyť ani nechci vidět panenku Marii! Je mi jedno, jestli Kristova soška na Božích mukách v poli začne ronit krvavé slzy. Dokonce se ani nepotřebuju suchou nohou projít po hladině Moravy, obvyklá fyzika může fungovat dál – zvlášť přilnavost pneumatik, až budu cestou domů klopit zatáčky v Orlických horách. Nehodlám vyzývat ani základy kvantové fyziky, ať se černé díry v klidu nažerou! Chci se jen přestat cítit jako blbec. To přece není tolik, ne? Když to srovnáme třeba s výbuchem sopky Tambora v roce 1815, který vedl k nové mutaci bakterie cholery v Bengálském zálivu, proti nimž místní obyvatelé neměli imunitu a navíc sirnými oblaky zpozdil monzuny a způsobil katastrofální sucho… Prostě nechci zas tak epochální událost. Jen pár malých změn ve struktuře pochroumaného mozku a už nebudu obtěžovat. Takhle jsem se modlil k bohu výjimek. Snad jsem se snažil dost, abych si jednu menší zasloužil. A když jsem konečně zapálil svůj seznam, měl jsem dojem, že mě vyslyšel.

Něco se změnilo, cosi důležitého bylo jinak. Mohl bych na to přísahat a moje tělo taky. Co znamenalo to chvění? To se při vnitřních přerodech děje, o vymítání zlých duchů nemluvě. Jenže bůh výjimek má smysl pro ironii. Ze své sbírky porušených pravidel mi seslal jiný dárek než o který jsem žádal. Přestože jsem – jako obvykle – udělal všechno správně. Zapálil jsem svůj notes pečlivě, pozoroval, jak plameny požírají mé nedokonalosti a v duchu se s nimi loučil. Předešel jsem zničujícímu požáru chromečských pastvin. Včas jsem se vyčural, abych nemusel obřad přerušit. Nic z toho nestačilo. Nic mu nebylo dost dobré. Přestože jsem popel nakopal do řeky a vyprovodil ho pohledem k první zákrutě.

S tělem rozcitlivělým posvátnou událostí a několika decilitry potu jsem nastartoval vídeňskou motorku a pomalu se rozjel k horám, Hradci Králové a dál k západu. Kilometry na pomezí obvyklé skutečnosti. Rozbitý levý blinkr se začal chytat! Má to být znamení, že se vracím k plné funkčnosti a normálu? Ne, ne, jen taková legrace. Na konci cesty, ve tmě propálené rychlostí 150 km/h čekalo překvapení. Jako když si dítě napíše Ježíškovi o auto na vysílačku a místo něj najde pod stromečkem zimnici a plamenomet. Poslední odbočka na úzkou asfaltku k chalupě a ticho. Hotovo, dokonáno, dám si pivo a půjdu se konečně vyspat do nového, magicky proměněného života. Velký správce výjimek to ale viděl jinak. Za svitu bledého Měsíce jsem motorku hodil na stojan u dna časové jámy – a z dálky zaslechl zřetelný, s ničím nezaměnitelný řev šavlozubého tygra.

Text: Dalibor Demel

Foto: John Towner a Dalibor Demel