Žiješ v bublině, řekl mi nedávno jeden, co jsem se s ním náhodně seznámila. Ani jsme se vlastně nikdy neviděli, jen si psali. A zprávy snesou hodně.

Ta bublina se týkala toho, jak moc jsme informovaní o tom, co nám média ve skutečnosti neříkají. O to mi ale šlo, když jsem před víc jak třemi lety přestala sledovat televizi a poslouchat rádio. Nevěřím totiž tomu, co se tam říká. A raději se snažím šířit zjištění, že nejlíp mozek zaujmete tím, že mu podstrčíte byť malou záminku pro drama, čehož hojně a manipulativně využívají média. Takže možná mi něco, pro někoho podstatné, občas unikne, ale zbavit se tohoto zdroje informací jsem našla jako částečné východisko ze situace.

Ale ano, koukám na sociální sítě a mám oči i uši otevřené. A v tom je ta předhozená „bublina“. Protože tak se údajně obklopuji jen tím co chci. No ano, to bych ráda, ale je to opravdu tak? V době, kdy se stačí podívat na cokoliv a hned vám reklama zaplaví počítač? A je vlastně něco špatného na tom, že po dlouhém období, kdy jsem byla pohlcena strachy, se chci teď obklopit pozitivními informacemi? A taky lidmi, kteří možná už udělali to, co já teď dělám a očistili si svůj prostor?

Čím víc jsem schopna to vnímat, tím víc vidím, že lidi žijí v něčem jako akvárium. Mají vymezený prostor jen ode skla ke sklu a krmí je něčím umělým. A navíc tam jsou nepřirozeně namícháni s dalšími lidmi a musí žít nějak pospolu na omezeném místě. A tak pomalu chřadnou ve stojaté vodě, která je naoko přefiltrovaná, jenže přes zanesený filtr. Voda už je skoro bez kyslíku a napůl zakalená a chudáci ryby-lidi lapou po dechu. Jenže co dělat? Vytáhnout je ven? To přece nejde, to by nepřežili! Jediná možnost je tedy vyčistit celé akvárium. Ale to je velká práce a nadělá to další nepořádek!

Já jsem ale statečná ryba a začala jsem si tvořit alespoň malou bublinku, kde mám trochu kyslíku a věřím, že potkám jiné statečné ryby. A že se naše bublinky spojí a vytvoříme tak jednu velkou čistou bublinu, ve které budeme moci dýchat a volně plavat.

Text: Tina G.

Foto: Anthony Tran