Najít své opuštěné místo a začít ho znovu osidlovat. Ze souřadnic pražské ulice, vespy a jiného času můžu Jiřímu spokojené ohlížení přát a trochu závidět. Taky bych si ve svém opuštěném místě rád rozdělal oheň a opekl si špekáček. Rád bych se spojeně ohlédl a na čas odjel, ale zatím to nejde. Mám své opuštěné místo v sobě, ve skrytém záhybu mysli, ale teď, když se pírko dotklo asfaltu, znehybnělo a nekonečně pomalu klesá, je tu jistá naděje:
„Viděl jsem tě na přechodu, tak jsem tě chtěl pozdravit.“
Sestrojit tuhle větu vůbec nebylo jednoduché, ale jako už tolikrát v mnoha oblastech mého života, námaha nepřinesla žádný výsledek. Žena se zatvářila, jako by ji z oblaku smradu oslovil zfetovaný bezdomovec.
„Cože?“

Zopakoval jsem svou větu, ale odpověděla mi jen další zhnusená grimasa těsně následovaná pohrdavě odmítavým mávnutím ruky a bezeslovným odchodem. Díval jsem se, jak v pytlovitých letních šatech střídá pevné kroky doporovázená zrzavým jezevčíkem, k němuž mě poutalo oboustraně hysterické přátelství. A v tu chvíli jsem ani tak nemyslel na ni, jako spíš na psa. Cupital na vodítku za paničkou, ale ještě jednou se ohlédl a věnoval mi pohled, při kterém by nejspíš jako člověk pokrčil rameny:
„Nedá se nic dělat, kamaráde, patřím k ní, měj se.“

Jenže spolu se zrzavým podlouhlým přítelem tohle místo setkání přece jen opouštěla žena. A ani přes spikleneckou výměnu pohledů se psem jsem nemohl ingnorovat její vzdalující se siluetu s bezvadným zadkem, který o sobě dával vědět i přes dokonale asexuální šaty. A právě tohle vzdalování je součástí starého vzkazu. Znovu přehrané znamení mi do těla poslalo dávku jedu a jako vždycky, reakce těla postupovala od nohou. Jenže když sedíte na vespě, nemůžete tak docela ochrnout. Je tu sedlo, řidítka, je tu kovové tělo stroje, který vám nedovolí proměnit se v bezmocnou chaluhu. Jsou tu těžké boty a motorkářská bunda s chrániči, máte svoje brnění, ochranu před jedovatou vzpomínkou, o níž ani nevíte odkud pochází. Vnější chitinovou kostru v hmyzím stylu. A tohle všechno pomohlo.

„No tak oukej, to máme vyřešený,“ ozval se jeden z vnitřních obyvatel mého těla, který podobné situace uměl zvládat v klidu. Žena se psem zmizela za ohybem ulice a já pravačkou rozbzučel vosu a vyrazil k dealerovi italských motorek s vědomím, že tohle setkání mělo svou výstřední symboliku. Nevyrazil jsem se jen tak projet, ale vrátit vespu a vzít si místo ní větší stroj vybavený hliníkovými kufry a designem v dakkarském stylu. Motto Guzzi V85tt. TT jako tutto terreno – a to jsem přesně potřeboval. Stroj, který mi pomůže prozkoumat mé opuštěné místo. Odveze mě do jesenických kopců. Proti proudu času, k domu, kde to nejspíš všechno začalo. Vybavil jsem se zápalkami a papírem s událostmi a vlastnostmi, které bych rád spálil na břehu řeky Moravy a popel nasypal do proudu. Nebál jsem se použít žádnou metodu. Ani ty staré, nejstarší, z dob tekutých počátků a nadvlády živlů.

„Trochu blbne levej blinkr, natekla do něj voda a novej ještě nepřišel,“ oznámil mechanik a cvrnkl do zarosené kapky. „Budete muset ukazovat rukou jako na veteránu.“

V pořádku, už to začínalo. O hodinu později jsem před domem seděl ve vysoko položeném sedle žluto-bílo-červeného endura s napěchovanou dvojicí hliníkových kufrů a prováděl cosi jako předstartovní kontrolu. A těsně než jsem vypnul telefon, abych šetřil baterku – rozezněl se v ruce. Znovu jsem se sám sebe zeptal, na čem závisejí synchronicity. Jezevčíkova paní, majitelka a velitelka.
„Haló?“

Sklo telefonu zamrzlo a vytvořila se na něm spleť obrazců s ostrými úhly. Ledově zuřivý hlas mě mnoha přesně volenými slovy provázanými žiletkovým drátem žádal o nulový kontakt a obvinil mě ze „stalkování v postranních uličkách“. Věřím, že by dokázala zavolat policii.
„Můžeš mi zopakovat, co jsem právě řekla?“ ukončila monolog hlasem chladné učitelky v mateřské školce.

Hluboko ve mě se chystal rozpohybovat automatický mechanismus, který by jejímu přání vyhověl, ale včas zasáhl někdo dospělý.
„No to ses snad posral, ne? Ani slovo!“ zařval do studny někde poblíž mého srdce. A pak řekl nahlas do sluchátka jediné slovo:
„Ne.“

Ticho. A po reklamní pauze na mlčenlivou nenávist další sprcha ostrými ledovými krystalky slov jako „nepřeju si“, „respektuj“, možná i „buď tak laskav“ atp. Několikrát jsem se pokusil zareagovat, ale proti ledopádu neměla žádná slova šanci, což bylo nakonec dobře, protože bych měl sklon k vysvětlování, a na to už bylo pozdě. Skončila jakousi shrnující závěrečnou větou bezprostředně následovanou odpojením. Do absolutního ticha rozprostřeného donekonečna.

Pozoroval jsem, jak ledové hroty na displeji pomalu roztávají a pak jsem telefon v jediném pohybu vypnul a zastrčil do kapsy od bundy. Byl jsem připravený vyrazit. Na východ. Přes Polabí, Hradec Králové, přes Orlické hory do Jeseníků. A pak dál, vzdušnými stezkami nad mořem. K úsvitu dějin opuštěného místa. Do pravěku.

Text a foto: Dalibor Demel