Kritik výtvarného umění sebou už nezmítal. Stál nahý, připoutaný k trubkám topení s končetinami roztaženými jako na Leonardově anatomické studii.

„Za tohle půjdete sedět,“ zasyčel, ale čelo mu rosilo strachem. Malíř mlčky zkoumal jeho břicho a hruď.

„Pusťte mě a budu mlčet,“ obrátil kritik a vyplivl krvavou slinu.

„Nejdřív hezky vysvětli, cos myslel tím epigonem naivismu.“

„Že vaše obrazy jsou velmi…,“ kritik zoufale uvažoval, „…poučené srozumitelnými vzory.“

„Líbí se ti?“

„Líbí.“

„Chceš si některej odnýst
 domů?“

„Rád,“ oddychl si kritik.

„Tak fajn,“ řekl spokojeně malíř a vytáhl ze šuplíku tetovací jehlu a láhev modrého inkoustu. „Doufám, že máš rád šmouly.“

 

 

Z audioknihy 100×100 slov, vydalo nakladatelství Jorge Zorro, čte Oldřich Vlach

Text: Dalibor Demel

Foto: unsplash.com

A tady v mírně rozšířené podobě jako minutová hra.