Vtlačil jsem motorku do garáže a prošel do domu. Hala byla prázdná, i kuchyň a obývák, ale byl doma, v zámku hlavních dveří visely klíče. A pak mi došlo, že celou dobu slyším ty zvuky z patra, úplně stejně jako před rokem doma, než Tom sestoupil po schodech. Můj jednasedmdesátiletý otec měl dámskou návštěvu. A ta návštěva zněla spokojeně. V dětství jsem rodiče takhle několikrát slyšel, nelíbilo se mi to a nechtěl jsem to poslouchat ani teď. Nechtěl jsem si představovat, co se nahoře děje, ale obrazy otcova svrasklého zadku v rytmickém pohybu se samy zhmotňovaly do surrealistického filmu a musel jsem zatřást hlavou, abych ten výjev zaplašil. Byl jsem ale rád, že zase žije jako chlap, ať už to je některá z jeho kolegyň z fakulty, studentek nebo holka z eskortu.

Potichu jsem se vydal zpátky do předsíně, pryč z jeho teritoria a nebezpečí trapné scény. A v hale jsem pak ucítil voňavou ozvěnu marseilleského krámku s kořením a zastavil se. Otevřené dveře, schodiště, horní hala, ložnice. To ne. Ztuhl jsem a uvažoval, tak daleko můj zdokonalený čich sahat nemůže – a pak jsem se rozhlédl a na věšáku si všiml dámského letního saka. Takových sak jsou samozřejmě tisíce. Vzal jsem ho za prázdný rukáv, obrátil naruby a přičichl do podpaží a k límci. Dole pod ním ležela kabelka, ale já nikdy nesáhnu do dámské kabelky, nikdy, protože tyhle věci koušou. Prošel jsem garáží, v chladnoucí motorce praskalo. Pach benzínu a oleje na chvilku překryl vůni koření a arabského parfému, ale já ji měl v paměti, kdykoli na dosah, dokázal jsem si ji vybavit stejně jako tvar hory nebo zajíce chyceného do pasti.

Opatrně jsem za sebou zamkl garážová vrata a vyšel na ulici v klidné spořilovské čtvrti. Juliino černé BMW nestálo daleko. Naklonil jsem se k okénku, průduch větráku objímal známý žlutý voňavý panáček.
Oběma rukama jsem se opřel o střechu, v hlavě a ve slabinách prázdno, pod břichem se mi rozevřela dutina a v ní zmizela celá moje síla. Na chvíli, na pár minut, než jsem se odlepil od auta.
Nechtěl jsem, aby mě tu našla – v tomhle stavu, jako odloženou loutku. Popošel jsem pár desítek metrů na konec ulice.

Vlastně jsem ani nebyl překvapený, takové věci se stávají. Sice jsem si na žádný takový případ ve svém současném životě nevzpomínal, ale někde uvnitř jsem věděl, že takové věci se dějí. Muži si kradou ženy oběma generačními směry. A taky jsem věděl, co musí následovat. Nebyl jsem mrtvý a síla se mi pomalu vracela. Posadil jsem se na podezdívku plotu a čekal, nahý motorkář bez motorky i bez helmy, bez ženy, s rozdrcenou hlavou a oštěpem v plicích. Měl jsem ale těžké boty a chrániče a to pro začátek stačí.

Objevila se asi za půl hodiny, ve svém provoněném saku a pravděpodobně vysprchovaná. Ještě se otočila a přes branku zamávala, otec nejspíš zůstal stát v domovních dveřích. A pak svým obvyklým sebevědomým krokem vykročila k autu, párkrát si prohrábla vlasy, bavorák zablikal. Nevšimla si mě. Pozoroval jsem, jak nastupuje, jako vždycky kabelka napřed a pak ještě chvilka s telefonem než nastartovala, pořád stejné rituály. Napadlo mě, jestli tu spala. Jestli tu byla ve chvíli, kdy mi v uších zněl křik lovců, jestli mému opuštěnému otci přinesla tašku s olivami, sýrem a šunkou. Jestli se právě koupala v naší staré vaně, když jsem zažíval stesk na vrcholku stromu. A co přesně dělala, když jsem nad uslintanou hlavou strážce lesa napřahoval svou vražednou helmu.

Předchozí kapitola: Mužská věc 69: Blažená mysl plná kompostu
Následující kapitola: Mužská věc 71: Riskantní spánek blažených starců

 

Text: Dalibor Demel
Foto: Mathew Schwartz a Jeremy Bishop (ikona) na Unsplash
Ikona: Mužská věc