Vletěl jsem mezi stromy vysoko nad kapradinami, šiškami a propletenými kořeny, ucítil náraz – a ze tmy se po blíže neurčeném čase prolnul do osamoceného místa na průsečíku směrů. S oštěpem ve svalnaté ruce a neviditelným nepřítelem všude kolem včetně výbojného hajného, který mou rukou a helmou nezahynul jen díky vzpomínce na budoucnost. Rozhlédl jsem se po neznámém velkém světě, chvíli poslouchal zvuky rostlin a zvířat a pak se dal do běhu a běžel. Protože zůstávat sám uprostřed směrů je špatné a kdo se zastaví, zemře.

***
Panebože, můj nejoblíbenější výmysle. Oslovuju tě, protože nevím, komu za tu bouračku poděkovat. Ještě chvíli a nejspíš bych se z toho wertherovského utrpení pozvracel. Tolik citové rozervanosti a posedlosti jinou osobou by se mi nevešlo ani na kompost nad nímž občas postávám a pozoruju tlení. Je to můj nejnavštěvovanější kout zahrady plný listů, chrastí, zahnědlé trávy a žížal. A taky kosterních pozůstatků kuřat, krůt a morkových hovězích kostí, protože se tu nerodí žádná budoucí zahradnická zemina, ale archeologické naleziště. Tohle ňuchňání jestli Julie to, nebo ono, kdo koho miluje, co s dětmi, co s láskou a podobnými bojůvkami, kdo pro koho co znamená a vůbec celé to bolestínské mrcasení se nachází v raných vrstvách – vystlaných pažitem dávno proměněným v mazlavou břečku. Dá práci celou tu hromadu přehazovat a třídit, zvlášť když máte vidle jen se třemi hroty. I s nedokonalým nástrojem je ale práce snazší, když pak násadu opřete o dřevěnou stěnu sauny, našleháte si záda březovými větvičkami, v bazénku si necháte propichovat kůži mrazivými jehlami a v odpočívárně popijete šampus, tři tisíce za láhev.

Takže díky za bouračku, první ovoce bezděčné snahy o samostatnost. Díky za luxus vyhlazeného dřeva a neomezeně volný čas. Bez té noci na lovu prasat, uslintané myslivecké hlavy a dlouhé cesty s vibrující vidlicí bych se nejspíš nechal znovu napálit a stejně jako mnoho jiných mužů až do smrti hledal maminku. Jenže máma byla mrtvá. A já měl štěstí, že mi to tehdy důrazně připomněla ruka s oštěpem a prázdný bágl na zádech. Což ale vůbec neznamenalo, že bych v Praze seskočil z motorky jako svobodnější člověk. Naopak. Byl jsem zmatený a bál se počínající duševní choroby i toho, že už si na ni začínám zvykat. Takže jsem se rozhodl ještě naposledy obrátit se k autoritám, jak jsem byl celý život zvyklý, prokristapána, tenhle kompost mě jednou zabije. Jenže – mohl bych se svého nejoblíbenějšího výmyslu zeptat – kde byl celou tu nekonečně dlouho dobu můj otec? Co přesně dělal? A kde je teď?

***
Dlouhá a roztřesená cesta. Od barokní kapličky s natrávenými zbytky jater zpátky do údolí a pak dalšími horami, teď už bez deště. Nad sedmdesátkou se vibrace z přední vidlice už podobaly plavbě dravou řekou, ale i tak to byla dobrá rychlost a dala se vydržet i devadesátka. Byl jsem nejrychlejší ze všech živých tvorů, auta a sportovní motorky nepočítám. Dopolední slunce a vítr mě vysušily, a to bylo dobré, bylo to fajn, bylo to známé a mně se to nakonec začínalo líbit. Z Velkých Losin přes Šumperk – a zase Bludov s malebným hřbitovem. Zastavil jsem a prošel mezi náhrobky k rodinnému popelu, ale bylo to jiné místo a všechno se stalo dávno nebo se to teprve stane, čas byl jezerem s mnoha vstupy. Julie stála na vzdáleném břehu a možná to ani nebyla ona, ale jen stín. Měl jsem mnohem bližší starosti, přestože žena, která se podívala nahoru do koruny stromu už byla statisíce let mrtvá. Ani lovci prasat už neexistovali a lovci lidí na sebe vzali mnohem zákeřnější podobu se smlouvami o půjčkách všeho druhu a kalkulačkami. Ještě jsem nevěděl, kdo seděl až nahoře v koruně. Vzpomínka? Halucinace? Žádná odpověď. Něco bylo jinak, přinejmenším jsem přestal šílet kvůli Julii, aniž bych nějak snižoval její význam. A to bylo dobré, znamenalo to úlevu, i když starý ani nový smutek tak docela nezmizel. Zato jsem znovu získal něco dávno zapomenutého: Zjemnil se mi čich, cítil jsem vůni kamenných bloků, kytek a písku. Jasně a zřetelně, mohl jsem jít po pachovém vláknu až k jeho zdroji – pokud bylo dostatečně silné, protože k vlčímu čumáku jsem měl přece jen daleko. Zachytil jsem i pach oleje a benzínu, někde musely unikat miliony molekul. Svět byl plný pachů, věci o sobě dávaly vědět mnoha způsoby a já jim rozuměl a to bylo povědomé a dobré. Vrátil jsem se k motorce a pokračoval k západu, soustředěně přeřazoval, klopil zatáčky a občas předjel traktory a náklaďáky. Celou tu obludnou vzdálenost mezi Jeseníky a Prahou jsem zvládl za pět hodin a docela zapomněl zavolat otci, že přijedu vrátit motorku do garáže o den dřív. A nemohl se tak připravit na setkání s vůní, jejíž zdroj bych vyčichal i za větrné noci na vrcholu hory. A už vůbec ne na unavené dračí nohy.

Předchozí kapitola: Mužská věc 68: Kdo se zastaví, zemře
Následující kapitola: Mužská věc 70: Stará krádež nové ženy

Text: Dalibor Demel
Foto: Annie Spratt (ikona) a Simon Wijers na Unsplash