Velké a důležité výjevy jako smrt, pohřeb, východy i západy slunce, půlnoční les a obří vodopády vedly do naší společné existence a nedalo se s tím dělat vůbec nic. A večer to bylo ještě horší. Z pátku na sobotu jsem přespal na louce u řeky Moravy a večer u chcípavého ohýnku bezezbytku věnoval vyvolávání těch nejlepších vzpomínek a nejhorších myšlenek. V sobotu jsem neodolal situaci a přitažlivosti a projezdil ji v našich stopách. Kavárna v lázních Jeseník. Bistro na Červenohorském sedle. Chráněné louky u Filipovic. Všechno se mi zdálo jiné, duté, bez podstaty, stejně jako já. Posral jsem to. Měla ve všem pravdu, nechtěla nic zvláštního – jen abychom byli spolu doopravdy, což mě k smrti vyděsilo. Ale proč? Proč? Přehrál jsem náš příběh pozpátku se sebou v hlavní záporné roli. Masochistický festival s hysterickým vedlejším programem to samozřejmě jen zhoršil. V helmě bylo dusno, cizí vzduch, žádný kyslík, mrtvý svět.

Po játrech na roštu v restauraci v Koutech nad Desnou, (kde jsme si játra na roštu dali na jaře s Julií), jsem si ujasnil, že na další den v tomhle rozpoložení už nemám nervy a konečně se od lítosti přesunul k zuřivosti.
Neodpověděla. Ani čárka. Nic. Vykašlala se na mě a já udělám totéž. Mám na to čas i prostředek s dlouhými vlasy a opečovaným tělem, ve srovnání s ní Julie vypadá jako průměrný náčrt vedle nádherného obrazu jménem Marcela. Rozhodně jsem si polepšil. Je hezčí a mladší, jasný? Neštítil jsem se ničeho. Julie. Láska. Spolu. Milovat. Milovat se. Šukat. Osudovost. Ještě v hospodě jsem si tahle slova znovu pečlivě vykroužil do zápisníku a pak na břehu Desné vytrhl list, obřadně ho zapálil svým zippem a popel hodil do proudu.

„A máš to. Plav si třeba do hajzlu, ať to všechno zmizí a nikdy se nevrátí, od teď budu mít klid, pouštím to všechno mírumilovně po proudu, přetínám pouta, nazdar!“ pronesl jsem nahlas, rituály zvládnu i bez ní.
Bylo 17.36, pamatuju si to, protože jsem počítal, kolik času mám do západu slunce. Pojedu do Prahy a až budu na za Hradcem na dálnici, ozvu se Marcele a uvidíme, jestli mně z toho dostane ještě dnes v noci nebo až zítra. Opálená ze solárka a nalíčená se už nejspíš narodila, ta holka je prostě obklad!

Se sevřenými rty a novou energií v těle jsem pomalým krokem došel k Tomově Moto-Guzzi V9 Bobber, nahodil motor a ve Velkých Losinách dostal chuť na svou vlastní trasu. Na silničku, kterou jsme s Julií nikdy nejeli a nepojedeme. Proč bych měl jezdit po našich cestách? Žádné nejsou. Dost na tom, že budu muset trávit zbytek života na stejné planetě, kde žije ona. Kde člověk nemůže projít kolem trafiky, aby se nemusel bát, že na něj vybafne z obálky nějakého seriózních časopisu. Hovno! Žádné asfaltové vzpomínky! Navíc to bude zkratka přes hřebeny. Fajn. Odbočil jsem do kopců, za čtvrt hodiny začalo pršet, po pár dalších minutách jsem minul poslední autobusovou zastávku, která mě mohla zachránit a pak se objevila ta zatáčka – ostrý a vlhký záhyb v lesním šeru.
„Stejně chci Šošu,“ procedil jsem do přílby v pomocném cestovním obřadu, až se mi plexi osázené kapkami zamlžilo. Ale tím to nebylo. Možná jsem měl dravější náladu, možná jsem nepřizpůsobil rychlost atd., možná jsem měl všech marných obřadů po krk.

Mokré jehličí nenechalo přední kolo zatočit a když jsem ho v panice zablokoval brzdou, bylo jasné, že starý styl cesty končí. Tráva i stromy vylétly k obloze, jak motorka sjela do příkopu a setrvačné síly všeho druhu mě donutily opustit sedlo. Vletěl jsem mezi stromy vysoko nad kapradinami, šiškami a propletenými kořeny, ucítil náraz – a ze tmy se po blíže neurčeném čase prolnul do osamoceného místa na průsečíku směrů. S oštěpem ve svalnaté ruce a neviditelným nepřítelem všude kolem včetně výbojného hajného, který mou rukou a helmou nezahynul jen díky vzpomínce na budoucnost. Rozhlédl jsem se po neznámém velkém světě, chvíli poslouchal zvuky rostlin a zvířat a pak se dal do běhu a běžel. Protože zůstávat sám uprostřed směrů je špatné a kdo se zastaví, zemře.

Předchozí kapitola: Mužská věc 67: Zběsilým světem bývalých milenců

Text: Dalibor Demel
Foto: Tim Oun a Johannes Plenio (ikona) na Unsplash
Ikona: Mužská věc