Erotikon všedního dne: Magda – část 1.

Inženýr Zdeněk Markov vyšel z Nosticovy restaurace, kde právě absolvoval pracovní oběd, a protože zářijový den byl prosycen slunečními paprsky, pustil se po mostku klenoucím se přes Čertovku na Kampu a odtud pak na Smíchov, kde sídlila projekční kancelář, jejímž byl spolumajitelem a hlavním projektantem zároveň. V hlavě se mu točily myšlenky kolem nedohody, ve kterou právě skončené setkání vyústilo. Pro firmu to bude znamenat problém, neboť finanční zátěž v posledních měsících byla enormní, zatímco o lukrativní zakázky byla nouze. A teď právě se rozplynula jedna z možností, že by se situace mohla změnit k lepšímu. A aby toho nebylo málo, Květa, manželka inženýra Markova, projevila zájem se rozvést. Teď už definitivně. Byli spolu tři roky a kromě toho, že se jim nedařilo mít dítě, vypukly mezi nimi neshody i ohledně společného soužití. Květě se prostě nelíbilo, že její muž tráví v práci více času než by si přála a bez finančního efektu, který by si představovala. Oznámila mu to v úterý u snídaně. Neexistuje debilnější termín, kdy sdělit svému partnerovi, že je konec.

 Když se to sype, tak všechno najednou, pomyslel si Markov. V levé kapse mu zabrnělo. Zajel do ní rukou a vyndal mobil. Byl to Kamil, společník. 
„Tak co?“
„Tak nic. Nejdou do toho. Nepřesvědčil jsem je.“
„Tě bůh. Tak to jsme namydlený. No nic, probereme to večer, já teď jedu do Podolí, jestli to nevyjde alespoň u Fišárka.“
„Tak jo. V sedm u mě. Nebo ne, jestli ti to nevadí, sejdeme se v tom řeckým baru, Květa zase prudí.“
„Oukej.“
Hovor skončil, inženýr Markov vsunul mobil zpět do kapsy a zastavil se. Zhluboka se nadechl a podíval se směrem přes Vltavu. Hladina se třepotala lehkým větříkem a slunce osvětlovalo domy na protějším břehu ostrým světlem, takže celé panorama vytvářelo jeden velký kýčovitý obrázek.

Zaslechl slabé vrnění…

Zaslechl za sebou slabé vrnění. Ohlédl se. Asi padesát metrů od něho jela na elektrickém vozíčku nějaká žena. Ustoupil dva kroky ke kraji, aby mohla projet. Ani si jí pořádně nevšiml. Jenom ho napadlo obvyklé klišé, že tahle dáma je na tom možná hůř než on. Projela kolem. Dal se znovu do chůze. Vozíčkářka se pomalu vzdalovala. 
Šel zvolna a přemýšlel, jestli se nemá na tuhle práci úplně vykašlat. Už to, že ho podobné myšlenky napadly v uplynulých týdnech několikrát, ho znervózňovalo. Když se s ním Květa rozvede, nebude ho už vůbec nic nutit, aby se nějak přemáhal. Firma na tom sice není nijak růžově, ale podíl by prodat mohl, nabídku měl od svého bývalého spolužáka, který by do firmy rád nastoupil. Ale inženýr Markov měl se svým společníkem dohodu, že více než dva majitelé nebudou. Zaměstnance neměli, jenom externisty. Aby se k nim mohl někdo dostat, musel by koupit podíl od některého ze společníků a zaujmout jeho místo. Kdyby tohle všechno udělal, mohl by se sebrat a jet na pár týdnů třeba do Austrálie, odpočinout si a rozmyslet, jakou cestou se ve svých dvaatřiceti letech vydá.
Vyšel z Kampy na malý plácek, kde kupodivu nebyla ani noha. Důvodem byl fakt, že tu nějaká stavební firma rozkopala celé okolí a žádného turistu tudíž tohle místo nelákalo. Vozíčkářka stála u zdi a rozhlížela se kolem. Inženýr Markov si všiml, že stojí s vozíčkem nějak nakřivo. Vozíčkářka  viděla, že jde a upřela na něho pohled. Neříkala nic, ale dovtípil se. 
„Potřebujete pomoc?“
„Když budete tak hodný. Zapadla jsem do nějaké díry. Vůbec nebyla vidět.“ 
Přišel k ní a spatřil, jak přední kolečko uvízlo v nehlubokém otvoru mezi kamenem a nějakým kusem fošny. Obešel ji zepředu, aby vozík nadzvedl. Nenechala ho.
„To nezvednete. Zkuste mi zezadu  zatlačit.“
Poslechl. Vozík zabzučel. Vyzdvihl se na opěradlo, aby přední části odlehčil a zároveň se snažil jednou nohou odrazit kupředu. Vozík se rozjel. Žena na vozíku rychle zarejdovala páčkou jako joystickem a vozík se stočil doleva a hned zase doprava, až se dostal na pevnou dlažbu.  
„Děkuju.“ 
Byla mladá. Neměla nohy. Džíny končily v polovině stehen. Měla široká ramena, trochu obtloustlé ruce, velká prsa a pod nimi velké břicho. Ale v obličeji byla hezká. 
Jak asi souloží? A dělala to už vůbec někdy? Inženýr Markov se snažil nebýt perverzní. Občas se mu takové myšlenky v duchu samy zjevily, když viděl ženu, která ho zaujala. Ale u vozíčkářky se mu to nestalo ještě nikdy. Byl k nim zpravidla lhostejný, stejně jako ke slepcům, hluchým, dementním a jiným postiženým. 
„Není zač. Je to tu jako tankodrom, že…“ Vzápětí své poznámky litoval. Musel si vyslechnout, jak jsou lidé k vozíčkářům bezohlední, a že by stačilo, kdyby si každý úředník svůj rajon objel každý měsíc jednou na vozíčku, a hned  by se mu rozsvítilo. Prostě plky, které nesnášel, protože ho obtěžovaly a kladly na něho vinu, kterou si nechtěl připouštět. Být zdravý přece není zločin, pomyslel si a zahleděl se dívce do očí. 
„Máte hezké oči,“ řekl jí a sám nechápal, jak mohl něco takového vypustit z pusy. I tu dívku to překvapilo.
„Děláte si legraci?“
„Ne. Pardon. Nechtěl jsem se vás dotknout. Sám nevím…“
„Jasně, to znám.“
Elektromotor se znovu rozbzučel a vozík se dal do pohybu.
„Nashledanou.“ Dívce už byly vidět jenom záda a silný cop, který jí splýval přes opěradlo.

Zdeněk Markov vyrazil do kanceláře. Nešla mu z hlavy. Měla vážně hezké oči. A také vlasy musela mít krásné soudě podle hustého copu. Obličej měla skoro dokonalý. Souměrný. Hladký. Drobný nosík, decentní rty, nijak nenamalované. To je ono. Vůbec nebyla namalovaná a přitom jí to tak slušelo. Jenom ten zlobný stín v očích působil jako vada na kráse. A také odrazoval ostatní od pokusu o kontakt. Jak asi žije? Je sama? Nebo s rodiči? Nebo je v nějakém ústavu? To nejspíš. Sama přece nemůže být soběstačná…
Stála na přechodu a čekala na zelenou. Stoupl si za ni. Seshora jí shlížel na pěšinku učesanou přesně uprostřed hlavy. Skočila zelená, vozík zavrněl a rozjel se. Šel za ní.
Měli stejnou cestu. Na křižovatce u Kinského zahrady se postavila přes přechod mířící do Holečkovy ulice. Cesta inženýra Markova vedla do Štefánikovy ulice. Přesto když ji došel, se znovu postavil za ni. 
„Sledujete mě?“
„Ne. Totiž, máme stejnou cestu. Shodou okolností.“
„Vážně?“ 
„Mám tu kousek kancelář. Kdybyste chtěla, tak vás doprovodím.“
„To snad raději ne. Ještě byste se mohl cítit ohroženě.“
„Ohroženě?“ Nechápal. Ani sebe ani ji.
„Jo, ohroženě. Nejsem totiž úplně zdravá, víte? Nemám nohy.“ 
„Nechtěl jsem se vás dotknout. Jenom… Měl jsem potřebu si s někým popovídat. Promiňte.“ Otočil se o devadesát stupňů.„Jestli se vám chce do toho kopce…“ Otočil se zpátky.
Co to tu provádím? Ptal se v duchu sám sebe, ale bylo pozdě. Naskočil zelený panáček. 
Rozloučil se s ní před oprýskanými dveřmi vedoucími do otlučeného činžáku. Kolem to čpělo zatuchlinou a močí – do kouta, který vznikl tím, že vedlejší dům byl trochu povystrčený, chodili asi cikáni na malou. Bydlela jich tu kolem spousta. Vymluvil se na důležitou schůzku. Jenom se ušklíbla. 
„To jsme si moc nepopovídali.“
„Můžem to někdy zopakovat.“ 
Zírala na něj s pohledem, ve kterém se mísila nedůvěra se špetkou naděje.
„O co jde?“ zeptala se.
„O nic. Hledám jen někoho bez předsudků a bez nároků. Jste sympatická a napadlo mě, že třeba máte dost času.“
„Jo, to tedy mám. Hele, mě to je jedno. Jestli chcete, většinou jsem tady. Mám mobil – dám vám číslo. A jmenuju se Magda.“„Inž… Zdeněk. Zavolám.“ 

Povídka ze sbírky Smrtelná touha

Text: Jiří Roth
Ilustrace: Jiří Roth
Grafika ikony: Mužská věc