Na schůzce se společníkem probrali nejprve všechny varianty dalšího postupu při jednání s klienty a pak teprve Zdeněk Markov nadhodil myšlenku prodeje svého podílu.
„To nemyslíš vážně,“ zatvářil se jeho společník inženýr Župka zděšeně.
„Hele, Kamile, je to jenom nápad. Nic definitivního. S Květou jsem před rozvodem, ve firmě se nedaří, což je taky moje vina a třeba v jiným oboru budu úspěšnější.“

Ještě chvíli tuhle možnost probírali, až Kamil řekl: „Poprosím tě jenom o jedno: neukvapuj se. Až se definitivně rozhodneš, dej vědět.“ V restauraci zůstali až do zavíračky. Byli nejen společníci, ale i kamarádi. Těsně před tím, než se rozešli, pověděl Zdeněk Kamilovi o svém setkání s vozíčkářkou.
„Nechceš zajít k psychoušovi? Co s ní chceš prosím tě dělat?“
„Já nevím. Prostě jsem se s ní seznámil.“
„Tyhle lidi jsou jako pijavice. Jednou jim podáš ruku a už se jich nezbavíš.“
„Ty s tím máš nějaké zkušenosti?“ Zdeněk se tvářil překvapeně.
„Jako pionýr jsem chodil do nějakého centra pro tělesně postižené. Nosili jsme jim dárky a organizovali besídky. Byli strašně nadšení a pohostinní. Jak já se tam vždycky najedl. Tenkrát asi měli dost peněz od státu. Uvnitř baráku mi jejich přízeň nevadila, ale když mě někteří začali zdravit na ulici, málem jsem to nepřežil. Bylo mi to odporný.“ 
Kamil se na Zdeňka upřeně zadíval a pak se málem vztekle na něho obořil: „Co si chceš dokázat s nějakou vozíčkářkou?“ 
Na to Zdeněk neměl odpověď. 
A nenašel ji ani doma, když už byl sám. Přesněji řečeno, když ležel vedle své ženy, která spokojeně oddychovala a on se cítil strašně osamělý. Ta vozíčkářka – jakže se vlastně jmenuje? Ano, Magda… ta by ho mohla vyslechnout, mohl by se jí svěřit. Pochyboval, že by to někomu vykládala. Ale co pak? Uvědomoval si, že jakmile se s ní sblíží, bude ho to stát velké úsilí, aby se jí pak zbavil. „Kašlu na ni,“ pomyslel si, otočil se na bok a snažil se usnout.

V malé, dusné kuchyni seděla za stolem tlustá žena ve špinavé zástěře a smolila křížovku v jednom z těch laciných časopisů, které se dají najít v odpadkovém koši. Celá místnost byla jakoby ukoptěná, nábytek otlučený, okna vedoucí do ulice byla zaprášena a kvůli hluku zavřená. V místnosti se tak nedalo téměř dýchat – alespoň pro někoho, kdo sem zavítal z ulice a nebyl na místní puch zvyklý. Pro ženu to byla zřejmě každodenní realita, protože se ničím nevzrušovala. Prostě jen tak utrácela den, než v televizi začne odpolední šňůra přiblblých televizních seriálů. Které ovšem ona tlustá žena milovala.
„Mami,“ ozvalo se mezi dveřmi vyčítavě. Žena zvedla oči od časopisu. Její dcera seděla mezi dveřmi ve vozíčku pro invalidy a měla naštvaný výraz.
„Co je?“
„Nemůžeš aspoň vytřít podlahu? Podívej, jakej je tu bordel.“
„Co ti to přelítlo přes nos? Nikdy ti to nevadilo.“
„A vypojila jsi mi baterie z nabíjení. Proč?“
„A jó. Potřebovala jsem si nakulmovat vlasy.“
„A proč jsi tu šňůru zase nevrazila do zásuvky?“
„Zapomněla jsem.“ Matka sklopila provinile oči, ale ve skutečnosti dceři lhala. Šňůru nedala do zásuvky schválně, protože by si dcera mohla zase vzpomenout, že půjde ven. A dostat ji z prvního patra do přízemí byl pro samu matku nadlidský úkol. Musela vždycky otravovat souseda z přízemí, toho hajzla, který si už patnáct let odmítá s nima vyměnit byt. Pomůže jí pokaždé, ale pokaždé se začne chovat vlezle. Žena nechápe, co na ní ten vypelichanej kocour vidí. Doma má manželku, která je jen o málo tlustší než ona, tak ať si oblejzá ji. Naštěstí dnes nehrozí, že by Magda někam jela, protože baterie do vozíku nejsou dobité. 

Na kuchyňské lince se ozvaly tóny znělky Nemocnice na kraji města, jen trochu zdeformované počítačovým zvukem. Magda se vší silou opřela do kol vozíku a v mžiku se zarazila o linku. Telefon, ležící na prkýnku ještě upatlaném od salámu, který si matka před chvílí krájela, a které bylo téměř polovinou nad přeplněným dřezem, drcnutím vozíku o linku poposkočil, převážil prkýnko, svezl se z něho a zapadl mezi špinavé hrnce.
„Dělej, podej mi ho, slyšíš?“ Magda byla málem hysterická.
Matka se polekala, vyskočila od stolu a začala odhazovat hrnce, hrnečky, talíře a lžíce z dřezu. Konečně. Konečně ho měla a podávala Magdě. Telefon stále vyzváněl. Ale byl mastný, protože všechno v kuchyni bylo mastné a nejvíce špinavé nádobí ve dřezu. Vyklouzl Magdě z ruky, spadl na podlahu a rozletěl se na dva kusy – zdroj elegantně zaplul pod kuchyňskou linku. Vyzvánění ustalo.
„Bože, ty jsi ale kráva,“ neovládla se Magda.
„Já? Ty jsi ho upustila. A co si to vůbec dovoluješ?“ Zvuk facky se odrazil od stěn kuchyně a vrátil se k Magdině tváři. Do očí ji vjely slzy vzdoru a ponížení.
Beze slova se otočila na vozíku a odjela do ložnice. Ta patřila jenom jí. Tvořila třetinu třípokojového bytu. Matka spala v obýváku na otomanu. V ložnici byly kromě upravené postele ještě posilovací přístroje a na pojízdném stolku televize s videem. Magda zajela k oknu do dvora, kde si hrály ušmudlané děti ve vraku auta, které se tu objevilo někdy v noci minulý týden. Tatínkové si asi přivezli domů fušku. Byla zoufalá. Kdyby to dokázala, kdyby se jí podařilo vyhoupnout se na okenní parapet, pak by se snadno převážila a mohla by spadnout dolů do dvora. Betonový plac posetý spoustou krámů dával dostatečnou naději, že i z tak malé výšky, jako byla výška prvního patra, se zabije. Kdyby ovšem spadla na hlavu. Vzhledem k tomu, že nemá nohy, mohlo by se to podařit. Sledovala zasmušile ty parchanty a přála si, aby si někdo z nich zlomil alespoň ruku nebo nohu, když už se hraním v tom bordelu nedokáží zmrzačit. Ale tomuhle plemenu se nikdy nic nestalo. Jen jednou byla svědkem, jak se stará kastle zbavená motoru a podvozku převrátila na malou holčičku, ale odnesla to jenom krvavým šrámem na rameni a na čele. Nechápala to.

Pokračování
Povídka z knihy Smrtelná touha.
První část najdete zde.

Text: Jiří Roth
Ilustrace: Jiří Roth