Zdeněk zamyšleně položil mobil a pokrčil rameny. Vlastně byl rád, že to nezvedla. Co by jí asi tak řekl? „Čau kočko, nezajdeme někam? Třeba na véču, nebo si zatrsat?“ Byl na ni v duchu hnusnej a styděl se za to.
Do dveří vkráčel inženýr Marek Schánil s obrovskými rolemi pod paží. Byl to jeden z externistů, který pro Zdeňkovu a Kamilovu kancelář pracoval. Jeden z nejšikovnějších, nutno dodat.

Na velkém stole uprostřed místnosti role rozbalil, připnul v rozích k desce a začal Zdeňkovi ukazovat svůj návrh. Pracoval na zatím poslední velké zakázce, kterou se podařilo firmě získat – návrh na vilovou čtvrť, která by měla vyrůst na severním okraji Prahy, poblíž Zdib a v těsném sousedství dálnice D8. Marek byl opravdu šikovný. Návrh vypadal dobře. Zdeněk na něj dumavě hleděl a nechal si vysvětlovat, kde co je a kde by co mělo být. Pokud se s tím chytí, mají vystaráno. Stavební společnost, která bude čtvrť stavět, potřebovala něco originálního, protože pak by dostala další zakázky, se kterými by se přirozeně svezla i jejich projekční kancelář. Zdeňkovi se projekt líbil.
„Má to bezbariérový přístupy?“ zeptal se Marka.
„Co blbneš? Kde by se tam vzali vozíčkáři.“
„Nenapadlo tě, že na vozíčku se může ocitnout každej? Třeba i někdo z těch, který v tom budou bydlet.“
„Neblázni, ty maj´ tolik prachů, že si můžou dovolit černocha, kterej jim bude utírat prdel. Natož je nosit do schodů.“
„Hele, stavební zákon jasně ukládá budovat bezbariérový přístupy,“ zkusil to Zdeněk.
„Jo. U staveb určených pro veřejnost. Ale tohle jsou soukromý objekty a ty lidi se ti vykašlou koukat na nějaký mrzáky, jak se jim tam prohání po jejich hlaďounkým asfaltu na vozíčku. A kromě toho to není žádná laciná věc a ty domy by to prodražilo.“„O  pár tisíc.“
„Minimálně o pár desítek tisíc.“
Zdeněk věděl, že má Marek pravdu a zlobil se na sebe, že vůbec s ním o tom polemizuje. Ale ustoupit nechtěl. Už z principu.
„Máš pravdu,“ začal diplomaticky. „Ale zkus, jen tak pro strýčka Příhodu, víš, udělat návrh, třeba jen u jednoho domu, na bezbariérový byt.“ Málem prosebně se zahleděl na Marka.
„Oni stavebníci chtějí vyrazit nějaký prachy z magistrátu, víš, a to by mohl bejt  argument.“ Tohle samozřejmě nebyla pravda, protože celý projekt měl být financován ryze ze soukromých peněz, ale Zdeňkovi se tahle myšlenka, která ho napadla právě teď, docela zalíbila a slíbil si, že to zkusí navrhnout řediteli stavební společnosti.
„O. K. Ty jsi šéf,“ pokrčil rameny Marek a dál se o tom nediskutovalo. Nad plány pak ještě oba projektanti strávili tři hodiny řešením nejrůznějších maličkostí a zádrhelů, na které by se jich při prezentaci projektu mohli investoři zeptat.

Ozvalo se zaťukání na dveře. Když se jí nedostalo žádné odpovědi, matka je otevřela. Magda ještě pořád seděla u okna a hleděla ven. Matka k ní přistoupila a podávala jí telefon. 
„Zkusila jsem ho dát dohromady. Zapnout jde, ale nevím, jaký máš PIN.“ Magda si přístroj beze slova vzala. 
„Děje se něco?“ matka si vážně začínala dělat starosti. Magda nebyla nikdy přehnaně veselá, ale takhle afektovanou ji snad ještě nezažila. Ženské pudy jí napovídaly, že za tím musí něco být. Kdyby nebyla na vozíčku, skoro by řekla, že nějakej chlap. Ale aby její dcera byla zamilovaná? A třeba je, ale nešťastně. Jak jinak. Kdo by si asi tak uvázal na krk holku bez nohou.
„Nic se neděje. Omlouvám se za tu scénu.“ Ten tón vyrazil matce málem dech. Magda se omlouvala málokdy. Byla vzdorovitá a někdy i panovačná. Svým chováním jakoby obviňovala všechny kolem za svůj osud. 
„A díky za telefon.“ 
Naťukala na klávesnici svá čtyři oblíbená čísla a čekala, až se přístroj zaktivuje. Nalistovala si poslední číslo, které jí volalo. Dnešní den bylo jediné. Stejně si nemohla být jistá, komu patří, protože číslo toho pána neznala. Ale nepatřilo ani nikomu, koho měla v adresáři. Vlastně tam měla jen dvanáct lidí, z toho polovina byli lékaři nebo zdravotní personál. Zbylá jména náležela kamarádkám z ústavu, kterým zásadně nevolala, protože kdo by chtěl věčně poslouchat o nějakých zdravotních problémech. 

Na město padal soumrak. Magda se přesunula vedle postele a zapnula televizi. Přátelé se vesele plácali po ramenou a pronášeli ukrutně žertovné vtípky. Magda je stejně nevnímala. Zírala na obrazovku, v ruce třímala mobil a v hlavě se jí honily myšlenky, kterých by se nejraději zbavila. Displej se rozsvítil a začala hrát znovu melodie. Magda vytřeštila oči. Bylo to to samé číslo jako dopoledne! Stiskla palcem zelené tlačítko a přiložila si telefon k uchu.
„Ano?“
„Tady je Zdeněk. To je Magda?“
„Ano.“
„Ehm… dobrý den. Já… už jsem vám dneska volal…“
„Jo, vim. Nestihla jsem k tomu dojet.“
„Aha.“ Chvíle ticha. „Co děláte?“
„Co asi. Právě jsem se vrátila z tanečního kroužku.“
„Asi volám nevhod, že? Tak promiňte…“
„Nevoláte nevhod. Celý den jsem seděla u okna a koukala ven. Teď pro změnu sedím u postele a koukám na televizi. Já vlastně celé dny nedělám nic jiného, než že sedím a koukám…“ Chvíle ticha. „Omlouvám se. Nejsem zvyklá, že mi někdo volá. Myslím někdo normální – nepostižený.“ 
„No jo. To chápu.“
„Jo, to jistě.“
„Nevím, jak se zeptat…“
„Úplně normálně. Jsem na vozejku už dost dlouho, abych z toho nedělala vědu.“
„Chtěl jsem vás jen pozvat někam ven.“
Magda se odmlčela.
„Jste tam?“
„Jo. Jedno mi není jasný. O co vám jde?“ Poslední větu prakticky přehláskovala.  
„Už jsem vám to přece říkal. Chci si s někým pokecat. S někým, kdo není ani z branže ani z mého příbuzenstva, ani z mých kamarádů. Prostě s někým cizím.“ Chvíle ticha. „A s někým sympatickým,“ dodal.
„Kdy?“
„Jak se vám to hodí…“
„Mě se to hodí, když mi máma nepřeruší dobíjení baterií do vozejku a když je doma soused, kterej mě pomůže snýst z těch zatracenejch schodů.“
„Ze schodů vám klidně pomůžu a baterie nepotřebujete – budu vás tlačit.“
„Tak na to zapomeňte. Nesnáším, když mě někdo strká před sebou.“ Chvíle ticha. „Zařídím si to na zítra odpoledne. Hodí se vám to?“
„Jo. Určitě. Hodí. Přijdu kolem čtvrté.“
„Ve čtyři budu čekat na chodníku. Opovažte se přijít dřív. Jestli mě uvidíte, jak mě vláčí po schodech, nikam s vámi nepojedu.“
„Oukej, ve čtyři. Tak se zatím mějte fajn.“
„Jo. Určitě budu.“
Stiskla červené tlačítko a ruka s telefonem jí klesla do klína. 

„Kdo to byl?“ Matka se zvědavě nakláněla za kuchyňským stolem, aby škvírou ve dveřích do ložnice viděla na svoji dceru. 
Magda místo odpovědi přejela s vozíkem do kuchyně.
„Chci jít zítra ven. Ve čtyři už musím být před domem.“ Matka se třásla zvědavostí.
„Mami. Zítra půjdu ven za každou cenu. Ne, že mi zase vypneš dobíjení. A skoč prosímtě za Peterkou, aby mi pomohl dolů.“
„Teď? To stačí zítra ráno. A řekneš mi, kdo ti to volal?“
„Mami, já chci mít jistotu, že zítra ve čtyři odpoledne budu před barákem. Můžeš to pro mě udělat?“
Matka se neochotně zvedla. Brblala že už jde a že dceři nestojí ani za to, aby jí řekla, kdo volal. Dveře od bytu nechala otevřené. Asi za minutu hulákala z přízemí na Magdu, že pan Peterka musí v půl čtvrté odjet. Tak jestli by to nestačilo později.
„Ne! Dřív!“ zařvala Magda směrem do chodby
Matka se vrátila nahoru a mezi funěním řekla dceři, že ten vošoust Peterka přijde po třetí. Pak kývla hlavou k telefonu, který měla Magda na klíně. 
„A kdo to teda byl?“
„Ňákej chlápek.“

Pokračování

Kapitola z knihy Smrtelná Touha. Předcházející část najdete zde.

Text: Jiří Roth
Ilustrace: Jiří Roth