Zdeněk se objevil u rohu Magdiny ulice za pět minut čtyři. Nechtěl dělat potíže, a tak postával za rohem a prohlížel si domy a jejich obyvatele, kteří se porůznu přelévali mezi jednotlivými vchody. „Hrůzná čtvrť,“ pomyslel si a netrpělivě hlídal čas. Magda zatím čekala u vchodu a nevěřila, že ten mladý, zdravý muž přijde. Od rána se na to připravovala a od rána si také říkala, že se na to vykašle, protože neexistuje jediný důvod, proč by se s ní měl někdo scházet. No jasně. Byly čtyři a ten člověk nikde. Magda se opřela o páčku a vyrazila nasupená směrem od vchodu do domu. Ve stejný okamžik se na rohu objevil ten pán. Zastavila. On taky. Pak šel směrem k ní. Potkali se uprostřed chodníku. 
„Dobrý den. Nevím, co máte ráda, tak jsem vám přinesl tohle.“
„Díky.“ Magda takřka posvátně držela v rukou bonbony ferrero roche, přesně ty, co viděla v reklamě a které stojí tolik peněz. Jednou máma přinesla z Carrefouru pět kuliček ve zlatém obalu, které prý stály skoro stovku. A tenhle pán jí dal těch bonbónů nejmíň dvacet – v ozdobném plastovém obalu ve tvaru zvonu.
„Můžu?“ zvedla k němu hlavu.
Zasmál se. „No jasně, jsou vaše.“
Nabídla mu. „Díky, já moc na sladký nejsem. Ale jestli vám to chutná, budu vám je nosit.“ 
Jak, nosit? Copak on za ní chce ještě někdy přijít? Magda byla poprvé v životě překvapená a zaskočená jako… jako žena. Jako plnohodnotná žena, které se muži dvoří. Tyhle myšlenky ale hned zaplašila.
„Tak, kam vyrazíme?“ zahlaholil Zdeněk. Trochu nahlas. Jakoby si dodával odvahy. 
„Nevím. Já venku vlastně nic neznám.“
„Dala byste si něco dobrého? Můžeme jet někam na večeři. Znám tu fajn restaurace.“ Tady se zarazil. Jo, ty restaurace byly báječné, ale jak tam tu dívku dostane? Všude v nejbližším okolí byly podniky ve staré zástavbě a do každé se muselo po schodech. Horečně přemýšlel. Leda někam do zahrádky, ale i ty byly většinou na nějakém stupínku.
„Problém?“ Magda na něho tázavě hleděla.
„No… nevím, jak vám dělají potíže schody.“
„Takže problém. Přes schody se nedostanu.“
„Dobře. Tak pojedeme do města a na něco narazíme.“

Jeli pomalu a vlastně mlčky. Kdykoli se pokusil Zdeněk navázat hovor, otočila Magda hlavu vzhůru a ptala se „Cože?“ Nepřetržitý proud aut na ulici dělal neskutečný randál a rozdílná úroveň hlav znemožňovala jakoukoli konverzaci. Došli blíže do středu města a cestou narazili na dvě restaurace, které měli jenom malý schůdeček dovnitř. Ale stoly uvnitř tak blízko sebe, že se tam s vozíkem nedalo zajet. 
Byli na cestě už hodinu. Zdeňka se začalo zmocňovat zoufalství. Co si to vzal do hlavy? Proč si takhle komplikuje život? S těmahle lidma se nedá nic dělat, vždyť oni se nedostanou ani… ani do taxíku.
„Můžete do taxíku?“ položil Zdeněk blbou otázku.
„Jo. Když je to dodávka, řidič vyndá kvůli mně sedačku a pak mě tam nějak dostane. Což žádnej taxikář samozřejmě neudělá. Takže ne.“
Byli na nábřeží. Teď už byla před nimi jedině kavárna Slavia a vedle Parnas. Zdeňkovo zoufalství vystřídala zuřivost. „Moment,“ obrátil se na Magdu, nechal  ji stát na chodníku a vrhl se do kavárny. Oznámil číšníkovi, že má sebou postiženou přítelkyni a že by se rádi usadili v jejich kavárně. Je to problém? Číšník řekl, že ne a zavolal dva kolegy. Vyšli ven, kde netečně seděla Magda. 
„To bude tíha,“ povzdychl si jeden z pinglů, když viděl, že Magda sedí na elektrickém vozíku. Každý se postavil do jednoho rohu Magdiny osobnosti včetně příslušenství a s patřičným funěním a hekáním ji dopravili do schodů. Magda zajela ke stolku, který jim číšník ukázal. Byl to stolek pro dva, přímo u velkého okna s výhledem na Národní divadlo a most Legií. 
„Sláva,“ odfoukl si Zdeněk.
„Je to fuška, vyrazit si s vozíčkářkou, co?“ Magda se tvářila div ne tak, že z toho má radost. Číšník jim strčil před oči jídelní lístek.
„Dejte si, co chcete. Já vás zvu,“ oznámil suše Magdě Zdeněk a položil jídelní lístek na stůl. „Omlouvám se. Musím si umýt ruce.“ Odešel. Magdy se zmocnila panika. Co když jí tu nechá? Jak se odtud dostane, a co když po ní budou chtít nějaké peníze? Měla u sebe jenom padesátikorunu. Mrkla na ceny a dech se jí zastavil. Za předkrm tu chtějí i dvě stovky!
„Co si dáte k pití?“ Hlas patřil mladému číšníkovi.
„Já… zatím počkám.“ Číšník se uklonil a odplul.
„Máte vybráno?“ Zdeněk si sedal s hlasitým vrzáním nohou židle o podlahu. Pokrčila rameny. 
„Musím něco lehčího. Nemůžu pak na záchod, když se narvu něčím těžkým.“ Zdeněk měl co dělat, aby se odporem nezašklebil. Prohlížela si jídelní lístek s nelíčeným zájmem. Na všechno měla chuť. Nic z toho, co tu bylo napsáno, ještě neokusila. 
„Máte ráda víno?“ ptal se Zdeněk s hlavou ponořenou do jídelního lístku. Pingl, který objednával pití, tu byl už zase.
„Někdy si dám červený.“ 
„Dvakrát dvě deci chianti. A nebo víte co? Doneste nám celou lahev.“ Vytřeštila oči. Mávl rukou. „Klid, je to jen sedmička.“ Mrkla do nápojového lístku. Lahev chianti stála šest stovek. Je ten chlap vůbec při smyslech? Vedle stolu se zjevil pingl na jídlo. Objednala si brokolici se smetanovou a sýrovou omáčkou. On si dal biftek. Formality byly vyčerpány a u stolku se rozhostilo ticho. 
„Řekněte mi něco o sobě,“ začal Zdeněk.
„Já? To vy jste si chtěl povídat.“ Řekla to tónem, že měl Zdeněk pocit, že se vnucuje nějaké dámě z nóbl společnosti. Nebo se prostě neuměla chovat. Kde se to také měla naučit, omlouval ji v duchu. Myslel si, že si s ní bude jen tak povídat, že se jí svěří se svými problémy, ale teď tenhle nápad zavrhl. Co ona může vědět o životě. O byznysu. O manželství. O všem. Je to jenom zoufalá holka, která nemá nohy a která nemá žádnou naději na zlepšení svýho odpornýho stavu. Holka, která bez těch nohou už umře. Pravděpodobně sama a v nějakém ústavu. A pravděpodobně ani ne moc stará. 
„Kolik vám je?“
„Čtyřiadvacet. A vám?“ 
Zdeněk se ušklíbl. Aha. Tak ona na každou otázku asi odpoví taky otázkou. No to bude zábava. Nenápadně se mrknul na hodinky. V kolik asi tak musí bejt doma? V hlavě mu naskočila cesta sem a otrávila ho představa, že tu samou trasu budou muset absolvovat i zpět. Napadlo ho, že by mohl předstírat náhlé odvolání do práce. Ať si ji vypakujou z kavárny sami a domů už dojede. Má přece elektrickej vozík. „Třicet dva.“

„Proč jsme tady?“ Magda na něho upírala své oči. Byly modré. Průzračně modré a hodně hluboké. Byly nádherné. Zdeněk se do nich přímo vpíjel a snažil se dohlédnout až na dno její duše. Co jí má odpovědět? Rozhodl se pro lehký humor.
„Berte to tak, že jsme tu na rande.“ Zasmál se a s hrůzou si uvědomil, že to slyšel číšník, který před ně stavěl láhev vína a dvě skleničky. S pobaveným pohledem si Zdeňka změřil. 

Magda nebyla blbá. Pochopila, že se pokouší vtipkovat. Neušlo jí ani, že se za její přítomnost stydí. Ale neřešila to. Byla na to zvyklá a od téhle schůzky si nic, ale vůbec nic neslibovala. Jenom byla zvědavá. Na ruce má snubák, to znamená, že je ženatý. Homosexuál teda asi nebude. Byl pohledný, figuru jak atlet, trochu frajerskou patku, ten by mohl mít holek, kolik by chtěl. Že by hledal nějaký dobrodružství? Něco, co tu ještě nikdy nebylo? „Tak pánové, dostal jsem ji. Šukal jsem beznohou a ani jsem se nepoblil. Deset táců je mejch…“ Jo, to by mohlo bejt. Nějaká blbá sázka a ona tu je za tu krávu, která na všechno skočí. Na konci svých pahýlů cítila jemné chvění. Známka toho, že se v nejbližší chvíli rozbrečí nebo dostane hysterický záchvat. To je tak, když se beznohejm roztřesou kolena. Lokla si vína. Bylo výborné. Ten doušek, který jí zahřál žaludek a téměř okamžitě se dostal do krve, aby jí zamotal hlavu a trochu povzbudil srdce při jeho práci, ji také trochu uklidnil. Polkla, utřela si pusu ubrouskem a odpověděla:
„Jde o nějakou sázku, že jo?“
„Nerozumím.“
„S někým jste se vsadil, že si vyrazíte s mrzákem. Teď nás zvenku pozoruje a chystá peníze, které jste vyhrál.“ 
Nejprve ho to pobavilo, ale pak se zatvářil uraženě. Mělo ho to napadnout taky. Kdyby se vsadil, alespoň by z toho něco měl. 
„Nechte toho. Co je na tom zvláštního, když chlap pozve… ehm… hendikepovanou ženskou na večeři?“
„Vůbec nic. Vlastně se to děje pořád. Stačí se podívat kolem. Je to tu samá hendikepovaná ženská s kolíkem, kterej ji jen tak pro nic za nic vytáhl ven.“ Znovu se napila. Dopila do dna a on jí dolil. 
„Máte v sobě hodně zloby.“ Řekl to spíš potichu, aby jí ještě víc nenaštval.
„Omlouvám se, ale za ty dvě hodiny, co jsme spolu na vycházce, jsem si ještě nezvykla na to, že mě, mrzáka na vozejku, někdo někam pozval. Vy to možná nevíte, ale nám se tohle nestává každej den.“ Použila zájmeno nám, což přímo nenáviděla. Nechtěla se řadit do šiku ublížených postižených. Teď to ovšem udělala. Lokla si vína. Fíííha, to to leze do hlavy! Nejedla od rána, protože měla žaludeční nervózu. Motala se jí hlava. „Potřebuju do něčeho kousnout.“ 
Díval se na ni se znepokojením. Tvář jí zčervenala a průzračné oči ztmavly. Mávl na číšníka. Byl u stolu okamžitě, vyslechl prosbu, odběhl a vrátil se s košíkem plným pečiva. Ukousla dva velké kusy a takřka bez žvýkání je spolkla. „Nejsem zvyklá pít.“ To pochopil. Pak ho napadlo, že bude asi problém, až se jí bude chtít na malou. Znovu nad sebou nechápavě vrtěl hlavou. Proč ji sem vůbec bral? Proč jí volal, proč jí tahal ven? Proč jí, kurva, vůbec potkal?
„Nemají tu nějakou minerálku?“ Rozhodl se pro ni dojít sám. Stoupl si k pultu tak, aby byl zády k Magdě, aby nemohla vidět, co číšníkovi říká. Mluvil schválně potichu, aby se číšník musel naklonit až k němu.
„Dejte mi nějakou minerálku. A… máte tu záchody pro postižené?“ Číšník se napřímil. 
„Jistě, až bude dáma potřebovat, dám vám klíč. S bublinami, nebo bez bublin?“ 
Oddychl si. Alespoň jeden budoucí problém je zažehnaný. Vrátil se ke stolu s minerálkou. Vypila skoro celou skleničku na ex. Do tváře se jí pomalu vracela normální barva. Pozoroval ji. Vzala si na sebe nějakou šílenou blůzu s velkými květy. Asi žila v domnění, že je to moderní. Nebo nic jinýho na sebe nemá. Jak vůbec nakupuje? Potila se. Sáhla někam pod opěradlo špinavého vozíku a vytáhla kapesník, kterým si otřela čelo. „Je tu vedro.“
„To dělá to víno. Je to moje chyba. Měl jsem objednat něco lehčího.“
„Ne, to je v pořádku. Moc mi chutná. Jenom budu muset pít pomaleji.“
„Je nějaká hodina, do kdy musíte být zpátky?“
„Chcete se mě už zbavit?“
„Ale houby, jen jestli musíme spěchat, nebo ne.“

Přinesli jídlo. Vychutnával si každé sousto. Prodlužoval žvýkání, nabíral si malé kousíčky a každou chvíli dělal přestávky, ve kterých si srkl vína. Čas jídla byl časem bez nutnosti konverzace. Unavovalo ho to. Ta ženská se neuměla pořádně bavit. A ani jíst, pomyslel si, když si všiml, jak loví z klína kousek brokolice obalený ve světlé omáčce. 
Seděla daleko od stolku, jehož deska byla tak nízko, že se pod něj nevešla opěradla vozíku. Dala si talíř co nejblíž hraně stolu, ale zase měla strach, aby si ho nezvrhla do klína celý. Kousek brokolice jí sjel z vidličky. Snad to neviděl. Snažila se dělat mu co nejmenší ostudu. Samozřejmě, že to viděl. A na halence je flek. Stejně je hnusná. Vyjímá se tu jak rozkvetlá louka. Nikdy si nekupovala věci na sebe. Všechno jí nosila máma bůhví z jakého sekáče. Hlavně aby ušetřila. A hlavně ji nikdy nenapadlo, že bude někdy potřebovat na sebe něco extra. Do společnosti! Ten chlap snad bude žrát dvě hodiny, to snad není možný. Ona už to má skoro snědený a on má v sobě sotva půlku. Spolkla poslední sousto.
„Bylo to výborný. Máma to vždycky nějak zprasí, že je to jako žoužel. I když, o takovouhle brokolici se snad ještě ani nepokusila.“ Zahuhlal něco nesrozumitelného. Dusil se zrovna nějakou šlachou. 
„No jo, blbě kecám.“ Mávl rukou, jako že dobrý.
„Vám to nechutná?“ 
„Jo, je to skvělý,“ pospíšil si s odpovědí. K jeho hrůze si vybalila jeden bonbón a hodila ho do pusy. 
„Radši to schovejte. Personál je na to háklivý,“ snažil se o mírný tón.
„Pardon. Mám ráda sladký.“ Nechávala v puse rozpustit lahodnou čokoládu, a pak téměř s rozkoší rozkousla křehký obal, který se pod ní skrýval. Z koutku úst jí vytékala hnědá slina. Vsrkla ji zpět a honem si utřela pusu do kapesníku. Hodila na Zdeňka omluvný pohled. Usmál se. Zajímalo jí, kdy s ní ztratí trpělivost. 
Začínalo mu být  trapné, že se v jídle tak vrtá a zbytek, který měl na talíři, téměř zhltl. Dolil si poslední víno z láhve. Magda měla ještě půl sklenky. Obával se, že až tu svoji vypije, bude mít chuť na další. 
„Tak co teď?“ otázala se.
„Teď budeme sedět, zažívat, klábosit, a…“ Hodil do sebe zbytek vína, a jak předpokládal, dostal chuť na další. Mávl na číšníka a ukázal na prázdnou láhev. Číšník přikývl. „… a popíjet.“
„Hu, doufám, že mě nenamažete. Nejsem zvyklá pít a když jsem opilá, tak zvracím. A to je nechutný.“ V duchu s ní souhlasil. Nechutný jsou už ty její řeči. Na stůl dorazila nová láhev. Dolil oběma skleničku. 
„Mám návrh.“ Vrhla na něho tázavý pohled. Napřáhl svou sklenku směrem k ní. „Budeme si tykat. Nejsme tak staří, abychom se museli chovat jako důchodci.“
Vzala svoji sklenku a ťukla o tu jeho.
„Zdeněk.“
„Magda.“
„Tak čau.“
„Ahoj. A na zdraví.“ 

Oba se napili a opět nastala chvíle ticha. Zdeněk se na Magdu zadíval. Ty její oči. Už opět byly průzračné jako studánka. Fuj, takový klišé. Ale v obličeji je fakt hezká. Od krku dolů už je to horší. Ruce má spíš tlustý, určitě v nich má i sílu, jak se odstrkuje na vozíku. Prsa spíš velká než malá a pod nimi už začíná pneumatika. A pod tím? Jak asi vypadá pod tím? Když si lehne, tak se jí všechny záhyby těla trochu vyrovnají, jak vypadá potom? A může vůbec šukat? Zkusila to už někdy? Asi těžko. Možná že si to dělá sama. Určitě. Určitě má pod polštářem vibrátor a každej večer si to dělá. Normální ženská nevydrží bez sexu. To je proti přírodě. Ale co když ona není normální? Co když je postižená i tam uvnitř? Co když se jí to tím věčným sezením nějak zplacatilo nebo zdeformovalo a ona nemůže? Ale chuť na sex se přece nedá zdeformovat – tu může mít i bez toho… 
„Tohle víno je fakt dobrý. Jakže se to jmenuje?“
„Chianti.“
„Moc dobrý. Hele, nemají tu něco sladkýho?“ 
„Už zase? Asi by ses neměla tak ládovat sladkým. Budeš tlustá.“ 
Tahle věta ji překvapila. Doposud se nikdo nezajímal o to, jestli bude nebo nebude tlustá. Když ovšem nepočítá doktory, kteří ji varovali před tloušťkou ze zdravotních důvodů. Ale tohle vypadalo, jako kdyby měl strach o její vzhled a ne zdraví. To víno je výborný, ale točí se mi hlava. Zdeněk je hezkej. A jak na mě civí. Je možný, že by se se mnou chtěl vyspat? Ať to udělá. Mě je jedno, jestli to je nějaká pitomá sázka nebo blbej fór, ale ať to udělá. Takovou šanci už v životě mít nebudu. Zírala na něho, jakoby se mu snažila vsugerovat svoji myšlenku…
Zdeněk si vychutnával další doušek chianti. Tohle víno prostě miloval. Mimoděk si vzpomněl na Květu – jak spolu v prvním roce manželství projížděli Toskánskem a navštěvovali ty nejzapadlejší hospůdky na trase, kde ochutnávali ta skvělá vína servírovaná ze skleněných džbánků do kameninových pohárů, vína plná slunce a větru s obsahem mořské soli i vůní ledovcových svahů Alp. Hospůdky obvykle vlastnili farmáři, vinaři, jednou dokonce i majitel autodílny. Přespávali v prostých místnostech na postelích s prověšenými drátěnkami, které strašně vrzaly, takže měli pocit, že jejich milostné řádění musí být slyšet ve všech domech ve vsi. Při té vzpomínce se začal mimoděk usmívat a s očima upřenými na kroužící hladinu vína ve sklenici si v sobě promítal dávno minulé zážitky. Okolní zvuky mu splývaly v příjemný šum a jeho mysl odplula daleko od tohoto místa. 
Magda mezitím drmolila o svém životě. Měla pocit, že ji konečně někdo poslouchá se zájmem. Dosud o sobě mluvila jen s lékaři a se stejně postiženými dívkami, se kterými trávila větší či menší čas v nemocnicích a sanatoriích. Alkohol se už rozlil ve všech jejích cévách a otupil v mozku centra studu, ostražitosti, motoriky, a také trochu řeči. Najednou sama zjistila, že některé momenty jejího života jsou docela legrační, takže se při vyprávění občas uchichtla. Cítila, že by se měla vyhýbat všem slabikám se ř nebo ž, ale zase tak moc si to k srdci nebrala. Zdeněk ji nepřerušoval, vejral do sklenice s vínem, lehce se usmíval, příjemně, ne výsměšně nebo urážlivě, spíše tak nějak chápavě. 

Číšník za pultem nenápadně drkl do svého kolegy a neznatelně pokynul hlavou směrem k podivnému páru. Vyměnili si významné pohledy. Bylo jim jasné, že se nedívají na příbuzenský pár. Příbuzní se baví úplně jinak.
Magda dospěla k významnému bodu svého života – ke dni, kdy jí magistrát přispěl na elektrické křeslo. „Najednou jsem mohla do ulic jen tak sama. Hrozně jsem se styděla, ale pak jsem si řekla, ať mi každej  políbí něco a jen tak jsem si jezdila po Smíchově, na Kampu, jednou jsem byla až na Václaváku, věřil bys tomu? Ale nemohla jsem nikam dovnitř!“ Magda ve snaze dodat důraz svým slovům máchla rukou prudčeji než měla a rudé chianti zbarvilo ubrus. 
Zdeněk se při tomto gestu probral z náhlého snění, a protože Magda si převrhlé skleničky nijak zvlášť nevšímala a pokračovala ve své řeči, uvědomil si, že mu celou dobu, co byl duchem jinde, sdělovala ta nejintimnější zákoutí své duše. Zřejmě právě přišel o historii jejího postižení, ale pochopil, že jakýkoli dotaz by Magdu zahnal do jeskyně mlčení a snažil se proto zachytit alespoň její poslední slova, aby mohl nějak reagovat. A také si moc přál, aby dnešní schůzka už skončila. Definitivně pochopil, že na to, aby se choval jako samaritán, prostě nemá. Když ji viděl poprvé, měl pocit, že se s ní dá hezky povídat, ale netušil, že jí stačí tak málo, aby se z ní stala obyčejná pipina. Podíval se na hodinky a Magda v tu ránu zmlkla. Měla sice v hlavě, ale pochopila, co ten pohled znamená. Dnešní večer je u konce.
„Naštvala jsem tě něčím?“
„Ne, jasně že ne…“ horlivě ji utěšoval Zdeněk. „Ale je docela pozdě, ráno jedu do Brna na jednání,“ předložil podle jeho názoru docela slušnou výmluvu.
„Jasně, taky jsem už utahaná,“ souhlasila Magda a v duchu by vraždila. 
Zdeněk mávl na číšníka. Na tácku se objevil účet. 
„To je samozřejmě na mě,“ namítl, když viděl, že Magda se štrachá v kabelce. Ale ta jen přikývla a dál pokračovala v přehrabování tašky, dokud nenahmátla zmuchlaný kapesník. Přiložila ho k nosu, zhluboka se vysmrkala a doufala, že si Zdeněk nevšiml, jak si nenápadně utírá oči. Jen se modlila, aby se jí neroztekla laciná řasenka, kterou si půjčila od mámy. 

Pinglové ochotně asistovali při snášení těžkého invalidního vozíku ze schodů kavárny. Venku se o jejich tváře otřel chladný vítr vanoucí od řeky.  Bylo znát, že za dveřmi už netrpělivě přešlapuje podzim, teploty prudce poklesly. Magda se opřela do tlačítka na rukojeti vozíku a vyrazila směrem k přechodu vedoucímu na most Legií. Zdeněk strčil ruce do kapes a následoval ji. Na mostě chlad ještě zesílil. „Nechceš půjčit svetr?“ sklonil se Zdeněk nad Magdu a houkl jí do ucha. Jen mlčky zavrtěla hlavou. Na Újezdě Magda znatelně zpomalila, až se zastavila úplně. Pravou rukou vztekle práskla do opěradla vozíku a hlavu nešťastně schovala do dlaně levé ruky, opřené loktem o druhé opěradlo. Zdeněk se zastavil za ní: „Co se děje?“
Magda jen zavrtěla hlavou, stále schovanou v levé dlani. Zdeněk jí položil ruku na rameno. Zvedla hlavu, v očích se jí leskly slzy. 
„Mám mi vytáhla baterie z nabíječky. Jsou prázdné.“ Rozbrečela se. Celý večer, který pro ni začínal tak nadějně,  tak úžasně, byl najednou v čudu. Zdeněk jí měl plný zuby a teď ještě ten pitomej vozík. Proč se vůbec narodila? K čemu je jí ten pitomej život plnej překážek a těžkostí? Proč zrovna ona?  Návaly sebelítosti ji zcela ovládly, zatímco Zdeněk nechápal, co se děje. 
„Tak já tě budu strkat, jednou to snad vydržíš,“ pokoušel se o veselou náladu. Lomcovala s ním zima a těšil se do postele. Když Magda nereagovala, opřel se vší silou do vozíku. Magda přepla páčku do manuálního pohonu, aby odpojila od kol elektromotor a vozík byl lehčí. Rozjely se směrem k jejímu domovu. Zdeněk se najednou stal součástí postižené dívky. Lidé, kteří je ve večerních ulicích míjeli, teď věnovali útrpné pohledy i jemu. Zdeňkovi to bylo v první chvíli nepříjemné, dokonce tolik, že měl sto chutí zavolat taxíka, naložit Magdu a jít si po svých, ale pak se začal  tou situací bavit. V ten okamžik se mu zvedla nálada, k čemuž přispělo i to, že se začal pomalu zahřívat. 
„Drž se, jedeme,“ hulákal na Magdu a dal se do běhu. Schválně mířil s vozíkem na kandelábr, aby v poslední chvíli uhnul, změnil směr k domu, jen tak tak vybral zatáčku, kolem vozíku škrtl o zeď domu a pro změnu zamířil do vozovky, kde prudce zabrzdil, otočil vozík o sto osmdesát stupňů a znovu se rozběhl. Choval se jak milý kluk, hulákal nějaké srandy, Magda ječela, nejprve hrůzou, pak veselím. 
„Neblázni, vyklopíš mě,“ pištěla. Zdeňka ten úprk vysílil, takže poslední desítky metrů k Magdinu domu už sotva funěl. 
„No tě bůh, Peterka už chrápe,“ povzdechla si Magda při pohledu do sousedova přízemního okna. 
„Klídek, já to s tebou vyběhnu,“ sápal se Zdeněk po Magdě.
„Nech mě! Máma mě vynese, nedotýkej se mě!“ bránila se Magda, ale Zdeněk se nenechal. Zahákl jí ruku za záda a druhou jí chtěl vzít pod koleny, ale… Nic tam nebylo. Aby zakryl  rozpaky, vesele zahlaholil: „Kde máš nějaký držadla?“ 
„V prdeli,“ odsekla Magda, které se Zdeňkovo vtipkování dotklo a odstrčila mu ruku.
„Nech toho, zazvoním na mámu a ona vzbudí Peterku,“ pronesla tiše a rukama se snažila pohnout koly vozíku, aby se přiblížila ke zvonkům u vchodu.
„Počkej, já ti chci pomoct,“ chytil ji Zdeněk za ruku. Měla vyděšený pohled. Znovu ji chytil rukou za zády, tentokrát se nebránila.
„Musíš až pod zadek,“ poradila mu. Podsunul pod ní druhou ruku a zabral. Byla lehčí než čekal. Držela se ho kolem krku, takže cítil její pot. Zadek měla měkký, stejně jako záda a bok, který ustupoval jeho ruce a sdálo mu obepínalo zápěstí. Držela ho nejprve jednou rukou, pak ho objala i rukou druhou a opřela si hlavu čelem o jeho pravý spánek. „Druhé patro. Zvládneš to?“ 
„V pohodě,“ zafuněl. Magda se začala pronášet, navíc mu vadil její dech obtěžkaný vínem. Vystoupal s ní do druhého patra. Stanuli před jejími dveřmi a zatímco přemýšlel, jestli má zvonit nebo kopnout o dveří, ucítil na pravé straně čela lepkavý polibek. Zamrazilo ho. Nevěděl, jestli vzrušením nebo odporem. Ve stejnou chvíli se rozletěly dveře a v nich stála starší rozcuchaná ženská v zástěře s cigaretou v ruce. Magda se prudce napřímila. 
„No už jste tady? Pojďte dál, akorát sem se koukala na televizi, když jsem slyšela nějaké kroky na schodech, ono to zní úplně jinak, když jde člověk sám nebo s nějakou tíhou, já už takhle poznám i Peterku, když nese Magdu nahoru, promiňte, ještě jsem se nepředstavila, jsem Jonášová, matka, ani jsem nečekala, že si holka někdy někoho najde…“ Proud řeči zaplavil domovní chodbu, zatímco Zdeněk přemýšlel, jak dlouho ještě Magdu udrží a jestli jí to bude bolet, až mu vyklouzne z rukou a plácne sebou na studené dlaždičky…
„Mami, uhni, ať mě dá dovnitř,“ houkla Magda a rukou pobídla Zdeňka jako koně. Vešel s ní poslušně do kuchyně a posadil ji na obyčejný invalidní vozík. 
„Skočím ti dolů pro vozítko,“ oznámil udýchaně a odešel.
„Ne že ho tu budeš zdržovat,“ zasyčela Magda polohlasem na matku s takovým výrazem v obličeji, že bylo jasné, že jakýkoli odpor je marný.
Zdeněk se vpotácel do bytu s elektrickým vozíkem. Byl těžší než Magda a také neforemnější. S heknutím ho postavil na chodbu.
„Kam s ním?“
„Nech to tam, kde je. Máma ho pak odveze.“ Tvářila se naštvaně. 
„Tak já půjdu. Číslo mám, ozvu se.“
„Nechcete si dát kafíčko?“ otočila se na Zdeňka matka s nadějí v očích. Takový slušně oblečený člověk, a kamarád její dcery. Chtěla zjistit, co za tím vězí.
„Mami, Zdeněk spěchá,“ pronesla Magda s důrazem na každé slovo.
„To je pravda. Ráno jedu do Brna, musím brzo vstávat. Snad příště.“ Postával nerozhodně ve dveřích, jakoby se rozmýšlel, zda se má rozloučit nějak důvěrněji, ale výraz Magdiny tváře ho od takových myšlenek zcela odradil. 
„Tak ahoj, zavolám. Nashle,“ krátce mávl na Magdu, hlavou naznačil úklonu její matce a zmizel na chodbě. V bytě se rozhostilo napjaté ticho. 

Kapitola z knihy Smrtelná touha. Předcházející část najdete zde.

Text: Jiří Roth
Ilustrace: Jiří Roth
Foto: cafeslavia.cz; Creative Commons: Neznámý (Karel Čapek a Vítezslav Nezval); Karel Kuklík, CC BY-SA 3.0 (Jan Zrzavý); Arnošt Lustig a Markéta Mališová, CC BY 3.0;