Co by nám vzkázali významní muži a ženy, kteří už zmizeli ze světa? To nevíme, ale můžeme si ledacos představovat na základě toho, co řekli a co si o nich myslíme. A napsat dopisy z jámy času a druhého břehu za ně. Snad nám to jejich stínoví autoři prominou.
Dear comrades,
Nakonec vás stejně uhněte doba, ve které žijete. Doba a utrpení, které buď přijmete jako součást života nebo přestanete bojovat a najdou vás zmrzlého v závěji. Život je plný zklamání a je to celkem v pořádku. Bez strastí by chutnal jako jalový zákusek na talířku staré dámy, která už čeká jen na smrt. Skuteční muži by na smrt čekat neměli. A když jdou do boje měli by se usmívat, protože mrtví, kteří se neusmívají, vypadají vážně ošklivě. Když je ale utrpení příliš, člověk zhrubne, stane se z něj bestie, protože život si v něm hledá cestu za každou cenu a nakonec nepohrdne ani tou nejodpornější uličkou. Vychovávejte psa kopanci a klackem, mlaťte ho bez příčiny nebo jen pro své potěšení a vyroste z něj zákeřná šelma, která vám jednoho dne prokousne krk. S lidmi je to stejné. Proto jsem se dal k socialistům – ještě než to bylo v módě. Kvůli všem těm klukům, kteří neměli žádné dětsví a v devíti z nich už byli zkušení dělníci shrbení u tkalcovského stroje. V plicích místo mořského vzduchu kousky nití a budoucnost s vykašlanou krví na kapesníku, kdyby tihle kluci nějaké kapesníky měli. Kvůli bezohledným majitelům továren, kteří mají tuhle krev z dětských plic na rukou. Kvůli prvotnímu zločinu kapitalismu. Proto jsem napsal i Železnou patu. Ne jako nějakou socialistickou sci-fi Bibli, ale kvůli celé té v kořenech vlastnictví skryté nespravedlnosti a hrůzách, které jsem viděl. Nemůžu za to, že si té knihy všiml Trockij a zneužil ji k výrobě bolševického pekla. Skrytý boj mezi oligarchií a lidmi ulice prostě probíhá, ať si to přiznáte nebo ne. Samozřejmě, vy už nenosíte hadry, máte auta a baráky, ale svobodní nejste. Možná se v polospánku převalujete na postelích bezpečí, spolupráce a nutnosti, ale někde uvnitř to víte. Jsou dva druhy lidí. Jedni, kdo zneužívají druhé a ti, kteří jim to dovolí. Jenže tohle nemůže trvat navěky, takže…
Ale co, vás politika stejně nezajímá a už vůbec ne nějaké levicové řeči z dřevních dob. Potom, co jste zažili s Rusy se vám nedivím, doba vás semlela tak, že už ničemu tak docela nevěříte a nic a nikoho neberete vážně. Ale penězům rozumět musíte, protože vás nakonec stejně platí průmysl. Je to váš úděl a koneckonců, bylo to tak už v roce 1952, kdy mi v Esquiru otiskli tu rváčskou povídku – díky, ta námořnická obálka čísla mě potěšila, určitě víte proč… Ale, chápejte, není to jen v penězích. Koneckonců, já byl taky bohatý. Nejlépe placený spisovatel své doby. Byla v tom jistá rozkoš, ne kvůli majetku, ale prostě proto, že jsem to dokázal. Já, nemanželský syn potulného astrologa narozený do bídy. Dětský dělník v konzervárně, kamelot, uklízeč hospod, poslíček. Ale ještě víc mě těšilo, že lidé pochopili, co jim říkám. Že po začátcích, kdy se vydavatelům zdál můj jazyk příliš syrový, přímočarý a příběhy příliš drsné, to nakonec nebyla marná snaha. Jo, vydělal jsem spoustu peněz, ale ještě víc utratil. Peníze se mě nedržely. Nakonec se mě nedrželo nic kromě neklidu a bolestí jater a ledvin. Když se poprvé opijete v pěti letech a pak pravidelně pokračujete… ale tohle vás taky nezajímá, že ne? Chcete, abych vám něco napsal o Klondiku, Dawsonu, drsných chlapech a vůli k životu. Chcete si konečky zchoulostivělých prstů ochladit v ledové romantice Severu? Takhle si mě představujete? London na saních se psy? Na zlatonosném Yukonu s prázdnou rýžovací pánví? Vyceněné zuby Bílého tesáka? V tomhle příběhu jsem psal o vlčí duši, ale zároveň o sobě. O lidech, kteří na začátku nemají nikoho a nic, jen zoufalou a ničím neopodstatněnou potřebu existovat světu navzdory. Bílý tesák je částí mě samotného, je v něm všechno, co mi umožnilo přežít. Objevte ho v sobě a máte šanci. Jinak zhasnete a sami se pohřbíte už zaživa. A mimochodem, to moje morfium a sebevražda… Chcete vědět, jak to bylo? Tak poslouchejte – váš Karel Gott to s oblibou „říká písní“, já znovu použiju Swinburnovu báseň jako v Martinu Edenovi: „Zproštění vášně žití, strachu i naděje, vzdáváme Bohu díky, ať kdokoli to je, za to, že vždycky čeká věčná smrt na člověka a sebedelší řeka do moře dospěje.“ Šťastnou plavbu, pánové. Moře čeká.
Váš Jack London
Jack London (1876 – 1916)
Dobrodruh, spisovatel, fotograf, pomocník námořní policie, zlatokop, námořní kapitán, tulák, sběratel příběhů, výstřední boháč, politický aktivista, alkoholik a snílek. Krátký a rychlý život autora dobrodružných i společensky angažovaných knih a originálního politického vizionáře připomíná kulometnou kadenci, v níž se zní touha po svobodě, vůle k životu i bolest opakovaného zklamání ze světa. Jack London (původním jménem John Griffith Chaney) se sice narodil do bídy, ale díky dobrodružné povaze podpořené četbou, ctižádostí a schopností učit se, ze společenského dna vystoupal až k vrcholu. Střední školu vystudoval za pár měsíců (učil se prý až 19 hodin denně), univerzitu nedokončil a začal psát to, co sám rád četl. Nejprve prosadil povídkami z Aljašky, později romány i reportážemi z Rusko Japonské války. Nejznámější Londonovy příběhy čerpají z jeho severské epizody v době zlaté horečky (Volání divočiny, Bílý tesák) ale psal i levicově angažovaná díla (Železná pata) nebo filosofickou sci-fi jako je Tulák po hvězdách. Celoživotní trable s alkoholem mu způsobovaly bolesti, které tlumil morfiem a tahle droga také 22. listopadu 1916 způsobila jeho smrt – záměrnou nebo nešťastně náhodnou, kdo ví.
Text: Dalibor Demel
Ilustrace: Jiří Roth
Ikona: Mužská věc