Muži se v pohledu na prostitutky dělí na dvě skupiny: Jedni tvrdí, že nebudou platit za něco, co mohou mít zadarmo, druzí oceňují snadnost výběru a dostupnost žen, na které by si jinak netroufli. A já? Já miluju celé to dráždivé prostředí bordelů – i s jeho pasáky a předraženým pitím na baru.
Elsa, břišní tanečnice
Říkala, že je Egypťanka. Měla černé husté vlasy po lopatky, uhrančivé černé oči a lehce orlí nos. Objevil jsem ji v jednom podniku v Tozeur a byla to pro mě dost děsivá zkušenost.
Jan Sanders van Hemessen (1500–1566): Plačící nevěsta (1540)
Vcházel jsem tehdy tedy do podniku, kde mě celý arabský personál srdečně vítal. Mezi návštěvníky jsem spatřil několik Evropanů – převážně Němců a dva Američany. Seděli jsme chvíli všichni pohromadě u baru, povídali si a přitom okukovali slečny, které tančily na obrovském kruhovém parketu. Trochu mi to připomnělo trh s otrokyněmi, jaký jsem znal z literatury, až na to, že tyto dívky nebyly v řetězech a docela uvolněně se bavily. Elsy jsem si všiml okamžitě. Vzhledem k tělesným proporcím ostatních břišních tanečnic byla nezvykle štíhlá. Pozoroval jsem ji, jak tančí, s jakou lehkostí vrtí zadečkem, až se jí na břiše a na prsou rozezvonila všechna ta zavěšená zlatavá cinkrlátka. Upozornil jsem na ni svého amerického souseda a ten zase svého, takže za chvíli se oči nás cizinců upíraly jenom na ni. Všimla si toho a pomalu přitančila až do těsné blízkosti a za divokého víření bubnů opisovala svými kroky jakýsi půlkruh, který zahrnoval nás muže sedící u baru. Doslova mě uhranula, což zřejmě znamenalo, že jsem vysílal silnější signál než ostatní, a ona se zastavila u mě. Odešli jsme do malé místnůstky oddělené od ostatního prostoru pouhým závěsem. Skoro jako z pohádek Tisíce a jedné noci. Zcela podle svého zvyku jsem ji nechal, aby se chovala přirozeně a pokoušel se s ní navázat nějakou komunikaci. Jenom se usmívala – nevím, zda nerozumněla nebo se nechtěla bavit –, položila mě na záda na jakousi ratanovou pohovku se zvednutým širokým opěradlem a podle rytmů zaznívajících zvenčí se znovu dala do tance. Vzdalovala se ode mě a zase přibližovala, nechala mě se dotknout, aby se opět vzdálila. Líbilo se mi to a vzrušovalo mě to, takže když rozkročená nade mnou tančila svůj břišní tanec, vzal jsem ji rukama kolem boků, a… slabý řetízek, kterým byla opásaná, se přetrhl. Asi jak jsem ji stiskl pevně palci, nějak se mi pod něj dostal a jak tančila, tak se utrhl. Nebo to možná byl jen předem ozkoušený trik, dodnes nevím.
Jakmile se řetízek přetrhl, spustila Elsa křik a v mžiku byli uvnitř tři muži, kteří nás předtím tak srdečně vítali. Ani jsem se nestačil zvednout z pohovky. Jejich obličeje svědčily o tom, že jsem provedl něco strašlivého. Křičeli na mě něco arabsky a ukazovaly na Elsu, která se sesula v koutě na zem a usedavě plakala. Dva muži mě chytli za ruce a vlekli mě někam stranou. Naštěstí celou šarvátku zaznamenali oba Američané a jeden Němec, kteří ještě byli u baru, a přišli mi na pomoc. Arabové se trochu uklidnili a jeden z nic, který uměl obstojně anglicky, nám vysvětlil, že tenké řetízky kolem pasu mají přinést tanečnicím v životě štěstí. Upíná jim je otec, když dospějí, a sundat jim ho může zase jedině nebo nejstarší bratr, pokud se dívka dobře provdá. Jakmile se stane nehoda, jako je tato, znamená to neštěstí, a ten, kdo tu nehodu způsobil, musí dát dívce všechny peníze, které má u sebe. Když dokončil větu, Arabové mě pustili a čekali, až teda vyndám všechno, co mám u sebe. Byl jsem zmatený. Vyrazil jsem si za zábavou a měl jsem u sebe dost peněz, o které jsem nechtěl přijít, ale na druhé straně lepší holý život. Rozhlížel jsem se kolem sebe a všiml si, jak jeden z Američanů, takový malý zavalitý zrzek odněkud z Texasu, lehce tikl očima vlevo směrem k východu. Zhluboka jsem se nadechl a sáhl do pravé kapsy. Měl jsem tam asi padesát dolarů v bakovkách a mincích. Opatrně jsem peníze vyndaval a podával je tak nešikovně, že se mince rozkutálely po podlaze. Arabové se na ně vrhli a já se vrhl k východu. Ovšemže to zaznamenali, ale než se za mnou rozběhli, zatarasili jim cestu Amíci s Němcem. Prokličkoval jsem úzkou chodbou podniku a vpletl se mezi lidi na ulici, kde jsem se přinutil k pomalé chůzi směrem k hotelu. Ještě jsem se stihl otočit a viděl, že na ulici jsou už i mí tři zachránci, kteří z toho všeho měli kupodivu náramnou legraci. Jak jsem měl možnost poznat, Arabové dokáží ve vteřině změnit své jednání z přátelsky vstřícného po dokonalou nenávist. Motivací jsou vždy peníze. Je to jejich zbraň i léčka na turisty a používají ji prakticky všichni – od obyčejných stánkařů přes taxikáře až po obsluhu podniků, jako byl tento. Myslím, že už nikdy nebudu v tomto směru pokoušet štěstí v těchto pro mě neznámých světech.
Umění starých mistrů
Zaznamenal: Jiří Roth
Foto obrazu: Sbírky Národní galerie v Praze
Ikona: Mužská věc