V zrcadle jsem viděl podivný ksicht. Tohle jsem nebyl tak docela já, někdo mi ukradl tvář, možná noční tvor se stínovým tělem. A něco mi chybělo na čele, měl jsem ho široké, bílé a neposkvrněné jako nějaká nedomrlá houba. Kde jsou jizvy? Pod zrcadlem trčela ze zdi polička, jasně, a na ní kartáčky a nějaké tlusté rudé válečky, rtěnka se mi teď hodila. Vysunul jsem rudé voňavé lejno a udělal si na čelo čáru. Lepší, ale pořád něco chybělo. Odolal jsem pokušení rozflákat i zrcadlo, protože by to byl příliš laciný debilní efekt z filmů pro hysterky. Namaloval jsem na houbu rudou čáru, ale houba zůstane houbou.

Zatoužil jsem rozšlápnout si ksicht, ale scházela mi ta nutná trocha obratnosti a tělo bez kostí. Vrátil jsem se z koupelny do obýváku a věděl, že se děje něco špatného, něco mezi úplňkem a ledovým deštěm, něco z okraje bouřky, něco zdravotnického, s červeným křížem na zádech. Věděl jsem, že bych měl někoho zavolat, ale neměl jsem potuchy, jak to udělat. Na druhé straně místnosti jsem zahlédl tlumený svit a vydal se za ním, ale nějaká nepřátelská duše na mě nastražila past nebo tam někdo zapomněl kůži. Nohy se mi zamotaly do měkké hmoty (z níž se později vyklubal chuchvalec z tepláků a trenek) a pak jsem padal, pomalu, jako když se pomalu potápí přetížená loďka uprostřed hlubiny a nikomu na ní už není pomoci.

A pak se znovu ozvala a někdo neměl šanci se bránit. Bolest. Kdosi blízký, známý a neoddělitelný se nemohl bránit. Vztek nemohl na svět, splihl jako starý mokrý list, protože bolesti můžete vzdorovat jen do určité míry, jak vědí vojáci, doktoři a vynalézaví sadisti všeho druhu. A tohle byla pramáti všech bolestí, přicházela z mnoha stran a zařezávala se do těla tisíci cestami. Tak silná, že přemohla i strach svého hostitele, že jeho život pokračuje, že ještě není konec. A přemohla i můj strach, protože jeho rány mě bolely, leželi jsme tam jako dvě nerozpojitelná těla a prolnuté mysli, cítil jsem, jak zarýváme prsty do hlíny a kamínky a možná kousky dřeva drásají citlivou kůži pod nehty, ale to nebylo to nejhorší, to jistě ne.

Zevnitř do lebky tepaly ostré kameny, nejdřív slabě, pak silněji, jako by se zvíře chycené v jeskyni chtělo prorazit do kosti díry a vydrat se na svět. Na světlo. Jo, bylo tu světlo. Žlutě mihotalo ze strany srdce a bylo to naše srdce a náš život. Náš osud a náš příběh, moje vzpomínky a jeho představy a chvíle spojení a oddělenosti se přelévaly jako tmavá hladina lesního jezera, když ji protne padlý strom. Oheň nezhasínal, plápolal a docela jistě hřál, ale k nám dosahovalo jen mihotavé světlo. Pokusil se tím směrem otočit hlavu, ale krk zabolel tak, že se vjemy, které znamenaly život, málem znovu rozplynuly v nic.

Vrátil se na svět v bolesti, život znamenal bolest. Žádná minulost. Myslet se zdálo stejně vzdálené jako kameny uvnitř hlavy neodbytné. Jak se zbavit čehosi uzavřeného v lebce? Znovu se pokusil obrátit ke světlu, ale tělo odmítlo pohyb a vzápětí i vědomí. Propadl se do tmy a kolem se rozběhly stromy jako černé stíny v šeru a mezi nimi viděl bílé postavy, mnohem větší než on, s dlouhýma tenkýma rukama. Měl jsem o něj strach, snažily se ho dotknout, ale on padal nebo možná letěl zády napřed a ze tmy lesa vystupovali protáhlí bělaví tvorové, let zrychloval.

Neviditelná síla nás unášela někam k počátku, přítomnost zůstávala daleko vpředu, žlutavá skvrna v mlze. Rychlost vzrostla do protáhlé tmavé šmouhy, jako když mokrou rukou sáhnete do popela, a pak si přejedete po břichu. Břicho, břicho. Kůže, ruce, na ruce jizva od lidských zubů, vzpomněl si, že má tělo a že ví, jak pálí oheň a chutná popel a já to teď už věděl taky. Let zpomalil. Šmouha se znovu vytvarovala do stromů a na straně tlumeně zazářil žlutý oheň, co jiného. Vrátil se; byli jsme zpátky.

Předchozí kapitola: Mužská věc 72: Chci zpátky svoje jizvy!
Následující kapitola: Mužská věc 74: Úplně jiný zvířata

Text: Dalibor Demel
Foto: Max Kukurudziak a Artiom Vallat (ikona) na Unsplash
Ikona: Mužská věc