Ze dvou mokrých ručníků jsem si vybral oranžový, ještě trochu voněl a nebyl tak nasáklý jako otcův tmavě modrý. Na zrcadle stál deodorant David Beckham a luxusní pánská kolínská, obojí skoro nepoužité.

Navoněl jsem se, oblékl a opatrně pootevřel dveře ložnice.
Chrápání okamžitě zesílilo, znělo to jako trhání mokrého prostěradla. Škvírou jsem viděl jen otcovy bosé nohy, připadaly mi obrovské a trochu děsivé, se zbytnělými žlutými nehty a pokreslené modrými a fialovými žílami. Dračí pařáty, které se mohou kdykoli prodloužit a drápy rozervat břicho. Draci existují, obrovské ještěrky s ostrými zuby a dlouhými ocasy, někde jsem je viděl namalované, možná barevnými čarami ve tmě prozářené ohněm.

Něco se mu zdálo, prsty sebou občas cukly jako by se chtěly něčeho zachytit. Nebo do něčeho zatnout, byly živé, ale zároveň staré, jako by pocházely ze zaniklého světa a pomalu se do něj vracely. Byly to umírající nohy, a právě proto nebezpečné.
Jestli šukali i v noci, může mít dost a bude spát až do večera. Nechtěl jsem ho budit ani čekat. Znovu se mi chtělo zvracet, cítil jsem v krku kachní paštiku, ale ovládl jsem se a zase zavřel.

Otcové přece tohle nedělají, nemají to dělat, slyšel jsem v sobě slabý hlas, ale proti skutečnosti neměl šanci, protože právě tohle otcové dělají a když ne, touží po tom nebo si najdou nenápadnější způsob, jak před smrtí ještě jednou zvítězit. Ale ne nade mnou, nade mnou ne. Sešel jsem dolů, znovu si obul motorkářské boty a zavolal si Uber, na autobus a metro jsem se necítil, budou tam lidé, a to by znamenalo spoustu zbytečných myšlenek a představ. Doma jsem se ještě jednou vysprchoval, abych smyl všechny ty voňavé břečky z koupelny i stopy ženského potu z ručníku, vytáhl z lednice pivo a nahý se rozvalil na gauč. Čas na odpočinek, sbírání sil a přípravu další štvanice. Zatím jsem své divoké zvíře ještě neulovil. Byl jsem příliš pomalý, zaostal za ostatními a nakonec se nechal překvapit.

Vzal jsem mobil a napsal Julii esemesku: „Jak dlouho souložíš s mým otcem, ty bestie?“ Přečetl jsem si to, smazal „ty bestie“ a místo toho vyťukal „lásko“.
Telefon zazvonil téměř okamžitě.

***
Váza se rozletěla na kusy, neměla šanci. Byla to jen chvilková rozkoš, ale šla huboko. Pak talíř, ve tvaru plochého bílého kamene. Tahle nálada mě probudila uprostřed noci, ale to nebylo to nejhorší, ani nejsladší. Probudila mě bolest. Nejdřív mě napadlo, že naraženiny z bouračky uprostřed jesenických lesů přicházejí k sobě, ale tohle bylo jiné. Hlubší a palčivější. Vstal jsem a zjistil, že nevím, kde je vypínač a já opravdu nerad chodím ve tmě, zvlášť ne v bytě, kde jsem jsem si ještě úplně nezvykl.

O něco jsem zakopl, možná o větev nebo mrtvolu, už nevím. Rozzuřilo mě to. Nešikovnost a rozbolavělé neposlušné tělo. Na stole jsem si všiml stínu vázy, sebral jsem ji a šlehl s ní o zeď. Mnohem lepší! Talíř se během mžiknutí oka proměnil v bělavé střepy, některé bych mohl použít jako hrot oštěpu, to určitě. Domotal jsem se k zrcadlu v koupelně. Ze zdi plápolal tlumený oheň, jasně, noční světlo, jenom klid, jsem doma. V zrcadle jsem viděl podivný ksicht. Tohle jsem nebyl tak docela já, někdo mi ukradl tvář, možná noční tvor se stínovým tělem. A něco mi chybělo na čele, měl jsem ho široké, bílé a neposkvrněné jako nějaká nedomrlá houba. Kde jsou jizvy?

Předchozí kapitola: Mužská věc 71: Riskantní spánek blažených starců
Následující kapitola: Mužská věc 73: Neodolatelná chuť ohně i popela

Text: Dalibor Demel
Ilustrace: Creative Commons – volné dílo (Emmanuel Brenner: Prehistorický lov, Unterlinden Museum)
a Creative Commons – volné dílo (Matteo di Stefano/MUSE) – ikona
Ikona: Mužská věc