Co by nám vzkázali významní muži a ženy, kteří už zmizeli ze světa? To nevíme, ale můžeme si ledacos představovat na základě toho, co řekli a co si o nich myslíme. A napsat dopisy z jámy času a druhého břehu za ně. Snad nám to jejich stínoví autoři prominou.

Milí čtenáři v 21. století!

Odejít za svobodou, za prací, za dobrými životními podmínkami je vždy velké rozhodnutí, které se podepíše na duši dalších generací. Moje kořeny byly arménské, a i když jsem se narodil v Kalifornii, tak v určitých situacích se zkušenosti mých předků snažily vydrat na povrch, aniž jsem mohl tušit, co to vlastně znamená. Prostředí, v němž jsem vyrůstal, bylo ryze arménské říznuté prostředím rodin přistěhovalců z jiných zemí, hlavně Řeků. A tak i když jsme žili ve svobodné Americe, řídili jsme se zvyklostmi přivezenými ze staré vlasti. Někdo říká, že je to obohacení, já říkám, že je to komplikace. Ano, cítil jsem, že je dobré být na něco hrdý, ale na druhé straně mi to připadalo totéž, jako kdyby se tu najednou objevil Don Quijote se svým brněním a dlouhým kopím. Bude tu mezi současníky neohrabaný a zbytečný.

Ty modely chování, které fungovaly ve staré vlasti, nemohly fungovat v Americe. Neuměl jsem žít se ženou. Chtěl jsem po ní něco, čemu vůbec nerozuměla. Rozvedli jsme se a rozdělili si děti. Bylo mi z toho smutno. Znovu jsem si ji vzal a znovu se rozvedl, ale smutek mě neopustil. Psal jsem povídky, divadelní hry a memoáry, pečoval jsem o odkaz svých předků, popisoval zvyklosti Arménů, objevoval kulturu své staré vlasti. Myslel jsem si, že když budu psát o lásce, dostanu do svého života naději a zbavím se smutku. Co jiného než láska by ho mohlo přemoci? Vzpomínáte na Tracyho? Jeho láska byla šelma. Ostrá, dravá, mazlivá, plachá, veselá a… plná smutku. Nezamýšlel jsem to, ale když jsem o ní psal, přišlo to samo. Celý život překonáváme nějaký smutek, myslel jsem si a snažil se, aby to lidé brali s nadhledem, aby se s tím smířili a naučili žít. Chtěl jsem, abych se to já naučil.

Dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomil, že ten smutek není můj, ale mého otce, který zemřel, když mi byly tři roky a pouhé tři roky před mým narozením přišel do Ameriky. Zemřel v cizí zemi, daleko od domova a já jsem po něm zdědil jeho smutek. Ale ani když jsem si uvědomil původ toho smutku, nedokázal jsem se ho zbavit. Pracoval jsem s ním, občas s ním rozmlouval a snažil se ho včlenit do svého já tak, aby mi neubližoval. Jediné, co mi pomáhalo na smutek zapomenout, bylo plné uvědomění si stavu tady a teď. Často je citovaná moje rada začínajícím spisovatelům: „Naučte se zhluboka dýchat. Když jíte, vychutnávejte si jídlo, když jdete spát, doopravdy spěte. Celý svůj život se soustřeďte na vlastní mysl, a když se smějete, smějte se z plných plic.“ Všichni mi říkali, jak je ta rada optimistická, ale jenom já věděl, že je to jediná hráz, kterou člověk může svému hlubokému smutku postavit.

Často jsem přemýšlel o tom, kde leží ta opravdová svoboda a jestli je rozumné se kvůli ní vzdávat svých vlastních kořenů. Jediná odpověď neexistuje. Základ leží v tom, uvědomit si, že i když jsme obklopeni svými bližními, jsme ve skutečnosti sami. Jakmile opustíme lůno matky, vydáváme se na osamělou pouť a všechno to, k čemu se poutáme, jsou jen záchytné body, pomyslná lana na visuté hrazdě, která mají zabránit našemu pádu do propasti. Smutek je závaží, které nás táhne dolů, lehkomyslnost nás může udržet nahoře. A až jednou definitivně ztratíme balanc, můžeme si vybrat, jestli se bezstarostně rozplyneme do věčnosti, nebo zatížíme svým smutkem ty, kteří tu po nás zůstali.  

William Saroyan

William Saroyan
1908–1981
Hned jeho první povídka Odvážný mladý muž na visuté hrazdě vzbudila pozornost mezi čtenáři časopisu Story, kde v roce 1934 poprvé vyšla. Ze Saroyana se stal spisovatel, jehož povídky a divadelní hry řešily celý ten náš zatracený smysl života na této planetě. Témata čerpal hlavně ve své rodině a u svých známých přistěhovalců. Útlá knížečka Tracyho tygr s jednoduchým příběhem popisovaným poetickými metaforami patří k literárním klenotům minulého století. Fascinovalo ho lidské hemžení na zemi, proplétající se osudy jeho aktérů a snažil se vše, co ho obklopovalo, vtisknout do svých příběhů, což se mu dařilo tak mistrně, že se stal brzy vyhledávaným autorem. Spisovatel William Michaelian, jehož babička byla Saroyanova sestřenice a který Saroyana velmi dobře znal, o něm prohlásil: „Co je v srdci jeho psaní? Zvědavost, energie, risk. To nutkání buď všechno vyhrát, nebo přijít o všechno. Dostojevskij to měl také. Všichni velcí umělci to mají. Když k tomu přidáte zvláštní druh Saroyanovy zuřivosti a melancholie, touhy po staré vlasti a vůle k přežití, výsledek je jasný: Jeho pero vytváří poezii v próze, která nás dodnes udržuje ve střehu, vzbuzuje vášně a nedovoluje na ni zapomenout.“ Zřejmě i z toho důvodu řadí literární kritikové Saroyana k Hemingwayovi a Faulknerovi a prohlašují tuto trojici za pilíře americké moderní literatury. Básnířka Shahe Mankerian vzpomínala, jak při čtení knihy Jmenuji se Aram byla textem doslova očarovaná. A tento pocit u čtenářů přetrvává dodnes.

Text: Jiří Roth
Ilustrace: Jiří Roth