Co znamená žít úspěšný život

Je velký omyl domnívat se, že úspěšný život vedou jenom bohatí podnikatelé, ministři či mafiáni. Úspěch také nutně neznamená štěstí, přičemž právě pocit štěstí je tím měřítkem, podle kterého lidé určují, jestli mají úspěšný život. Z toho vyplývá, že i bezdomovec, pokud je šťastný, může být se svým životem spokojený. Pravda je ta, že zatímco pocit štěstí se dostavuje v mnohdy nevyzpytatelných chvílích, pocit úspěšného života může být permanentní, pokud si myslíte, že takový život vedete.

A přesně to je cílem těchto textů – pomoci vám k setrvalému pocitu úspěšného (a tím i spokojeného) života. Hlavně žádné obavy, že bychom po vás chtěli nějaké nadlidské úsilí, radikální změny nebo něco podobného. Celá přeměna se může odehrát v naprosté tichosti a jen ve vašem nitru. To, že se něco děje, druzí poznají, až bude vše hotovo.

Trvalo mi docela dlouho, než jsem si uvědomil, že neexistují univerzální měřítka úspěšnosti. Stejně tak neexistuje stupnice od nejhoršího po nejlepší způsob života. Bavíme se tu o většinové populaci. Na způsob života masového vraha můžeme samozřejmě pohlížet s nádechem opovržení, i když nemůžeme vyloučit, že i on se ve svém životě cítí úspěšný a spokojený. 

Možná by bylo na místě vysvětlit, jak vnímám rozdíl mezi slovy úspěšný a spokojený. Spokojit se člověk může i s málem. Znáte to české pořekadlo smrádek, ale teplíčko? Tak to je pro mě spokojenost. Úspěšnost je, když je teplíčko bez smrádku…

Znal jsem paní, která k smrti ráda četla. Četla pořád, všechno a všude. Bylo jí už k šedesátce, když jsem ji poznal. Bydlela v malém domku obklopená knihami, seděla, kde bylo volné místo a četla. Bůhví, jak mezi tou četbou našla chvíli času na plození a vychovávání dětí. Přišel jsem za ní jednoho červencového odpoledne, ona seděla na malé stoličce, a četla. Venku pobíhal její vnuk a každou chvíli nakoukl do kuchyně se slovy: „Babičko, máš něco dobrého?“ Ale babička nic. Seděla a četla. „Nedáte mu něco?“ ptal jsem se. „Však on si něco popadne,“ zněla odpověď. A pokračovala ve čtení. Proč o té ženě mluvím? Protože je prototypem člověka, který vede život, se kterým je spokojený. A protože na jejím příkladu je vidět, co takový způsob života vyžaduje – jistou míru sobeckosti. Jenže sobectví je něco, co je většinovou společností vnímáno jako negativní vlastnost. Přitom je to v přímém rozporu s přírodními zákony – nic nesobeckého nemá šanci na přežití. I my jako jedinci jsme tu proto, že se sobecké geny prosadily na úkor těch méně sobeckých. Ne nadarmo se říká, že každý, kdo se narodil, je vítěz. Vyhrál boj s miliony dalších spermií. Jen si to uvědomte – kolikrát přišlo tatínkovo semeno nazmar, kolik miliard spermií vyrazilo do světa, aby pak vyschlo na prostěradle. Jen během jedné akce mířilo do lůna matky hejno spermií, mezi nimiž byla i ta vaše. A ta vyhrála. To zní jako dobrý začátek, ne? Tak proč si lámat hlavu s nějakým sobectvím… 

Míra sobeckosti je samoregulační. Nemůžete být sobečtí příliš, protože byste tím vyvolali negativní reakci okolí. A negativní reakce jsou překážky pro úspěšný a spokojený život. Všimněte si, že slavní lidé, které jejich okolí nebo veřejnost vnímá jako úspěšné, mnohdy byli v soukromí neskuteční sobci. Od života brali vše, co nabízel, jen pro sebe a plnými hrstmi. Jestliže si ženatý Picasso narazil mladou milenku, bylo to proto, že potřeboval múzu a pranic se nestaral o to, co na to řekne jeho manželka nebo snad lidé kolem. Upozornění pro všechny ženaté: Jestli tuto větu berete jako návod k nevěře, není to tak míněno. Pokud ale nevěru potřebujete pro vlastní pocit úspěšnosti, pak vesele do ní.

Co z toho všeho vyplývá? Že žádné naše konání by nemělo být motivováno něčím, co nám osobně nepřinese žádný prospěch. Nemusím vysvětlovat, že slovo prospěch není v tomto případě synonymem pro peníze nebo bohatství, i když ani to se nevylučuje. Prospěch je především dobrý pocit. Nesmějte se, dobrý pocit je tou nejvyšší hodnotou. Když si doma zboucháte poličku na knížky, která se vám vejde přesně do mezery vedle komína, budete mít ze své práce ještě dlouho dobrý pocit. Když za peníze uděláte něco hanebného – třeba udáte souseda, že znásilňuje kočky a oni ho za to oběsí –, pochybuji, že z toho budete mít dobrý pocit. A to ani tehdy, když dostanete opravdu hodně peněz. Ty peníze časem zmizí, ale hořká stopa ve vašem svědomí zůstane navždy. A právě tato stopa pak může způsobit, že nebudete spokojení se svým životem. Třeba i zapomenete na důvody, proč ten negativní pocit v sobě máte, ale o to je to horší. Jako kdybyste si dali svíčkovou, kde by vám jedna z jejích ingrediencí nesedla. Řekli byste pak: „Knedlíky dobrý, maso taky, jenom ta omáčka mi trochu vadila…“ A celé vaše těšení na dobré jídlo a radost z něho by byly v čudu.

Je až s podivem, jak málo ve svém životě myslíme na sebe a hazardujeme s tím nejcennějším, co máme, s časem. Moje moudrá babička vždycky říkala, že každému hoří svíčka, ale každému jinak dlouhá a jinak rychle (jí hořela požehnaných 96 let). Můj kamarád zase razí teorii, že když se člověk narodí, má připravenou hromadu jídla a pití na celý život. Čím více a rychleji jí a pije, tím rychleji tu hromadu sní a tím si také zkracuje život (ne, není to magor, který drží celoživotní půst). Od narození jsme v paradoxní situaci – máme hospodařit s něčím, o čem nevíme, kolik toho máme k dispozici. Známe průměrný věk, kterého se dožívají muži a ženy, víme, kdy a jak umřeli naši příbuzní, ale to všechno jsou jenom orientační informace – nikdy si nemůžeme být jisti, že se dožijeme stejně požehnaného věku jako moje babička. Jak to tedy, že dopustíme, aby náš čas spotřebovával někdo jiný a jinak, než bychom sami chtěli?

Je jasné, že na tuhle otázku zazní argumenty o zajištění živobytí pro rodinu, o těžké době, o tlacích okolí a podobně. Já zase říkám, že přes nejistotu našeho konce lze s časem určitým způsobem hospodařit a využít ho pro sebe tak, aby člověk neměl pocit promarněného života. Stejně tak tvrdím, že jen málo lidí se narodí s tou vzácnou schopností orientovat se jen na sebe a své zájmy a potřeby. Sice ho osobně neznám, ale ztělesněním takového člověka je pro mě Václav Klaus. To je člověk, který jde cílevědomě za svým a ani vteřinu svého života nenechá uplynout bez užitku. My ostatní si jednoho dne uvědomíme, jak ten čas letí a jak málo jsme toho stihli a jak mnoho času jsme promarnili. To není moc povzbudivé zjištění. Spousta lidí z něho podlehne frustraci, která je buď stáhne na samé dno jejich existence nebo naopak vyvolá záchvat dohánění všeho, co jim podle jejich mínění v životě uniklo. Každý zná ve svém okolí muže, kterým najednou rupne v bedně, rozvedou se, najdou si o dvacet let mladší ženu a začnou podle jejich mínění nový život, ve kterém ovšem zopakují všechny svého chyby života prvního a v osmdesáti zjistí, že nemají sílu znovu začínat a vše tedy bylo marné… Druhá šance už není. 

Jste z předcházejících řádků otrávení, smutní, nebo máte depku? Tak to je mi líto, protože teď naopak byste měli zažívat radostný pocit prozření. Pokud se právě nacházíte ve stadiu uvědomění si, „jak ten čas letí a jak málo jsme toho stihli a jak mnoho času jsme promarnili“, pak to berte jako životní mezník, od kterého se můžete odpíchnout. Žádné frustrace, žádné depky, ale radostný pocit, že teď už víte, jak na to. Teď je vám totiž jasné, že takhle ne. Jenom proboha nechtějte měnit vše naráz a radikálně, to obvykle k ničemu nevede. I se starým dlátem lze vyřezat hezkou novou mísu.

Text: Jiří Roth
Grafika úryvků: Jiří Roth
Foto: astronomie.cz