Mužská věc 67: Zběsilým světem bývalých milenců

Julie. Láska. Spolu. Milovat. Milovat se. Pářit se. Osudovost. Na každý řádek jedno slovo a přeložený papírek do kapsy batohu. Posledních 36 hodin svého průměrného života jsem byl ochoten zkusit všechno, abych se zachránil. Až do Hanušovic v podhůří Jeseníků bylo všechno v pořádku, jenomže pak jsem vjel do levotočivé zatáčky, v níž Julie ani ne před čtvrt rokem řekla: „Jedeme pozdě miláčku, nemám do toho penzionu zavolat?“ To místo jsem si pamatoval, protože jsem se k ní rychle naklonil, dal jí pusu a málem to nevybral. Taková obyčejná věta a tak dramatická reakce – tehdy i teď.

Sjel jsem na nejbližší plácek u silnice, sundal helmu, kuklu a chvíli se to snažil rozdýchat. Najednou jsem vůbec nechápal, co tady bez Julie dělám. V horách, kde jsme byli spolu. Skoro jsem viděl rozkývané auto a v něm spokojeného sebe a ji na nadějné vlně. Myslím, že za to mohly stromy, potoky a kopce, stejně jako když jsem tehdy poprvé zazvonil před jejím bytem. Naprosto jistě jsem věděl, že jsem ztratil svou ženu. Věděl jsem to tak jistě, jako že na stromech rostou listy. Cítil jsem to z každého lesního výjevu včetně korun stromů nad silnicí omlácených od nástaveb kamionů. Prchavá, k vzteku neuchopitelná jistota, že uvnitř obvyklého světa je ještě jiná realita, kterou obýváme společně. Já z ní odešel a to bylo špatné. Nepochybně špatné, hloupé a proti přírodě.

…uvnitř obvyklého světa je ještě jiná realita, kterou obýváme společně

V náhlém záchvatu, jehož jsem později mnohokrát litoval, jsem strhl motorkářské rukavice jako by hořely a napsal Julii esemesku. Že mi chybí a jak se má. Načež jsem si znovu narazil helmu a zbývající vzdálenost až k matčinu hřbitovu každých pár kilometrů zastavoval a roztřeseně a zbytečně tahal telefon z náprsní kapsy. Žádná odpověď, Julie přesně věděla, jak zacházet s pokusy o kontakt ze strany bývalých milenců. Na začátku, když jsme si ukazovali mapy někdejších vztahů, mi to vysvětlila: „Ignoruju je. Když něco skončí, tak to skončí. Jsou mi jedno.“ Tehdy jsem jí to nevěřil.
„Fakt jedno? Přece se ti ze života někdo nemůže takhle vypařit…“
„Ale může,“ vysvětlila mi Julie. „Když to skončí, tak úplně. Na nějaký budeme kamarádi nejsem zvědavá. Buď spolu jsme úplně nebo vůbec, to je jednoduchý.“

Bylo to jasné – s každou další zastávkou a kontrolou telefonu jsem se posunoval do světa „vůbec“. Ona mě ignoruje? Mě??? Kdyby odepsala a přidala emotikon ve tvaru srdce, nejspíš bych se smykem otočil a odvezl mámu těch 220 km zase do Prahy, ale takhle jsem přerušovaně a se sílící bouří v hlavě dorazil k márnici, hodil motorku na stojan a v nejteplejším dni roku pietně rozbalil batoh. Polední hřbitov při teplotě kolem 37 °C připomínal morbidní pláž a ten bludovský mohl svým odpočívajícím navíc nabídnout zelené vlny podhůří Jeseníků a hlas nedalekého koupaliště ve Vlčím dole. Procházel jsem mezi kamennými deskami označenými jmenovkami; klid, slunce, zvlněný obzor. Část matčina těla se vrátila domů a totéž možná čekalo i nehmotnou složku její existence – pokud nějaká je.

Tomu by Julie rozuměla. Určitě by mi pomohla posílit transcendentální význam a důstojnost okamžiku šamanským obřadem z hranice mezi světy živých a mrtvých. Občas se tam s některým ze svých pomocných duchů vypravila, měla na to kurz a možná i schopnosti. Jenže tu nebyla, takže jsem otevřel prosklenou část rodinného náhrobku a nacpal porcelánový koflík mezi urny máminých rodičů a starší sestry. Moc místa tam nebylo a musel jsem je všechny namačkat na sebe, což by se jim vzhledem k hádavé povaze celé rodiny nelíbilo. Vytáhl jsem z batohu pár čajových svíček, zapálil je, chvíli stál, myslel na obvyklé věci spojené s normálními i opožděnými pohřby, a pod tím vším proti své vůli držel za ruku Julii. Protože velké a důležité výjevy jako smrt, pohřeb, východy i západy slunce, půlnoční les a obří vodopády vedly do naší společné existence a nedalo se s tím dělat vůbec nic.

Předchozí kapitola: Mužská věc 66: Vyšlechtěná žena věští mnohonásobnou smrt
Následující kapitola: Mužská věc 68: Kdo se zastaví, zemře

Text: Dalibor Demel
Foto: Rhett Wesley a set.sj (ikona) na Unsplash
Grafika ikony: Mužská věc