Potopil se, zákryt nemůže fungovat z celého břehu a dvě hlavy blízko u sebe na hladké hladině by mohly nutit k pátravějším pohledům. Na dně utrhl snop vodních rostlin a při příštím nádechu si zeleným chuchvalcem zamaskoval hlavu a rozhlédl se. Kdyby změnila směr a zamířila rovnou ke břehu, získal by trochu času na útěk, ale ne, dodržela slib. Pomalu ho následovala s tělem pod hladinou, potichu a jemně, jako oblý kus dřeva unášený proudem. Doplaval ke křovinám a zůstal pod vodou a větvemi, dokud se nepřiblížila a nepostavila na mělčině v zelenooranžovém šeru. 

Krytá listy, vodu po kotníky, nahá, samozřejmě. Pro mě vypadala jako zjevení z nějaké pohádkové knížky. Nic tak přitažlivě kouzelného jsem v životě neviděl (promiň Julie, tvoje traverzy na zádech a zadek s fialovými stopami od mé dlaně patří do jiné legendy) a tenhle okamžik musel dolehnout i k němu, takže se na ni chvíli jen díval s pokleslou bradou, otevřenou pusou a vykulenýma očima, náhle mimo čas a místo.

„Tak co musím vidět?“ pohodila hlavou, zvedla ruce a vyždímala si vlasy na záda, „a co tady vůbec děláš?“
Mluvila tiše a rozhlížela se, kdyby náhodou. Kouzlo se ztrácelo, rychle pochopil, že ona nevidí totéž co on. Vidí živého mrtvého, odsouzeného, nastávající tmu, nebezpečí, potíže. 
„Tam,“ ukázal hlouběji do křoviny a naznačil jí, ať ho následuje. 
Pár kroků a uviděla to monstrum a udělala krok zpátky. Obludná zubatá tlama naháněla strach i mrtvá.
„Tys…“
„Jo.“
„Sám?“
Odhrnul kožešinu, výkřik na matčině tváři trval, jen pokožka ještě zšedla. Rychle si přitiskla dlaň na rty, aby zadusila ten svůj.
„Zabil ji,“ nechal kožešinu spadnout, „a pak já jeho.“
„Takže sám.“
„Hm.“

Dívala se na něj a nepatrně kroutila hlavou, byl rád, že to zvíře viděla a že se na něj takhle dívá. Oba věděli, že tohle je nejsilnější zabiják. Lidi si o něm jen vyprávějí. Nedá se mu utéct, nedá se ulovit. Má tak silnou kůži, že hozený oštěp po ní sklouzne. Zuby prokousnou krk i tomu největšímu praseti, někdo to někdy viděl nebo o tom slyšel. 

Bylo to to největší a nejsmrtonosnější zvíře, jaké se toulalo jejich světem a osobně si myslím, že se dívali na nějakou bestii přeživší z třetihor nebo ještě dávnějšího světa, ale jeho obrázek jsem nikde nevygoogloval. Nejvíc připomínal masožravou formu pekelného prasete, ale to je samozřejmě nesmysl. V každém případě jeho kůži ani lebku nikdo nemá. Je vzácnější než všechny ohňové kameny, hroty oštěpů, o otcových hliněných nádobách a zvířátkách pro děti nemluvě. Je jediná. A jestli se odvaha, síla a hodnota lovců měří podle síly a nebezpečnosti jejich kořisti – pak na břehu tohohle jezera není nikdo odvážnější, silnější a cennější než on. 

„Přiveď ho,“ řekl. „Uvidí a rozhodne.“ S očima na pootevřené mordě přikývla a pak se na chvíli zamyslela.
„Chci, aby rozhodl pro tebe.“
„U ohně jsi mlčela,“ připomněl jí.
„Bála jsem se.“
 „A teď se nebojíš?“
Divně se na něj podívala a než odpověděla, podívala se stranou.
„Bojím. Víc. Kvůli nám.“ 
„Nám?“ zdvihl obočí.
„Taky,“ rozpačitě si prohrábla mokré vlasy a významně se pohladila na břiše. „Myslím si to už pár dní.“

Po těle jí pořád ještě stékaly kapky a ty na břiše teď rozetřela. Matka měla pravdu, vybrala si ho, aby žila déle, aby se o ni postaral, on a pak dítě. To Kořen nemohl, takže museli umřít oba, ale téhle ženy se zbaví mnohem později nebo zhasne sama a jinak.
„Dobře pro tebe a pro všechny,“ řekl, dítě je dítě, ženy bez dětí umírají dřív, to je všechno. Teď ale potřeboval pomoc on. 
Vrstvička vody na břiše se leskla jako rybí hřbet.
„Tak přivedeš ho?“
„Přivedu,“ kývla, „řeknu mu, cos přinesl, a přivedu ho.“ 
Pomalu couvala zpátky k vodě, najednou celá rozpačitá a měkká a dvojitá, už teď se opatrně držela za břicho, přestože ještě žádné neměla. 

Takhle si ji zapamatoval – jak se na něj naposledy podívá přes rameno a pak se položí na vodu a vyplave na jezero mezi poslední plamínky ohnivého oka. Když ji viděl příště, už plavat nemohla, ale tehdy to byl nakonec docela roztomilý večer, navzdory okolnostem, skoro jako když pozoruju západ slunce z terasy. Někdy sám, jindy s masérkou Petrou, když ji po (její) práci občas pozvu na něco exkluzivního z mé vinotéky. Chodí po ebenové podlaze jen v kalhotkách, pózuje sousedům s dalekohledy a na hladině vody z Jordánu ukryté v dutých podrážkách mých tenisek pohozených na terase se od jejích kroků tvoří drobné vlnky. 

Předchozí­ kapitola: Mužská věc 137: Setkání v jezeře

Text: Dalibor Demel
Foto: Photo by Mickael Gresset on Unsplash
Ikona: Mužská věc