Čtyři povídky na 100 slov

Trasa maratonu
Do cíle mám pár minut, ale nechci. Ještě nechci skončit. Něco se děje, něco důležitýho začíná. Nohy mi lehce kloužou po silnici, jako by roztáčely zeměkouli. Všechny soupeře jsem nechal vzadu, ale teď bych nejradši zpátky na start. Míjím ruce s kelímkama, pít nebudu, nechci to vyplašit. Tělo skoro necítím, takhle jsem ještě nikdy neběžel. Lidi řvou, v dálce vidím cíl. Zastaví mě a já tuhle šanci ztratím. Odbočit není kam, zbývá jen otočka. Ten frajer z Keni by zíral, kdyby mě viděl pádit v protisměru. Mám už jen pár kroků, abych se rozhodl. A v každým případě budu litovat.  

Bilance
„Mohl bys mi konečně pomoct rozvěsit ty obrazy?“ zeptala se má žena jen malinko netrpělivě, „mě už fakt nebaví dívat se na bílý zdi.“
„To sakra dělám celej život,“ přemohl mě vztek. „Celej život jen někomu věším obrazy na bílý zdi!“
Zabouchl jsem dveře 
a lítostivě vyšel před dům. Poledne. Bylo mi čtyřicet. Rozběhl jsem se a dorazil do neznámé čtvrti. Jméno hlavní ulice někdo hystericky přesprejoval na Cesta mrtvých. Široká, světlá třída s domky a zahrádkami. Čekal jsem, kdy se objeví hřbitov nebo památník nebo aspoň křížek. Nic. Ještě chvíli jsem se procházel, koupil hmoždinky a vrátil se domů.

Zásluhy
„Nikdo vás nenutil, abyste mi ten projekt dal k posouzení,“ řekl úředník.
„Ale já na té věci pracoval deset let, pane,“ křičel vynálezce. „A vy jste si ji přivlastnil!“
Úředník vstal a opřel se dlaněmi o stůl. „Já jsem jen zajistil, aby se geniální nápad dostal do praxe, aby prospěl lidem!“ pomalu zvyšoval hlas. „Myslíte, že to bylo snadné? Vyběhat povolení ohledně výroby, hlídat smlouvy, ve kterých vás všichni chtějí okrást, zajistit, aby tendr vyhrála nejschopnější firma, věčně se dohadovat o procentech z prodeje! Půl roku jsem z toho nespal! Co si to vůbec dovolujete, člověče?“
„Tak promiňte,“ řekl vynálezce.

Doznání sadistického běžce aneb Ohleduplná nenávist
„Hej, tam nečurejte!“
Byl jsem běhat a přišlo to na mě u lesíku před panelákem. Otočil jsem se a přes ulici zaznamenal vyholeného chlápka.
„Lidi nechtějí ráno otevřít okno a cítit vaši moč,“ pokračoval.
„Omlouvám se, už to neudržím,“ zasténal jsem a kropil kmen.
Skoro jsem končil, když mě málem porazila rána do zad. Znovu do mě zkusil strčit, ale uskočil jsem a přirazil ho ke stromu. Špičatá suchá větev se mu z hrudníku vynořila celá od krve. Překvapeně chrčel a v rozkroku mu rostla tmavá skvrna.
„To nic, to se může stát každýmu,“ rozloučil jsem se a diskrétně odběhl.

Text: Dalibor Demel
Ikona: MV
Foto: Sebastiaan Stam na Unsplash