Přerušil ho pronikavý a nepříjemně známý hlas: „Může vás předhodit duchům mrtvých. Jako to udělal při prvním lovu.“
Všichni se otočili k postavě mimo hlouček chlapů s oštěpy, ale on nemusel. Poznal otcův hlas, probarvený křivdou a plačtivým vztekem. Stál tam v ranní mlze a v ruce držel pomlácené zbytky svého díla. Jako důkaz, jako kouzelný amulet.
Proti téhle magii neměl obranu. Mlčel, díval se do země a čekal.
Otec ho svým obvyklým nepřímým způsobem právě vyzval k boji na život a na smrt. A přestože nikdy v životě nepřinesl k večernímu ohni žádné velké zvíře, bezděčně držel tu nejsilnější zbraň: Hlína nakonec vždycky zvítězí.

Otcové, otcové, vrazi a oběti svých synů. Kamarádství, pseudobratrství a americké filmy se nepočítají. Nikdo to s otcovstvím neumí. Nikoho takového jsem neviděl ze své odlehlé vyvýšené terasy, ani v dobách, kdy jsem ještě chodil po chodníku s ostatními. Můj vlastní syn studuje veterinu na univerzitě v Belgii, jednou týdně na sebe máváme z displeje kompu, ale já sám jsem ho nenaučil prakticky nic, jen vágní schopnost vybírat si snazší cesty. Nevím, jak se to stalo, nejspíš z nepozornosti. Jeden víkend jsme spolu ještě byli na motokárách a v kině – a další už začal zamykat pokoj a hledat způsoby, jak neodpovědět na žádnou otázku.

To jsme ještě oba bydleli doma. Motorka, na níž milenec mé ženy drandíval za svou tajnou chvilkou slasti, ještě problikávala na kompech designérů. To byly časy! Temné jako vnitřek mých nesmělých trenýrek a myšlenky na budoucnost. Měl jsem celkem obvyklou rodinu. Můj syn pomalu měnil lego za voňavky a nejspíš ani nečekal, že mu předám cokoli jiného než pochybnosti a úzkostnou povahu, jakou může získat syn vědecké hvězdy. Otec dělal své důležité věci ve své důležité pracovně a já jsem se pokusil získat svou porci moci jako učitel na základní škole, což se samozřejmě nemohlo povést. Jen jsem vylizoval vystydlé pekáče, ze kterých on vyžral porce šťavnatého masa. Jako vzor pro další mužskou generaci jsem byl podobně inspirativní jako obal od leštěnky na parkety, kterou jsem každou druhou sobotu oživoval podlahy domu pořízeného za peníze rodičů mé ženy.

Kde tehdy dřepěla Julie? Pravděpodobně chodila na večírky s dalšími nadějnými absolventy VŠE, souložila jako o život a v měsíčních nocích ještě tančila s toulavými psy. Kdybych jí tehdy představil otce, kdo ví, jestli bych jí teď neříkal „maminko“ a o Vánocích jsme doma neměli Jezulátko. Matce by to možná ani nevadilo, jako úspěšná vědkyně ve stejném oboru jako otec a se spoustou kontaktů po celém světě by mohla vypadnout z jeho stínu, zařídit si život podle sebe a nemusela si kvůli tomu o deset let později pořizovat mrtvici.

„Je to tvůj život,“ upozorňoval mě otec, když jsem si mu stěžoval na poměry ve sborovně, „a já se musel sakra hodně snažit, abych se dostal tam, kde jsem.“ A za tím neslyšně znělo „a kam ty se nikdy nevyškrábeš, nevyhraješ, dokud budu naživu a pak už vůbec ne“. No jistě. Nemohl tušit, kam až se doškrábu po té bouračce, ani jak jednou v jeho ložnici objevím ručník nasáklý Juliiným parfémem a škvírou ve dveřích uvidím dračí nohy, ale když jsem ani ne 24 hodin po všech těchto událostech uslyšel jiného otce lhát o smečce duchů mrtvých čekajících na znamení zrádce, bylo mi jasné, že pokus o synovraždu visí ve vzduchu už desítky tisíc let.

„Slyšeli jste u ohně. Duchové mrtvých. Zabijou vás kvůli němu,“ zopakoval a ukázal na něj, na svého potomka a volnou rukou držel tu rozflákanou hliněnou scénku.
Jako obvykle vůbec nic nepochopil. Netušil, že když syn rozmašíroval jeho nepochybně výjimečné, ale tematicky ukradené dílo tělem své ženy a ve vlastním stanu, jen se poněkud hystericky pokoušel vrátit jejich vztah do kosmického i pozemského řádu, abych tak řekl.
Jo, jsem teď o něco informovanější než tenkrát v noci s Julií. Před čtyřiceti nebo padesáti tisíci lety bych sice dlouho nepřežil, ale skryté souvislosti by mi neunikly. Knihy, klid, placený sex a hromada prachů lidskému vývoji prospívají. Pud smrti temně září ve vymknutých rafinovaných slastech, ne že ne, ale za jednodušších časů stačilo i zachovat se v nesprávnou chvíli jako dítě.

Myslím, že zapracovalo zavzlyknutí v jeho hlase, protože nejstarší, nejchytřejší a jak už jsem poznamenal, pořád ještě nejsilnější lovec se začal smát. A s opatrným váháním se přidávali i ostatní, zvolna, kdyby náhodou, protože duchové mrtvých zase nejsou tak úplně k smíchu, jak ví nejlíp každý, kdo už umřel.
Otec zmateně polkl a o krok ustoupil, viděl jsem to očima jeho syna a užil si ten pohled skoro stejně jako on.
„Tebe zajímá náš lov?“ zachraptěl nejstarší lovec. „Od kdy? Přines si oštěp a přidej se. Potřebujeme každou silnou ruku.“
„Leda bys měl ruce z hlíny,“ projevil někdo jiný zárodky smyslu pro humor a všichni se zase začali smát, v ranním šeru, v rozpouštějící se mlze a na počátku událostí, v nichž nakonec zas tolik vtipu nebylo.

Předchozí kapitola: Mužská věc 111: Výstřední potřeby duchů mrtvých
Následující kapitola: Mužská věc 113: Proč se retardovaní muži srocují v českých lesích

Text: Dalibor Demel
Ikona: MV a Unsplash
Foto: Artem Labunsky pro Unsplash