Od té doby, co ze mě udělali hlavního manažera jedné počítačové firmy, stal jsem doslova otrokem své práce. Domů jsem jezdíval často až před půlnocí, k smrti unavený, takže jsem zapadl rovnou do postele a vzbouzel se až ráno kolem osmé. V devět pak začínal můj běžný pracovní den. Neměl jsem čas na nic jiného než na svou práci. Přátelé, dívky, to vše zůstávalo stranou. Samozřejmě s výjimkou lidí z branže. Tam ale člověk nevěděl, jestli vyvíjející se vztah je založený opravdu na nějaké náklonnosti nebo jestli sleduje obchodní cíle. Problémy jsem měl i s takovou banalitou, jako jsou nákupy. Proto jsem přivítal, když u dálnice na okraji města vyrostl obrovský megastore Rob&Robson. S nepřetržitým provozem. Dalo se tam pohodlně nakupovat i v půl druhé v noci. Protože naše společnost dodávala do obrovského nákupního centra celé softwarové vybavení, pozvali mě na slavnostní otevření. Prošel jsem celý komplex a když jsem vyšel ven, s hrůzou jsem si uvědomil, že uběhly skoro tři hodiny. A to jsem měl pocit, že jsem se téměř nikde moc nezdržoval. 

Podruhé jsem navštívil megastore asi za dva týdny, v plném provozu. Tentokrát jako běžný zákazník. Potřeboval jsem si nakoupit na víkend, který jsem měl strávit na služební cestě v Belgii. Projížděl jsem s nákupním vozíkem regály a hledal jednotlivé položky svého seznamu. Byl jsem dost nervózní, protože to bylo v pracovní době a spěchal jsem zpět do kanceláře. U dlouhého regálu s hygienickými potřebami jsem se tak zakoukal mezi holicí krémy, že jsem vůbec nevnímal, když moje noha stoupla na nějaký výčnělek. Teprve zvolání: „Au, slone, dávej bacha!“ mě vrátilo do reality. Zamumlal jsem omluvu rozcuchanému stvoření oděnému do teplákové klokanky a volných kapsáčů. Dívka, mohlo jí být tak sedmnáct, osmnáct, kolem krku šátek, v uchu asi tisíc náušnic, navíc další v nosní dírce, žvýkala jablko a upírala na mě obrovské tmavé oči. Vůbec neladily s její zrzavou kšticí, ale mohl to být přeliv. Vypadala, jako by se právě vybatolila z nějakého doupěte. „Podal byste mi támhleten krém?“ ukázala na vrchní regál, který byl sice vysoko, ale kam mohla docela pohodlně dosáhnout. Abych odčinil svůj prohřešek, s úsměvem jsem jí vyhověl. Řekla Ď a odcourala se neznámo kam. Neměla ani nákupní vozík. Chvíli jsem za ní vyjeveně zíral. Nechápal jsem, kde se tu vzala, ani co tu pohledává. Mezi těmi davy nakupujících lidí s obtěžkanými vozíky a s peněženkami plných platebních karet působila poněkud nepatřičně. 

Jednání v Belgii byla značně vyčerpávající. Obchodní partner usiloval o fúzi, ale nechtěl pustit tolik peněz, aby to pro nás bylo zajímavé. Zároveň se objevila konkurenční firma, která usilovala o totéž co my, a patrně nabízela výhodnější podmínky. Strávili jsem u kulatého stolu prakticky čtyři dny. Vracel jsem se utahaný jako šváb, navíc s deptajícím pocitem, že jsem ničeho nedosáhl. Moje postavení ve firmě bylo závislé na výsledcích mého jednání. A to nedopadlo nijak. Domluvili jsme jednání zase za třicet dní a do té doby jsem musel připravit vše tak, aby bylo úspěšné. Hranice jsem přejel kolem jedenácté a půl hodiny po půlnoci jsem parkoval svého chryslera na parkovišti u Rob&Robsona. Potřeboval jsem si koupit něco k jídlu a pití, protože doma jsem skoro nic neměl. Procházel jsem pustými uličkami mezi regály a hledal něco na zub. Po dlouhé jízdě jsem se potřeboval také trochu protáhnout, takže jsem zajížděl i tam, kde jsem nic nepotřeboval. V oddělení elektroniky, kde byly řady barevných televizorů, jsem se zarazil. Na paletě s krabicemi od zboží seděla zabořená mezi kartony a igelity ona zrzavá rozcuchaná dívka. Místo abych pokračoval v jízdě, zarejdoval jsem k ní. Otočila hlavu. Chvíli na mě zírala, a pak houkla Ahoj. A zase se zadívala na televizi. Měla ztlumený zvuk, což vzhledem k tomu, že sledovala hudební kanál, působilo podivně. Na obrazovce se zmítala nějaká černošská dvojice, další k tomu tleskali a k našim uším se dostaly jen fragmenty bicích nástrojů a takové to diskotékové umcaca. „Co tu děláš?“ slyšel jsem svůj hlas. Podívala se na mě jako na největšího troubu. „Koukám na televizi. Nemůžu spát,“ a zase koukala. Pokrčil jsem rameny a odrazil s vozíkem k dalším regálům.

V megastoru jsem pak nebyl asi týden. Byl jsem neustále v jednom kole a nakupoval jsem na rohu u domu, kde bydlím. V úterý ale měl přijet jeden z partnerů, o kterém bylo známé, že si potrpí na dobré pití. Jediná možnost, jak ho rychle získat, byl blízký Rob&Robson. Sedl jsem do auta a za deset minut už jsem mířil k policím s lahvemi drahého a luxusního alkoholu. Skoro mě ani nepřekvapilo, že jsem ji tam spatřil. Chodila volně mezi policemi, ruku zastrčenou v zadní kapse u kalhot, ve druhé kornout zmrzliny a dlouze se dívala na jednotlivé zboží. V tu chvíli mi bylo jasné, že to není žádná zákaznice. Byla nejspíš zaměstnaná jako soukromé očko nebo tak něco. Byla ale tak nápadná, že si ji musel každý, kdo chodil více či méně do megastoru nakupovat, určitě zapamatovat. Lidé kolem ní ale chodili, jako by tam vůbec nebyla. Neměl jsem čas se zdržovat, tak jsem vzal co jsem potřeboval a odejel. Někde v mozkových záhybech byla ale už rozcuchaná zrzka natrvalo usídlená. Znamenalo to, že se budu muset do obchodního domu co nejdřív znovu vypravit. 

Text: Jiří Roth
Foto: Jan Blok/Wikimedia Commons
Ikona: Mužská věc