„Tebe zajímá naše smrt?“ zachraptěl nejstarší lovec. „Od kdy? Přines si oštěp a přidej se. Potřebujeme každou silnou ruku.“
„Leda bys měl ruce z hlíny,“ projevil někdo jiný zárodky smyslu pro humor a všichni se zase začali smát, v ranním šeru, v rozpouštějící se mlze a na počátku událostí, v nichž nakonec zas tolik vtipu nebylo. S otcem byl ale konec. Zmenšil se, hodil svoje pohmožděné dílo na zem, odlomila se další končetinka a nejspíš vypadlo i lesklé očko.
„Nebo bys měl z hlíny nohy,“ pokusil se rozvinout vtipnost další z chlapů, ale zasmál se sám, na ostatní už to bylo až moc složité ráno a navíc chtěli vyrazit. Otec nikoho z nich vlastně nezajímal. Jeho figurky se daly házet do ohně a propichovat větvičkami a možná je svýma neviditelnýma očima sledoval i duch zvířat, ale kolikrát jich propíchali a spálili hodně a neulovili nic. Tak co. K čemu jim je.

Otec tam stál jako ohnutý strom a mlčel. Bylo to jasný. Mezi lovce nepatřil a napadnout takhle jednoho z nich a navíc vlastního syna nebylo zrovna nejchytřejší. Mohli by ho zabít, kdyby chtěli. Ale nechtěli, potřebovali hlínu na výměnu a ke slavnostem a obřadům, otec proklouzával mezi hranami jejich zákonů, bylo by to skoro jako zabít novorozence, a to se dělo jen výjimečně.
„Nemluv a běž k ženě, počkej, až se vrátíme,“ uzavřel to starý lovec a už nic nedodal, nemělo to cenu, otec se pořád zmenšoval.

Bylo uspokojující a zároveň těžké ho takhle vidět. Před pár dny mu dal ten krátký oštěp na myši, pomohl k vítězství a teď tu zase stojí jako uražené dítě. Zrovna dneska. První lov s ostatními a zrovna otec. Místo aby ho poplácal po zádech. Místo aby mu třeba z kamene vyštípal nůž nebo sekeru a přinesl mu je na obranu před zabitím zvířetem. Před duchy mrtvých, před těmi protáhlými postavami s tenkýma rukama, které každého nakonec vytáhnou z chladnoucího těla a unášejí do jiného světa. Místo aby mu ještě na cestu poradil, jak si nadběhnout, nebo kde se při močení pozorně rozhlížet. Nebo kam bodnout prase, když běží čelem nebo z boku nebo pod stromem, když sedíte na první větvi.

Starý lovec se ale na otce nedíval. Otočil se a pomalu odcházel, záda mu kryla chlupatá kožešina, podobnou jsem kdysi vozil v autě místo potahů, a teď mám mnohem lepší před krbem. Přesně jako to bývá ve filmech a reklamách na luxus – krb a před ním kožešina. Jejího prvního majitele jsem přirozeně nikdy neviděl, natož abych ho přemohl, i kdybych přesně věděl jak. Mohl bych si v pohodě zaplatit cestu na sever u některé pololegální lovecké agentury, použít své staronové dovednosti a otestovat instinky, ale připadal bych si trapně. Jako úchyl. Jako výstřední miliardář se sklepem plným zvířecích vnitřností naložených ve formaldehydu. Nebo hůř: jako někdo ze spolků jako Žij svou mužnost, Chlapské kruhy nebo podobných kravin.

Chápu tu chlapeckou snahu ještě na poslední chvíli dospět, sedět s ostatními členy moderního kmene u ohně a pronášet věty jako: „Jo, když zatnu sekeru do dřeva, cejtím tu sílu, no, asi mi rozumíte.“ Nebo se slovy: „Je důležitý v sobě zachovat chlapskou pevnost, ale taky neztratit všímavost k jemnosti,“ odnést ze stezky zatoulaného střevlíka. Všechno to chápu, ale jsem radši sám. Žádná drsná kamufláž nepomůže, dokud nejde doopravdy o život. Dokud se vás někdo nepokusí odkráglovat, ať už je to člověk nebo rozzuřená šelma nebo ještě něco horšího. Dokud nemusíte zápasit o další nadechnutí. Ale ne za prachy a v kleci, ale tam, kde vás nikdo nevidí, a kde taky to může skončit zadarmo a blbě. Tahle setkání mužských kroužků. Možná je povzbudivé zjistit, že podobných retardů máte v okolí víc. Něco ugrilovat, svěřit se, zaškemrat o sílu upřímným přiznáním slabosti, naladit se na přírodní síly a dát si s ostatními panáka – ale to je asi tak všechno. Na školku a dvojstupy je už pozdě, a kdo nedospěl do patnácti nebo se s výstředními následky nevysekal na motorce jako já, bude muset všechny ty úrazy posbírat ve skutečném světě dneška.

Mohlo by stačit pár měsíců jezdit jako poslíček s nákupy jídla. Od rána poskakovat po městě s dodávkou podle nesplnitelného časového plánu a snažit se zaparkovat na místech, kde se parkovat nedá. Tahat tašky do pátého patra bez výtahu a pak poslouchat, jak nějaká vykoupaná gorila v teplákách říká: „Hele, seš tu pozdě, vole. Postav to sem, já si zkontroluju, jestlis přivez všechno.“ Myslím, že nezabodnout do podobných figur švýcarák a jít do toho druhý den znovu, protože jiné pečené kotlety kolem zrovna neběhají, je z hlediska upevnění dospělosti užitečnější než kolektivní tahání spacáků do lesa. Čili tu kožešinu jsem si nechal přivézt z Norska.

Podle mé účetní stála 9600 Kč bez DPH, já už svoje výdaje dávno nesleduju. Za 9600 bez DPH jsem ušetřil pakárnu na letišti, cestu k polárnímu kruhu, výrobu oštěpu včetně kamenného hrotu, další ranní vstávání nebo naopak zabitý večer podle toho, jestli by byla pořád tma nebo světlo. Čekání u lesní pěšiny, přesně zamířený hod, běh za zraněným zvířetem. Risk, že se zmátoří a sejme vás parohy, čekání, až zalomí přední běhy a klesne na kolena. Přiložení nože ke krku, poslední pohled z očí do očí s nadějí, že zvíře pochopí, že v tom není nic osobního a že jsme oba součástí stejné tragédie, pak chlístání krve, stahování kůže, nasolování masa, oškrabávání kůže, mytí špinavých rukou, činění, další mytí špinavých rukou, ošetřování kožešiny, vysmradění, zhebčení sobích chlupů, mytí špinavých rukou… To všechno za 9600 Kč bez DPH. Žijeme v nádherně levné době, nepotřebujete umět prakticky nic kromě pinu ke kartě. Není už tohle náhodou ráj?

Ta kožešina patřila sobímu býkovi z Laponska a barevně ladí s kamenným obložením krbu – jak jsem sám sebe už několikrát upozornil. Občas na to zvíře myslím. Když se povaluju na jeho nevyčíslitelně vzácném odkazu a ukrajuju kolečka ovčího salámu z některého rakouského údolí. Poslouchám, jak se polena pomalu proměňují v popel, a pořád ještě vidím otce, jak tam stojí jako studem polomrtvý žáček první třídy, co si jednou jedinkrát zkusil upřímně zažalovat, a nevyšlo to.

Skoro všechna záda a všechny odřené nohy a ruce už mizely v mlze, odcházely, slunce stoupalo. A on s nimi, jen se naposledy ohlédl na otcovu smutnou poraženou postavičku. Viděl v ní sama sebe kdysi, možná ještě před pár dny, a to bylo těžké. Na malou chvilku nesnesitelné. Takže se rychle obrátil, doběhl k otci, sebral ze země polorozpadlého sebe plus dvojitou kořist a vtiskl mu jeho hliněné dílo do rukou. Ještě pořád vypadalo líp než jakýkoli jiný lidský výtvor ve známém světě.
„Promiň,“ řekl. „Je to krása. Třeba ho opravíš. Nebo uděláš znovu. Krása.“
A pak se otočil, odklusal za ostatními a už se neohlížel, nebylo kam.

Předchozí kapitola: Mužská věc 112: Kdo tančí s toulavými psy

Text: Dalibor Demel
Ikona: MV a Unsplash
Foto: Wikimedia Commons: Pablo Piedra: Moje vnitřní zvíře