Poslední dobou začínám na Julii zapomínat. Od noci, kdy jsem jí vyprávěl tenhle pořád ještě nedokončený příběh, uběhlo pár let, to je fakt. Bývalá zdravotní sestřička Petra, která mi sem jezdí dávat masáže (6000 Kč za dvě hodiny s happy endem), dokáže vtipně obměňovat své postupy i hadry, takže mám vždycky pocit, jako by se objevila nová žena. Ale stejně.

Ještě nedávno jsem při pohledu na černého bavoráka X6 kroutil krkem jako hadicí od luxu, abych pohledem nasál tvora za volantem, ale nikdy ji nezahlédl. Možná má už dávno něco novějšího a já pořád ještě bojoval se vzpomínkami. S těmi novodobými – třeba jak mimoděk pohybovala celým skalpem s tmavým mikádem. Bylo vlastně černé nebo hnědé? Když od nikoho nic nechcete, v nic moc nedoufáte a bojíte se jen měnové reformy a obřích meteoritů, už to není tak důležité. Hnědé, černé, zrzavé, blond… Nezáleží snad na barvě světla? Vzpomínky na Julii už ani nemají sílu měnit se ve fantazii. Prachy zůstávají na Zemi, obří kusy skal na nebi, ale to neznamená, že už nevím, jak vypadá strach a nosní dírky té pravěké ženy, protože když se první den opravdového lovu objevila šedá smrt, vzpomněl si právě na ně. Pravděpodobně i proto, že ty dva otvory v čumáku šelmy mezi medvědem a vlkem vypadaly podobně – jako dvě miniaturní hrušky postavené na širší konec.

A přitom všechno začalo krásně. První den ve skutečné práci. Slunce se pomalu dralo první podzimní mlhou a po vlhké zemi se dobře klusalo. Brzy dohonil poslední kožešinová záda a šlapal v zákrytu. Ti vpředu vědí, kam míří. Vědí, kde se zastavit, rozestoupit a ztichnout, kde počkat, kam sledovat stopy zvířat, kde se stopy spojí do stezky, kam stezka vede, kde najít úkryty, kdy vyrazit, kam zahnat kořist a kdy hodit oštěp. On to zatím tuší, ale tohle je teprve první den, časem se naučí všechno. Naprosto a úplně všechno.

Přiblížili se k roklině, kde před pár dny sejmul ty tři zmetky. Povědomé místo, nepříjemný pohled a zasutá starodávná vzpomínka, která se někdy v noci vetře i k mně, když nemůžu usnout a něco mě bolí: znovu vidím těla probodaná oštěpy a cizí lovce, rozbíječe hlav, ale nakonec usnu a nechám ho klusat dál a užívat si to vrušení. Že je něco doopravdy, že to zmákl až k dospělosti a všichni, kdo zůstali v táboře, na něj spoléhají. Včetně matky, otce a dokonce i těch tří kluků, co ho chtěli pěkně stranou odkráglovat, a vůbec všech, kdo mu kdy chtěli tenhle den překazit. Když nepřinese maso, budou mít hlad. Sílu měl už včera, ale dneškem získává i moc, a to je paráda. Mnohem větší než najít palouk hub nebo okousávat darovanou kost. Hledání hub a zbytky jsou pro děti. To bylo.

Obešli roklinu a zamířili k řece, možná jdou na druhý břeh. Zvěř je tam klidnější, žádní lovci. Zadíval se na prsty u nohou, jedna, druhá, jedna, druhá pravidelně klesají do hlíny – a najednou zem vystřelila k obloze a pak ležel na zemi a než se mohl zvednout, paže mu přilepily k zemi cizí kolena a nebe zakryla rozšklebená tlama. Známá finta. Když vás útočník dohání a už funí za krk, někdy pomůže prudce se zastavit, skrčit a nechat ho přeletět přes ohnutá záda. Občas to vyjde, jindy ne. Tady ale nikdo neútočil, všechny spojoval stejný záměr večer se pořádně nacpat, takže trvalo o jedno mrknutí déle než mu došlo, že na něco důležitýho zapomněl. Na něco, co tu bylo vždycky.

„Tos neudělal sám, kryso, já vím, že ne,“ vypadlo z huby na tři dlaně od té jeho. „Dvě zvířata jedním oštěpem. Pomáhali ti duchové a budou za to něco chtít. Nás.“
Vyděšený oči, ten chlap se bál, vlastně to nebyl úplně chlap, ale o málo starší kluk, slavnost prvního lovu neměl tak dávno. Nic moc. Pár zajíců a sešlá koule chlupů, co žere shnilou trávu. Kdyby jí nepropíchl břicho, možná by do západu slunce zemřela stářím, což se v dějinách tohoto světa povedlo máločemu. A teď na něj použije dětský trik a opakuje otcovy nesmysly? Hned první den?

Počkal, až se trochu vzpřímí, švihl zadkem nahoru, chytil mu hlavu mezi holeně, bez větších problémů kluka položil a na třetí nádech si vyměnili pozice. Kroutil se, ale neměl šanci, jednou rukou ho chytil za krk a stiskl, muselo to dost bolet, ale smůla. Poulil oči a nepatrně chrčel, jako když dodělává prase.
„Udělal jsem to sám,“ řekl mu pomalu. „Pamatuj si to.“

A pak, aniž čekal na jakoukoli známku pochopení, souhlasu nebo snad uznání, vyskočil a znovu se rozběhl, celé to netrvalo ani dvacet dechů. Pádil za ostatními, před sebou další záda, mezi stromy se už leskla řeka. Seběhl ze svahu na břeh, ostatní čekali.

Voda je rychlá a hluboká. Když je člověk sám, může ho strhnout a zabít. On ale není sám uprostřed směrů a první vešel do proudu nejstarší a nejsilnější, bokem k proudu a na ramenou ruce dalšího lovce. Doběhl i ten, co se bojí duchů mrtvých. Zpocený, zrudlá tvář, vyděšený, roztěkaný pohled a to lov ještě ani nezačal. Nedá se nic dělat, chlapče, půjdeš do vody poslední. První a poslední to má těžší a já na ramenou pořád ještě cítím jeho ruce. Pomohl si nehty a zatnul je do kůže jako pomatený sokol, ale dobře, strach je strach a když jdu někdy v noci do garáže, abych se uklidnil osaháváním blyštivé a vlahé karoserie mého Range, taky hledám ve tmě nehmotné bytosti – takový nepříjemný zvyk. Stejně jako vždycky myslet na nejhorší, protože ti, co se chlácholí neopodstatněnou myšlenkou na dobré konce, jdou obvykle do kytek jako první. Nicméně tohle pravidlo má spoustu výjimek, protože mnoha ustrašencům se jejich obavy naplní – zvlášť když nemají plně pod kontrolou zvířecí obyvatelstvo řek.

Pomalu hledali na dně pevná místa, v kamenech, písku a bahně, oštěpy zasunuté za pasem, voda jim sahala pod ramena a chlupy na nohách vlály po proudu. Řeka není dobré místo, v hnědavé vodě žijí velké ryby a ještě jiná zvířata, která ty ryby žerou – hodně zubů, dlouhý ocas, nohy s blánami mezi prsty, voda jim pomáhá, jsou rychlejší a útočí ze dna. Obvykle se zahryznou do nohy a ne a ne se pustit, ale zpevněná housenka mužských těl má své mechanismy – třeba oštěpy mužů vpředu a vzadu naslepo zabodnutých do říčního těla před a za napadeného lovce proměněného v kořist. Tak i tentokrát, už skoro na druhém břehu, nejstarší a nejsilnější už stál ve vodě jen po kotníky, když koncový vyděšený článek zařval své osudové „aaaaaahhhhr!“ a sklouzl do vody tak rychle, že ani nestačil použít oštěp. Nehty se samy odcvakly z ramen, nemohly vydržet překvapením a bolestí, ale náš vítěz nad dvojitou kořistí to stihl, věděl, co je jeho povinnost – všiml si stínu a zvířené vody, hladinu prosekl naostřený ocas delší než dvě lidská těla.

Pustil se ramen a než výkřik zanikl v bublinách, zvládl se otočit a zabodnout oštěp do míst, kde se podle jeho odhadu trup požírače ryb a lidí rozšiřoval. Bodl a držel, přes dřevo cítil záškuby a pnutí a pak se dotek ztratil, zvíře se vysmeklo, ale někde v kalném oblaku dál hryzalo svůj úlovek. Bodl znovu a tentokrát se o oštěp zapřel oběma rukama, připíchl to rychlé hladké tělo ke dnu. Nad vodou se objevila lidská hlava, lapla po dechu a zase zmizela. Ostatní muži s řevem vyběhli na souš, ve vodě zůstali jen on, kořist a bestie. Viděl sice vařící se hladinu a rudou skvrnu, ale nevěděl, komu patří. Člověku? Zvířeti? A co duch mrtvých na cestě pro svůj dárek? Ostatní stáli na břehu a vyluzovali výkřiky a stručná doporučení.
„Hrrrchk!“
„Bod!“
„Rychle!“
„Tam!“
„Ne!“
„Jo!“
„Pryč!“
„Dej mu!“
…tak určitě. Nějak to dopadne. Jako vždycky, když zrovna nejde o vás.

Předchozí kapitola: Mužská věc 113: Proč se retardovaní muži srocují v českých lesích

Text: Dalibor Demel
Ikona: MV a Unsplash
Foto: Wikimedia Commons, Youliana Organogold: Žena v uniformě zdravotní sestry