Nad vodou se objevila lidská hlava, lapla po dechu a zase zmizela. Ostatní muži s řevem vyběhli na souš, ve vodě zůstali jen on, kořist a bestie. Viděl sice vařící se hladinu a rudou skvrnu, ale nevěděl, komu patří. Člověku? Zvířeti? A co duch mrtvých na cestě pro svůj dárek? Ostatní stáli na břehu a vyluzovali výkřiky a stručná doporučení.


„Hrrrchk!“

„Bod!“

„Rychle!“

„Tam!“

„Ne!“

„Jo!“

„Pryč!“

„Dej mu!“

…tak určitě. Nějak to dopadne. Jako vždycky, když zrovna nejde o vás.

Po dalším bodnutí následovalo divoké mrskání ocasem, hladina zpěnila a do hnědavého límce bublin se vynořila lidská hlava a pak i tělo. Zvíře u dna to zjevně dostalo do srdce nebo jiného podstatného orgánu, protože se nechalo připíchnout ke dnu a přímý přenos škubání do oštěpu skončil.
Chytil lidskou hlavu za dlouhé vlasy, aby celou tu soupravu neodnesl proud a zároveň udržel tvář nad hladinou. Namáhavě a opatrně pohnul oštěpem – byla by škoda, aby tak velkou kořist vzala voda, ale ne, zůstala bezpečně nabodnutá. Hrot pronikl skrz a zaklínil se o kůži a kost. Nadechl se, potopil, nahmatal studenou tlapu s drápy a v příští chvíli se už brodil ke břehu se dvěma těly, mrtvým a zatím živým.

Rudá skvrna patřila krvi člověka i zvířete, ostatně stejně jako celý tehdejší svět, a když si vzpomenu na napětí v ramenou a dotyk zvířecí pracky a lidské paže, lesk mé importované norské sobí kožešiny bledne. Znovu se sám sebe ptám, kdy jsem naposledy o něco bojoval – když nepočítám hajného, který měl tu smůlu a setkal se s nově probuzenými starými schopnostmi. Nebýt dětské nudle u jeho nosu a otcovského propojení neuronů v mém mozku, seděl bych teď ve Valdicích nebo na Mírově a možná někomu vyhrožoval násadou od zvonu na protahování odpadu. Jak jsem se doslechl, vězení má svou brutální poezii. Nejspíš bych tam dost zdivočel. A bez Julie a jejích známostí mezi českou neurologickou a psychiatrickou elitou bych se se svou násilně obnovenou pamětí, reflexy a přecitlivělostí na vůně nechal zahltit. Ztratil bych se v detailech a zkušenostech a nikdy nevybudoval tuhle venkovskou základnu. Neovládl bych žádné území kromě několika čtverečních decimetrů záchodu, kam bych jako do zlaté fontány odevzdával neztrávené zbytky svého moderního života. V jedné ruce lidskou dlaň, v druhé zvířecí pařát. Tahle dvojdomá procházka započatá před nějakými padesáti tisíci lety ještě neskončila.

Ke břehu to bylo sotva dvacet kroků, proud se zajímal jen o svůj směr a sílu a bezvládná těla mločího monstra a jeho kořisti mu cestu nijak neusnadňovala. Hlouček lovců postával v bezpečí na břehu, čekal a hroznem zmatených hlav nejspíš přemýšlel, jestli Hlína neměl s duchy mrtvých přece jen pravdu. Další dvě těla. Stejný muž. Ta, která vidí ve tmě u ohně. Žena. Otec. Spousta podezřelých výjevů stejného druhu, to tady ještě nebylo a když dno konečně vystoupalo k hladině a výstřední nováček první den v práci vytáhl obě těla na břeh, váhavě se přiblížili, aby ohledali výhry a škody.

Mrtvou zvířecí pracku pustil hned, jak dostal většinu těla z vody ven, je to dobrá kořist, hodně masa a ten kluk ještě žije. Chytil ho pod oběma rameny, hlava klesla k hrudníku a stačila zasténat. Pozpátku ho táhl do trávy, dál od řeky, z nosu mu kapala voda do bílé pěšinky rozčíslé proudem, paty vyrývaly do podrostu tmavé prohlubně a všichni včetně stromů mlčeli – jako by se právě účastnili obřadu vyšinutého za hranice loveckých nehod, špatných dnů, nešikovných útoků, marných obran a smůly. Mělo to být jinak, ne? Všichni se měli seběhnout a udržet život v těle, ale obřad pokračoval, všeobecná zaraženost postihla všechny včetně nejstaršího lovce. Lýtko levé nohy vypadalo, jako by se ho cosi pokusilo zaživa sežrat, což se ostatně stalo. Krev prosakovala rudou sítí ran, ale nikde nestříkala. Když krev opouští tělo výstřiky, člověk umře rychle.
„Kůži?“ obrátil se k nečinnému obecenstvu.

Kluk pořád ještě dýchal, vykašlal vodu, nenadechl se pod hladinou, život na břehu jezera ho naučil zvládnout první část boje. Tvář mu zbělala, ale oči dokázal držet otevřené, díval se někam mezi vzduch a stromy, mezi mraky a slunce, do mezery mezi představami, spojenými se známým světem, ale žil.
Kůži nikdo nepodal, takže si sundal z ramen tu svou, sekerou odpižlal pruh, pevně ho omotal kolem nažvýkaného lýtka a zvedl mu nohu k obloze. Krev se musela udržet v těle, to viděl mockrát, o zbytek se postará ta, která vidí ve tmě, až se všichni vrátí do tábora.

Vstal a s obvázaným lýtkem v ruce se obrátil k hloučku mužů. Zmateně a pořád ještě nedůvěřivě si ho prohlíželi. Jako by měl na sobě znamení smrti, spojení se světem na druhé straně života. Jako by měl nad nimi moc. Jako by se ho báli.
Tohle bláznivé kouzlo muselo pominout, protože tam koneckonců nemohli stát dalších tisíc let a čekat, že jim prasata sama naběhnou na hroty oštěpů. Měli své povinnosti. Svůj hlad. Vodní zvíře je dost velké, ale prase je lepší. Museli pokračovat bez ohledu na ztráty a navzdory nejvyššímu stupni pochybností o všem.
A než se to stalo, napadlo ho, že se ho vlastně báli vždycky – a že by se k nim možná měl přidat.

Předchozí kapitola: Mužská věc 114: Zdravotní sestřička se šťastným koncem

Text: Dalibor Demel
Ikona: MV a Unsplash
Ilustrace: Wikimedia Commons: Caldwell Neuman – Krokodýl útočí