Odkud se vzali? Co přesně dělají a proč nepatří jen do byznysu a sportu? Jak vám koučové pomohou zlepšit život a zesílit pocit štěstí? Expresní kočár právě vyráží, stačí nasednout.

Text: Dalibor Demel (autor je kouč a publicista)
Ilustrace: Vojtěch Velický

Právě teď se to stalo. Muž v protějším křesle se naklonil dopředu, upřeně se na mě zadíval – a mlčí. Mlčí, protože hledá odpověď na důležitou otázku. Ta otázka nepatří mně, ale jemu. Čekala nepovšimnutá v jeho mysli, já ji jen vyslovil. Může mít tisíc podob, ale právě tahle, teď, v tomhle okamžiku zafungovala jako klíč. Muž dál přemýšlí, pomáhá si prsty přiloženými k čelu a ticho vibruje. Oba tušíme, že jsme objevili vstup do místa, kde může čekat poklad. Zatím to nevíme jistě, ale atmosféra v místnosti se změnila a ticho kvasí něčím novým. Něčím, co tu dřív nebylo. 
A po chvíli, v samém středu časového víru, muž začíná mluvit, jeho mysl se vydává na novou cestu, něco je jinak, cosi důležitého se stalo a oba to víme.

Tohle je flow. Vrcholné zaujetí vymknuté z času a rušivých myšlenek. Jsme v zóně, jakou znají umělci, sportovci a vůbec všichni, kdo jsou na sebe dostatečně silně zvědaví. „Chvíle, kdy se naše tělo nebo mysl vzepnou k hranicím možností ve vědomé snaze dosáhnout něčeho, co stojí za to,“ popsal flow jeho celoživotní průzkumník, otec pozitivní psychologie Mihaly Csikszentmihalyi. Stojí za to pátrat v pohraničí svých možností? Zažívat „jedny z nejlepších okamžiků svého života“, jak o flow mluví Csikszentmihalyi? Dosáhnout „něčeho, co stojí za to“ a mít z toho radost? Přiblížit se úspěchu v jakékoli podobě? Většina z nás by nejspíš souhlasila. A právě proto jsou tu koučové. Protože ne všichni, ne vždy a ne v každé oblasti zvládneme doputovat do neprobádaných krajin své mysli sami. Koneckonců, rodíme se do vztahu, především díky vztahům se můžeme vědomě i nevědomě vyvíjet a vztah mezi koučem a „cestovatelem k hranicím“ má zaostřený a zrychlený vývoj přímo ve svém erbu. 

„Koučink pomáhá lidem uvědomit si, co opravdu chtějí, poznat, co si občas nalhávají, a propojuje vizi s reálným konáním,“ uvažuje Martin Kunt, zakladatel platformy Kouč na drátě. Tohle sdružení profesionálních koučů vzniklo před rokem, ale až během loňského podzimu výrazně překreslilo svou misi: „Původně jsme chtěli měnit pohled na koučink, ale udělali jsme si anketu s tisícovkou různorodých lidí a vyšlo nám, že přibližně deset procent má s koučinkem špatnou zkušenost, dvacet dobrou a celých sedmdesát vůbec žádnou. Takže jsme zjistili, že pohled na koučink je spíš potřeba tvořit, protože je kolem něj spousta falešných představ. Třeba že kouč mluví lidem do života. Že jim bude radit. Poučovat je.“
Kouč. Koučink. Koučování. Přestože tohle slovo zní novodobě, tak trochu módně a poněkud vyprázdněně a s mlhavým významem, „koučovací drát“ se odvíjí z velmi dávné minulosti. Místo elektřiny kmitá vysokou frekvencí základní lidské dovednosti – uměním vést rozhovor. Velmi specifickou, důvěrnou a dobrodružnou výměnu slov na cestě k nejrůznějším obzorům a často ještě dál. Tak si to shrňme. Koně jsou vyhřebelcovaní, napojení, nakrmení a nedočkavě čekají, až člověk na kozlíku mlaskne. 

Sokrates míří k Oxfordu
Ze zatáčky na kraji uherské vsi Kocs vyrazil kočár a rozjel se do světa. Na 15. století závratné pohodlí – kocsští koláři ho totiž vybavili svým posledním vynálezem v podobě ocelových pružin. Konec drncání po výmolech. Jede plavně, rychle a přepřahací stanice v Kocsi na trase mezi Budínem a Vídní se mění v metaforu pohodlné dopravy mezi dvěma body – což se bude v daleké budoucnosti hodit. Náš kočár ale nejede prázdný. Sedí v něm Sokrates, a protože sám žádné spisy nezanechal, drží na kolenou Platónův výklad své vlastní metody, maieutiky neboli umění vést dialog. Samozřejmě ne ledajakou konverzaci, ale rozhovor, na jehož konci se jedné straně v jistém ohledu rozbřeskne. „Pravda je přítomná v mysli každého z nás,“ přemítá starořecký pasažér, „musí se jen přivést na svět prostřednictvím správně položených otázek.“

Další obyvatel kočáru Marcus Aurelius se svým pozdně stoickým úsměvem souhlasí a poklepává na své dílo Hovory k sobě, ušlechtilého a stále aktuálního prapředka dnešní seberozvojové literatury. Kabina kočáru pojme další zástupy mistrů otázek a kolem roku 1830 celá ta souprava přibrzdí před Oxfordskou univerzitou. Studenti potřebují partnera, který by je bezpečně a účelně provezl divokou krajinou elitní vzdělanosti k úspěšně zvládnutým zkouškám. Neboli z imaginárního místa, kde se nacházejí, do uspokojivé oblasti, kde by být chtěli. Teď se hodí do angličtiny prolnuté jméno maďarské vsi a skvěle odpruženého kočáru: coach. Převozníci přes rozbouřené nebo naopak příliš stojaté vody na vytoužené břehy. Koučové. Kočí. Mistři kočárů naložených způsoby, jak v lidech objevit to nejlepší bez toho, aby je poučovali a zahrnovali radami a překrmovali zkušenostmi ze svých vlastních životů, které se jen zřídka dají zobecnit. 

A koučovací kočár pokračuje v cestě. Občas někdo přistoupí, kolem roku 1860 třeba sportovní trenéři, kteří si slovo kouč obzvlášť oblíbili. Ano, nejde tu jen o flow a dobrodružnou cestu, ale o výkon, který můžete změřit. Stopky nelžou. Pokud chcete běhat nejrychleji na světě, nestačí, že se vám krásně kluše, oceníte zurčení potoka a hormonální koktejl vás katapultuje do vytržení. Chcete doběhnout dřív než ostatní. Dřív než včera. Což ale ani v nejmenším neznamená, že jindy vaším cílem nemůže být to, aby se vám běželo krásně a užili si potok, dokonale přirozený pohyb těla i svůj díl rekreační euforie – jen prostě nepůjdete ke koučovi atletického oddílu placeného za medaile. Vlastně… Nešlo by obojí propojit? Koneckonců i způsob sportovního tréninku se časem měnil. 

Prokletí červených propisovaček
V 60. a 70. letech 20. století se ukázalo, že ke zlepšení výkonu nestačí jen navyšovat zátěž a dobu tréninku. Sportovci dorazili na rozcestí mezi dopingem a koučinkem. Odolat rychlé chemické cestě nemuselo být snadné, ale brzy se vyrýsoval způsob, jak vítězit i bez obětování jater, ledvin a pověsti. Do našeho kočáru přistoupil Timothy Gallwey, někdejší kapitán tenisového týmu Harvardovy univerzity, s kufrem svých knih na téma „vnitřní hra“.

V 70. letech si díky meditačním technikám vybrousil koncentraci a zjistil, že jakmile soustředěním oslabí rušivé vlivy vně a především uvnitř psychiky, hraje mnohem lépe. A pak, když během akademického volna pracoval jako tenisový trenér, si všiml velezajímavého úkazu, z něhož by se tradice školství probarvená červenou propiskou nelibě zachvěla: jeho svěřencům se ve hře dařilo mnohem lépe a zlepšovali se rychleji – když je přestal upozorňovat na chyby. Komu by se chtělo donekonečna opakovat tenisové instrukce? A komu pořád slyšet, že to dělá špatně a loket má být výš a zápěstí natočené jinak a pravá noha…

Možná stačí dostatečně přesně zaznamenat, co se v kritickém okamžiku děje, a zbytek nechat na mysli a těle, ať společně najdou ten nejlepší způsob, jak poslat míček přes síť. Sokrates se svou maieutikou nazvanou podle starověkých porodních asistentek, k nimž patřila i jeho matka, mohl zatleskat. Stačí vytvořit správné podmínky, a „sportovní pravda“ se zvládne narodit sama; stejně jako ta filozofická. Nejsme hloupí ani nešikovní, hurá. Nemusíme se nechat kibicovat. Potřebujeme jen… Co vlastně?
„V každém lidském snažení existují dvě oblasti angažovanosti: vnější a vnitřní,“ poznamenává k tomu Gallwey. „Vnější hra se odehrává ve vnější aréně s cílem překonat vnější překážky a dosáhnout vnějšího cíle. Vnitřní hra se odehrává v mysli hráče a hraje se proti takovým překážkám, jako jsou strach, pochybnosti o sobě samém, výpadky v soustředění a omezující předpoklady.“ Pro fanoušky matematiky a názornosti tu máme i rovnici. Výkon = potenciál minus rušivé vlivy.

Gallwey si uvědomil možnosti své vnitřní hry, shrnul je do metody (Inner Game) a tu pak přelil do dalších sportovních oblastí, umění i byznysu. A především pomohl vypěstovat jednu ze zlatých ratolestí koučování: Kouč tu není proto, aby učil. Na to máme učitele a instruktory. Ani proto, aby ukazoval cestu – jako guruové a průvodci všeho druhu. Ani proto, aby těžil z vlastní zkušenosti a radil a doporučoval, jako to dělají mentoři a někdy kamarádi u piva. Už vůbec ne proto, aby posuzoval a snažil se prospět „konstruktivní kritikou“. Kouč – stejně jako Gallwey na kurtu – vám pomůže co nejpřesněji si uvědomit realitu a najít způsob, jak ji proměnit. Tenhle poklad možná vykopete společně, ale na vaší zahradě. To vy jste ho našli, nikdo vám ho nevnutil, bude vám připadat známý a tím raději ho použijete. Kouč sice nabídne různé druhy nástrojů a pomůže odházet hlínu rychleji, ale svůj svět a život nakonec přetvoříte vy. 

Připomeňme znovu sokratovskou myšlenku o pravdě, které je jen třeba pomoct na svět. I psychoterapeutickou premisu, že pacient má větší užitek ze svých vlastních objevů než z těch, které by mu terapeut mohl předestřít na stříbrném podnose své zkušenosti a vhledu do situace. Rady, příklady z cizích životů a celá seberozvojová knihovna sice mohou skvěle inspirovat a nastartovat chuť něco změnit, ale samy o sobě moc nezmůžou. A právě schopnosti koučinku nacházet řešení, která nespadnou z vnější oblohy, ale vykvetou zevnitř, si brzy všimli obchodníci. Lidé zvyklí počítat, měřit a platit jen za to, co funguje. 

Koučové na výletě do byznysparku
Kdyby koučovací kočár neprojel i krajinou byznysu, stejně neúprosnou a na výsledky zaměřenou, jako je ta sportovní, možná by nedospěl a nerozvinul se do tolika různých škol. Ostatně sám Gallwey svou metodu vnitřní hry později propojil do firemní sféry a z jeho zkušeností těžily světové značky jako Coca-Cola, Apple, Deloitte nebo Rolls-Royce. Brzy po něm do kočáru přistoupil někdejší automobilový závodník John Whitmore a nasměroval jízdu ke kultivaci korporátního světa. Jeho úspěšná akronymní metoda GROW (goal, reality, option, will) se stala málem synonymem pro koučink. Whitmorovy knihy Koučování se prodalo přes milion výtisků v třiadvaceti jazycích, náš kočár vjel zlatou branou do světa obchodu a firemních zasedaček a sir Whitmore se stal apoštolem byznysového a také exekutivního koučování.
Což byl nepochybně skvělý směr, protože nejenže pomohl k rozvoji celým společnostem, ale především lidem, kteří je vytvářejí.

Zatímco v byznysovém koučinku do pomyslného křesla usedá celá firma a ve vzduchu visí strategické otázky, v exekutivní variantě jde o lidi, kteří ji vytvářejí: co změnit, aby se za svým pracovním stolem cítili lépe? Jak vyladit vztah se šéfem nebo podřízenými? Jak svou lídrovskou židli ještě lépe využít ku prospěchu všech? Kde by se v týmu dalo šlápnout na plyn? Kdy se při prezentaci cítí skvěle, kdy to zatím vázne a jak jim pomoct, aby svým vstoupením nejen předali své nápady – ale taky si to užili? Jinými slovy – jak může být člověk v práci spokojenější a šťastnější a přispět k rozkvětu firmy? Inteligentně vedené společnosti postupně zjistily, že zaměstnanci nejsou roboti ani „živá síla“ určená k plnění úkolů. Že brutální tlak na výkon poháněný čistě ekonomickým hlediskem se na dlouhé trati nevyplatí. A zjistily to způsobem, jemuž jejich lídři rozuměli nejlépe a který posloužil i důvěryhodnosti koučinku – čísly. 

Už podle dat studie zadané Mezinárodní federací koučů (ICF) z roku 2009 se 86 procentům firem investice do koučování přinejmenším vrátila, a to v průměru sedminásobně, 19 procentům dokonce padesátinásobně. Lidé nejen pracovali efektivněji, ale víc je to bavilo – čtyři z pěti koučovaných hlásili zvýšení sebevědomí, 73 procent zlepšení vztahů, 72 procent lépe komunikovalo. 
Čísla, statistiky, výsledky, ano, vpuštění koučů do firem se osvědčilo. Pomohlo odlidštěné kancly a halová skladiště pracovních stolů proměnit v místa, kde se dá nejen pracovat, ale docela dobře prožít den. Někteří firemní koučové si kromě práce s jednotlivci i celými týmy přibrali ještě arzenál soft skills. Kromě čistého koučování učí manažery vyjednávat, na intranetech vyskakují školení a workshopy na téma asertivity, časového managementu, zvládání stresu, strategického myšlení, každý si vybere. Firma jako různorodá, ale soudržná skupina kolegů a někdy i přátel, kteří se navzájem podporují.

Koneckonců z hlediska psychoanalytické teorie objektivních vztahů můžeme firmy vnímat i jako mateřské objekty – a kdo by místo bičem ozbrojené arogantní psychopatické macechy nechtěl příjemnou pečující mámu, která se zajímá o všechny? Zvlášť když i díky tomu všichni bohatnou a lépe se jim žije? A tenhle trend pokračuje. Firmami pozvolna vzlíná „koučinková kultura“, což dělá dobré matky ještě lepšími – jen se v zájmu zdvihání komunikačních mlh vyplatí nezapomenout, co je a co není koučink.  

Zlatonosné kouzlo koučinkové kultury
„U nás jde coaching culture ruku v ruce s feedback culture, kdy je naším cílem především otevřený dialog mezi koučem a koučovaným, rozvoj koučovaného a práce s talentem. Všichni od manažerů výše jsou v pozici koučů, i když nemají oficiální výcvik,“ shrnuje Tereza Kavan Klimešová, partnerka ve společnosti Deloitte. „Kouče školíme interně sami, kdy jim vysvětlíme, jak pokládat otázky, jak pracovat s GROW modelem, jak správně naslouchat a podobně. Jde nám především o to, aby vedli primárně rozvojový rozhovor. Jsou takovými průvodci kariérou juniornějších kolegů.“

Kromě manažerů nabádaných k tomu, aby se svými lidmi nemluvili jen o výkonu, ale ptali se jich na to, kam by v rámci firmy chtěli směřovat, má Deloitte k dispozici i skutečné certifikované kouče. Interní, i ty z vnějšího světa s mlhavou nebo vůbec žádnou představou o fungování firmy. Což je ovšem jejich výhoda: „U interních koučů může hrozit, že vědí, jak to u nás chodí, mají na něco svůj názor – ti externí mohou přinést nové pohledy a přidanou hodnotu. Třeba i v tom, že lidé se jim snáz otevřou než svým šéfům a interním koučům,“ dodává Tereza Kavan Klimešová 

Celá tahle péče slovem však nespočívá pouze ve vyjasňování konkrétních mračen, ale ke zlepšování celkové nálady a klimatu. „Koučink se stává součástí firemní kultury. Pokud mají lidé přístup ke koučinku, roste i jejich důvěra ve firmu: někoho zajímá, co chci, jak toho dosáhnout. Nejde jen o výkon ve stylu – jsi tady, tak makej –, ale co by tě bavilo, pro co máš talent, co bys chtěl dělat. Koučink jim pomůže jednak si ty otázky vůbec klást a jednak směřovat podle toho kariéru.“

V Deloittu začali zavádět koučinkovou kulturu před třemi lety a dotazníky spokojenosti zaměstnanců i data o fluktuaci naznačují, že jejich kočár jede úspěšnou stezkou. Pohodlně se v něm usazují koučové z obou stran vstupních dveří a různě probarvené dialogy zní celou firmou. Tereza Kavan Klimešová je sama certifikovanou koučkou a v Deloittu vede své rozhovory napříč odděleními, protože koučovat někoho, s kým zároveň pracujete na stejném projektu, prostě nejde. „U nás je 1 700 zaměstnanců, takže většinu z nich neznám. Jsem vlastně v pozici externího kouče – i když pořád jsme kolegové a někomu prostě nemusí být příjemné mluvit o hodně osobních tématech.“

Každý, kdo má zájem, si ale svého sparingpartnera najde a firemní svět se pro své obyvatele stává místem, kde jejich životní strom může košatět nejen pod pracovní oblohou: „I když mám firemního klienta, žádné téma není tabu,“ dodává Martin Kunt. „Jako kouč dohlédnu, abychom směřovali k firemním cílům, ale ty osobní s nimi často úzce souvisejí a zasahují do celého života. Takže s žádným klientem z firmy se neomezujeme jen na práci.“ 
Fajn, pod křídly osvícených značek má každý šanci. Ale co venku, kde žádná široká náruč ani tým koučů zdarma nebo s firemním příspěvkem nečeká? 

Náš kočár se svým úctyhodným osazenstvem sice úspěšně projíždí alejemi obchodních společností a institucí všeho druhu – ale neztratil tak trochu spojení s lidmi, kteří do žádného sportovního ani byznysového klubu nepatří? Co kdyby častěji vyjížděl do ulic a hledal místo k parkování na sídlištích? 

Do světa zatím prosakuje obvyklá představa kouče podpořená ilustračními fotkami pod články a v seberozvojových knihách: muži v oblecích nebo ženy v kostýmech sedí v křesle s jednou nohou přehozenou přes druhou, na kolenou drží blok a z protějšího křesla se na ně usmívá někdo velmi podobný. Kulisa kanceláře, namodralé světlo. Mohla by to být klidně schůzka s finančním poradcem. Ano, i takhle může vypadat koučovací sezení, ale je tohle jeho podstata? Má vlastně koučink směrem k lidem mimo byznys dostatečně lákavé a hlavně srozumitelné PR? Nezdá se. Ostatně ten typický blok na kolenou může být docela obtížná rekvizita, protože když si během rozhovoru něco zapisujete, přerušíte spojení a ve svém protějšku vyvoláte spousta otázek: Proč si to zapsal? A proč si teď nic nepíše? Neříkám nic zajímavého? Antický autor umění dialogu, muž, který podle svých následovníků „snesl filozofii z nebe na zem“ a položil základy západní tradice kritického myšlení, si od někoho vypůjčil hůl a netrpělivě klepe na strop kočáru. Takže?

Kouč a dentální hygiena
„A když tedy lidem neradíte, co s nimi proboha děláte?“ zeptala se mě nedávno jistá velmi inteligentní, sečtělá a společensky zběhlá žena. Zopakujme zjištění Martina Kunta: téměř tři čtvrtiny populace nemají s koučinkem zkušenosti. A to by se díky platformám jako Kouč na drátě mohlo pomalu začít měnit. „U nás si může každý zdarma vyzkoušet až pět profesionálních koučů online, s každým půl hodiny. Něco si o nich přečtete, podíváte se na fotku a pak se rozhodnete, ke komu se objednáte na ochutnávku.

Vyzkoušet si koučování je prostě nad všechna vyprávění a definice koučinku. Když je vám konkrétní kouč sympatický, pokračujete spolu buď online, nebo osobně.“ 
Plus webináře, podcasty, projekty pro školy, prostě celý proud čistokrevného koučování, pasažéři našeho kočáru by mohli být s Koučem na drátě spokojeni. A stejně tak lidé, kteří se rozhodnou zahájit svůj transformační rozhovor. Koučování se nevylíhlo z kancelářského vejce, ale ze setkání dvou myslí odhodlaných ohledat realitu a vyrazit k hranicím možností. Jeho podstatu možná lépe než klasické seberozvojové knihy vystihuje novela Jonathan Livingston Racek od amerického spisovatele Richarda Bacha – podobenství o rackovi, který se nechce spokojit s životem v hejnu a rozhodne se ovládnout mistrovství letu až za nejzazší mez. Nejen firemní matky – jsou tu i ty svobodné. Jenže: budou na to mít? Zvlášť v době, kdy si životní náklady hrají na zdivočelou raketu? 

„Než jsem absolvoval svůj první koučink, neměl jsem dost volných peněz,“ vypráví Martin Kunt. „Koučka mi tenkrát nabídla, že jí tedy budu dlužit a koučink mi pomůže, abych se finančně vzpamatoval. Moc se mi do toho nechtělo, ale nakonec jsem souhlasil – a měla pravdu. Ve dvou třech splátkách jsem jí to vrátil. Cena koučinku může být ve srovnání s tím, co přinese, v podstatě nicotná. Podle mých zkušeností v nás koučink probouzí lepší verzi nás samých. Lépe se cítíme, jsme efektivnější. Nejde jen o to dosáhnout jednoho cíle, ale naučit se dosahovat každého dalšího.“ 

Podle dat ICF se téměř 70 procentům jednotlivců jejich finance přinejmenším vrátí, a to mluvíme jen o ekonomické stránce věci. Přesto: ceny se pohybují v řádu tisíců korun za šedesáti- až devadesátiminutové sezení a bývají násobně vyšší než částky za placenou psychoterapii. Jedním z důvodů je kromě počáteční investice do základního koučovacího výcviku (běžně přes 100 tisíc korun) i bouřlivý rozvoj koučinku ve firmách, kde se ceny rodily ve velkorysejších hranicích, než nabízí průměrný rodinný rozpočet. Někteří koučové si tuhle propast uvědomují a cenově oddělují exekutivní a životní koučování tak, aby si ho mohlo dovolit víc lidí, jiní se zaměřují na byznysové prostředí, odkud k nim pak přicházejí finančně svalnatější klienti i s životními tématy. Je tedy koučink v principu drahý luxus pro majitele zlatých karet? Martin Kunt si to nemyslí. 

„To, jak si koučové nastavují ceny, vychází buď z marketingových pouček, které někde zažili, přes svou sebehodnotu až po přizpůsobení se trhu. Koučů, kteří inkasují pět tisíc korun a víc za sezení, nebude moc a není to tak, že čím dražší kouč, tím lépe vám pomůže. My máme v KND průměr pod dva tisíce korun za sezení, ale i kdyby to bylo dvakrát víc – zaplatíte za deset sezení kolem čtyřiceti tisíc korun rozložených do pěti měsíců. A zkušenost ukazuje, že tahle hodnota se vrátí.“ 

Jistě, pro nezanedbatelné skupiny lidí se zvlášť dnes každá navíc vynaložená stokoruna dotýká hranice nemožného, ale punc firemní exkluzivity koučování opravdu pomalu bledne: podle údajů ICF vzrostl životní koučink mezi lety 2015 a 2020 o 33 procent a od roku 2020 roste každoročně téměř o pětinu. Ostatně Tereza Kavan Klimešová by „doporučila koučink každému, a to nejen v době, kdy má problém“, a Martin Kunt doufá, že se koučink brzy dostane do podobně standardního balíčku běžného života, jako je dentální hygiena, posilovna nebo psychoterapie. Co tedy můžete od koučování čekat? A proč nemá smysl směrovat koučovací kočár k ordinaci psychologa – a naopak? 

Koučink, nebo psychoterapie?
Zakladatel společnosti QED Group, autor výcviku v psychologickém koučování a jeden z nejvyhledávanějších českých koučů Radvan Bahbouh je zároveň i psycholog a lékař (o jeho matematickém vzdělání nemluvě), takže hranice mezi územím koučů a psychoterapeutů zná z obou směrů. „Psychoterapii si obvykle volí lidé, kteří cítí deficit, uvědomují si, že mají něco nezpracovaného, zažívají vykývnutí kvality života od toho, na co byli dříve zvyklí, a chtějí s tím něco dělat,“ popisuje směrování dalšího kočáru léčby slovem. „Jde o to být komfortní s nekomfortem, zatímco v koučování potřebujete z komfortní zóny odejít. Chcete se posunout dál, takže je to víc v behaviorální rovině ve smyslu podpory určitého kroku vedoucího ke změně – zatímco v psychoterapii jde především o přijetí událostí, které se už staly.“ Koučování se od psychologického přístupu liší i v časovém zakotvení. „Nejde tolik do minulosti jako psychoterapie. Sice pátráme po tom, kdy věci byly horší nebo lepší, ale primárně je sezení zaměřené na rozbor toho, co se stalo od minulé hodiny a kroků naplánovaných do příštího sezení. Koučink se více soustředí na změnu v nejbližší budoucnosti.“ Tohle časové a tematické sousedství psychoterapie a koučinku má navíc zřetelné odborné mantinely a rozhodně se vyplatí je respektovat. 

„Koučink je pro mě o tom, co chci, a o budoucnosti, psychoterapie o minulosti a o tom, co nechci,“ dodává Kunt. „Občas samozřejmě v sezeních zabrousíme i do minula a dotkneme se zranění z dětství, ale nepohybuju se v tom moc dlouho, protože si nemůžu být jistý, že když něco rozeberu, budu to umět taky složit.“ 
Jinými slovy: v psychoterapii jde na rozdíl od koučinku primárně o léčbu a psychické zdraví. Některé psychoterapeutické směry mají navíc na vnitřní proměnu pacientů roky. Zasahují do hlubokých struktur osobnosti a zvlášť ty, jež pracují s nevědomím, se pohybují v odlišném kontextu lidské psyché, v jiném rytmu a s řádově vyšší intenzitou. Třeba psychoanalytici vídají svého analyzanta několik let i čtyřikrát týdně, zatímco koučovací rozhovory probíhají obvykle jednou za čtrnáct dní a k jednomu až dvěma tématům maximálně desetkrát. 

Tahle různorodost rytmu a zaměření ale zároveň umožňuje spojení koučování a některých typů psychoterapie do dvou paralelních příběhů: „Líbí se mi, že i v koučinku můžu přijít se vším. Připadá mi, že má neomezené možnosti, jako by to byla dílna plná plastelíny, z níž můžu vytvořit všechno, na co si vzpomenu,“ uvažuje jedna z jezdkyň na obou koních. „Když jsem ještě nechodila na koučování, řešila jsem spoustu praktických témat v psychoterapii, a to poměrně strohou formou. Teď je můžu přesunout právě do koučovacích sezení. A stejně jako v terapii tam důležitou roli hrají emoce a také napojení s koučem. Vztah.“ 

Magický paradox koučování
Vztah. Propojení. Důvěra. Bez nich by náš kočár brzy zapadl do tekutých písků nedorozumění a ztraceného času. Ostatně i proto se první setkání s koučem podobá schůzce naslepo a peněženku můžete klidně zapomenout doma. Za půl hodiny máte jasno. Jestli cítíte, že by vázla i běžná konverzace, stačí se rozloučit a hledat dál. Vycítili jste spojení a váš protějšek uznal, že téma vede do krajiny koučinku? Uvidíte se příště. A pak to doopravdy začne. 

Dostanete spoustu otázek, bude se mluvit i mlčet. Vaše chvilky nejspíš získají sbírku různorodých přívlastků: inspirativní, vtipné, překvapivé, hluboké a objevné, ale i prázdné, tíživé nebo namáhavé. Pohnout horou zvyků, oběhnout své životní jeviště a chvíli se dívat odjinud, zkusit něco nového a odvalit z cesty kameny nemusí být vždycky jízda po větru. V každém případě zaměstnáte fantazii, vezmete si na pomoc vůli a vplujete do různých technik a metod, které vám kouč navrhne k průzkumu. Podstata vašich setkání ale není technická, opravdu ne – i když mají svou strukturu a výsledek můžete změřit a třeba i vyjádřit grafem, pokud chcete. Nakonec je to setkání dvou myslí ve snaze o proměnu reality. A přestože koučovací kočár oblepily zářivé cedule se slovy jako „výsledky“, „cíle“, „potenciál“ nebo „efektivita“, na hlavní tabuli úplně nahoře pod střechou svítí nápis „země životního štěstí“. 

A je tu ještě nenápadný, ale magický paradox hodný pozornosti. Kdykoli během rozhovoru vplujete do flow a objevíte svou vlastní skutečnost, ať je jakákoli, a svůj vlastní způsob, jak se s ní vypořádat – už v téhle stokrát vysněné zemi jste. 

***

S čím se koučovi svěřit – a s čím raději ne
S koučem můžete mluvit prakticky o všem, co chcete v životě změnit, zažít, dokázat, naučit se nebo poznat – pokud se vaše přání nevymyká etice. S odhodláním k podvodu nebo vyloupení banky profesionální koučové nepomáhají nejen proto, že to odporuje jejich etickému kodexu, ale protože by vám takový úspěch ve výsledku pravděpodobně neprospěl. V koučovacím rozhovoru by brzy uvadla i témata vhodná pro psychologa nebo psychiatra typu hluboké deprese, úzkosti, sebevražedné stavy, panické ataky a traumata, vůbec všechno z oblasti duševních poruch. Dobrý kouč dokáže zhodnotit meze svých možností a takového klienta odešle k odborníkovi na psychické zdraví. Na druhé straně ale nemusíte mít své téma nijak zvlášť zaostřené. Pocity jako „chci něco změnit, ale nevím co“, „už dlouho mě nic nebaví“, „v životě mě obtěžují pořád stejné překážky“, „připadám si nedoceněně“ přestavují překvapivě úrodný močál, z něhož se může vynořit konkrétní most na pevnou zem. Jindy se stane, že jasná původní představa – třeba zhubnout deset kilo – se brzy promění v něco činorodějšího: možná zjistíte, že by vás víc než pohled na váhu potěšilo začít tancovat, uběhnout půlmaraton nebo s novým sebevědomím oživit vztahový vesmír. V každém případě: už to, že se ke koučovi vypravíte, znamená, že chcete něco změnit. Zbytek už vyplyne z hovorů s vaším novým fanouškem v protějším křesle. 

P. S: Jestli byste rádi zjistili a přesněji pojmenovali, co vás brzdí, na adrese koucnadrate.cz najdete rychlý test v osmi životních okruzích. 

Moc zázračné otázky
Chcete se dotknout koučování hned teď? Zkuste si ve vztahu ke svému tématu odpovědět na „zázračnou otázku“. Pochází od psychologa a psychoterapeuta Steva de Shazera a jeho metody SFBT (Solution Focused Brief Therapy) neboli Krátké terapie zaměřené na řešení. Od kouče ji pravděpodobně uslyšíte v různých obměnách a Steve de Shazer ji původně u své klientky použil v tomhle znění: „Představte si, že jednou v noci, když jste spala, došlo k zázraku a váš problém byl vyřešen. Jak byste se o tom dozvěděla? Co by bylo jinak? Jak by to zjistil váš manžel, aniž byste se mu o tom zmínila?“
Máte odpověď? A jak se při téhle představě cítíte? Gratulujeme, právě jste sami sebe chvilku koučovali. Jaké to bylo? 
Citát z knihy Steve de Shazer, Yvonne Dolan a kol.: Zázračná otázka, Portál 2011, s. 63

Jak se měří šťastný život
Podle dat World Hapiness Report pro rok 2022 jsou Češi osmnáctý nejšťastnější národ světa. Srovnávací výzkumy zkoumají pocit štěstí na základě šesti proměnných faktorů: HDP na obyvatele, sociální podpory, svobody dělat rozhodnutí, očekávané délky zdravého života, štědrosti a vnímání korupce. Dále hraje roli hodnocení života jako celku a prožívání pozitivních emocí v předchozím dni před měřením: smíchu, radosti a učení se nebo provozování zajímavé činnosti – a negativních emocí: obav, smutku a hněvu. Z neurobiologického hlediska je šance na štěstí z poloviny vrozená, 15 procent určují vnější okolnosti a zbytek je individuální, což znamená – prostor pro změnu k lepšímu.

***

Ikona: MV a Unsplash