Tohle bláznivé kouzlo muselo pominout, protože tam koneckonců nemohli stát dalších tisíc let a čekat, že jim prasata sama naběhnou na hroty oštěpů. Měli své povinnosti. Svůj hlad. Vodní zvíře je dost velké, ale prase je lepší. Museli pokračovat bez ohledu na ztráty a navzdory nejvyššímu stupni pochybností o všem.

A než se to stalo, napadlo ho, že se ho vlastně báli vždycky – a že by se k nim možná měl přidat. Možná si ho duchové mrtvých vybrali, ale nikdo mu o tom neřekl. Až žena, která teď na něj čeká doma, ale ta lhala ze svých vlastních důvodů. I ta, která vidí ve tmě, lhala, protože za to dostala dárky. Jenže – co když měly pravdu? Co když všichni odjakživa měli pravdu, když se ho chtěli zbavit jako ti tři v rokli? Pustil obvázané lýtko, odtáhl lovce k příkrému srázu nad řekou a položil ho nohama do svahu, aby krev zůstala v těle. Mokré tělo se třáslo, ale ne zimou, slunce už hřálo. Muži mlčeli a oba si je střídavě prohlíželi, bylo těžké si něco myslet a ještě těžší se rozhodnout.

„Zůstanu s ním,“ usnadnil jim to. „Budu ho hlídat, než se vrátíte.“
Podívali se na sebe, pak všichni na nejstaršího a ten pak nerozhodl, ale shrnul nejpravděpodobnější vůli všech.
Už si nepamatuju, jak to řekl, přece jen uběhlo pár let, když nepočítám těch původních přibližně třicet tisíc. Nevzpomínám si na slova, ale nezapomenu na ten pocit, zalehl výjev z říčního břehu jako vlhká podzimní mlha: Nevěří mu. I když ulovil ta dvě zvířata. I když teď zachránil život dalšímu lovci. Nebo právě proto? Možná to něco znamená. Možná si z dětství nese něco divného. On sám to nevidí, ale ostatní ano, takhle se griloval v pochybnostech a na mě se ještě teď lepí ten připálený uhelnatý povlak, který ani já nikdy tak docela nesmyju. Dokonce ani ve své koupelně s vyhřívanou mramorovou podlahou plus asi tak deseti režimy tropického deště ve sprchovém koutě včetně výběru vůní z aromaolejů. Zažralo se to a zůstalo, i když je kůže na povrchu čistá. Jenže mně už to může být víceméně fuk. Když je vám přes padesát, na kvalitě pokožky už tolik nezáleží, stačí, aby držela maso, orgány a kosti pohromadě jako společensky přijatelný kožený pytel. Ve čtrnácti je to jiné. Uhelná mastnota na kůži bolí sama o sobě, i proto, že ji všichni vidí.

Takže když vůdce vyjádřil názor většiny a místo něj určil spolehlivého hlídače, na chvíli ucítil v kolenou hlínu, jako když byl ještě kluk. Byla v tom bezmoc a vztek. Vztek rostl jako když horké bláto stoupá škvírou mezi kameny a v poklidné krajině roste bahenní sopka – sevřel oštěp jako když já na polní cestě v dnes už vysvětlitelném návalu agresivity sešlápnu pedál svého Range. Od gum odletí pár šutrů a ve vesnici si řeknou, že jsem magor a že by se s tím mělo něco dělat. Neudělají ale nic, protože si mou auru prachů spletou s aurou moci. A já taky neudělám nic, jen mi v krvi zapění dravá chemie, ale protože pro ni nemám použití, řeknu si jen něco jako „tyvolejo!“, chvilku tůruju motor, ale pak zpomalím a pokračuju k nájezdu na asfaltku, klidně a jemně jako přítel endemitních cvrčků. I tehdy měl v ruce jen kus dřeva a prakticky žádné možnosti, takže se zařadil za další záda s kožešinovým přehozem a všichni klusali dál řídkým lesem. Do táhlého svahu a rychlého sešupu a tak se to opakovalo mockrát, jako dlouhé vlny na jezeře, takhle daleko ještě nikdy nebyl, ale ostatní určitě jo a dřív nebo později se něco musí stát, protože nikdo není v lese sám.

Dalších pár vln a pod příštím prudkým srázem ten vpředu zvedl ruku, a zastavil se. Něco našel. Stopy prasat? V tu chvíli všechny ty fňukavé, zuřivé i ukřivděné pocity skončily. Srdce přešlo z klusu do cvalu a někdo si samým rozrušením pšoukl. Začíná TO. Začíná opravdová práce. Ostatní podlehli rozrušení taky, jak jinak. Pohledy nastřelené všemi směry. Opatrné kroky a všeobecná přikrčenost. Pomalu koleny odhrnoval zelené moře poddajné lesní trávy a hádek postav se pomalu svíjel do kruhu kolem nálezu. Představoval si, že to bude otisk prasečí nohy v hlíně nebo dokonce hromádka trusu, nejlíp teplá… Protahoval se mezi nahrbenými těly, chtěl vidět, jaké znamení dostali od Ducha zvířat před začátkem lovu. A když se konečně protlačil doprostřed, udělal totéž, co všichni před ním: sklonil se a odskočil. V listí ležela zkrvavená rozdrásaná mršina – což by samo o sobě nebylo nic výjimečného, protože zkrvaveně a rozdrásaně končila spousta živých tvorů. Jenže tohle byla jen horní polovina trupu s jedinou končetinou, místo druhé trčel z masa kloub s bílou chrupavkou. Pár žeber cosi vylomilo a částečně rozdrtilo, jak se obludně silné čelisti snažily dostat dovnitř a dole z břicha se z rudé potrhané změti plazil kus páteře. Ale to nejpodivnější a mnohem víc zneklidňující čekalo na opačném konci znamení zvířecího Ducha. Znamení, bez něhož žádný lov nemůže začít: Neporušená, drápem ani zubem nedotčená mužská hlava. Se složitým účesem ozdobeným mušlemi a naprosto klidným výrazem tváře.

Předchozí kapitola: Mužská věc 115: Zápas s čolkem a brutální vězeňská poezie

Text: Dalibor Demel
Foto: Joel Ambass on Unsplash
Ikona: MV a Unsplash