Koneckonců, podobné mrtvoly už všichni viděli. Když nečekaně zaútočí šelma. Tady jen nějaké mnohem silnější čelisti přehryzaly páteř a někam odtáhly kus břicha a nohy. Dozajista to nebyl nijak příjemný pohled, ze stejných důvodů, proč se já zrovna nevyžívám v návštěvách hřbitova. Navíc krev ještě neztmavla a maso nehnilo, takže majitel těch obřích čelistí nemusí být daleko. Čelisti ale nejsou daleko nikdy. Všechny zarazilo něco docela jiného. Jeden z lovců nohou obrátil tělo na to, co zbylo ze zad, a nehybná tvář namířila pootevřené oči k obloze.  

„Nevypadá jako my,“ shrnul všechno, co tušili a teď jasně viděli.
„Něco ho spálilo,“ navrhl další.
Třetí se sehnul nad torzo, chvíli ho zblízka pozoroval, a pak se otočil k ostatním. „Nespálilo.“
„Šťáva?“
Nebyla to barevná šťáva z bobulí.
„Hlína?“ zkusil to jiný lovec hlasem přidušeného jezevce.
Ani řídká hlína proti komárům a obličejům příliš světlým do lesního šera.
„Popel?“
Ani nejjednodušší lovecké maskování.
„Prach?“
Ne. Samozřejmě, že ne.

Už se to nedalo popírat, i když nikdo ještě neměl odvahu uznat, že na vyprávění o tmavých lidech opravdu něco je. Nikdo z tábora je nikdy neviděl. Ale večer ve stanech a někdy u společného ohně se mluvilo o tom, že nejstarší ženy a muži jako děti slyšely od nejstarších mužů a žen, že když byli malí, slyšeli od nejstarších mužů a žen, že jejich rodiče znali někoho, koho takoví lidé zabili. Přišli a připádlovali na lodích proti proudu řek, lovili naše zvířata a zabíjeli naše lidi. Někdo to pak vyryl do skály v jeskyni. Vysoko v horách dva dny cesty, ale do skalního hrobu hlídaného Duchy mrtvých se nesmí chodit, aby se tohle zlo nevrátilo na svět.
Samozřejmě, všichni si na to vzpomněli. On taky a teď se spolu s ostatními díval na kus tmavého těla a tváře, jak leží ve spadaném listí a poslouchal bzučení much v tichu, jež bylo až příliš snadné nazvat mrtvolným, abych tak řekl.

Lovci mlčeli a rukama vykonávali nedokončené pohyby vyvolané nerozhodností nad dvojí pohromou. Něco jako když jsem se kdysi nemohl rozhodnout, jestli je lepší, když s Julií spolu zůstaneme nebo se sebere a zmizí mezi rotu dobře oblečených korporátních surikat, které se pak budou při nejrůznějších příležitostech tisknout opálenými a vysurfovanými boky k jejímu nahému bílému zadku. Zpětně se skoro divím, že jsem z té nejistoty a vyzkratovaného rozhodovacího procesu nezačal koktat a tikat. Hrůza z toho, že se mnou zůstane nebo odejde byla přibližně stejně silná. Máte si vybrat mezi Mercedesem GL a Range Roverem a přitom víte, že obě možnosti postrádají originalitu. Základní životní nápad. Nebo aspoň ornament. Nebyla by třetí možnost? Něco tak výstředního a šíleného, že to prostě nemůže nebýt pravdivé?

Když jsem tehdy ve svém velmi zjednodušeném vyprávění dospěl až sem, už jsem začínal tušit, že třetí cesta existuje. Špinavá, zakroucená jako kořen blahovičníku mizející v hlíně. Špinavá cesta. V lese nad mrtvým tělem a dvojitou hrozbou ta nejprostší možnost pomalu vzlínala svalnatými lýtky přes stehna a sbírku po dvou roztříděných a postupně se scvrkávajících koulí až k srdcím. Až to nejstarší a nejsilnější lovec konečně vyslovil.
„Musíme zpátky za řeku! Rychle, hned!“
A když to vyslovil on, nebyla žádná ostuda málem se pokadit strachy, otočit se a pádit zpátky.

Předchozí kapitola: Mužská věc 116: Ztracená polovina těla

Text: Dalibor Demel
Ikona: MV a Unsplash
Ilustrace: Dalibor Demel by DALL-E 2