V lese nad mrtvým tělem a dvojitou hrozbou ta nejprostší možnost pomalu vzlínala svalnatými lýtky přes stehna a sbírku po dvou roztříděných a postupně se scvrkávajících koulí až k srdcím. Až to nejstarší a nejsilnější lovec konečně vyslovil.
„Musíme zpátky za řeku! Rychle, hned!“
A když to vyslovil on, nebyla žádná ostuda málem se pokadit strachy, otočit se a pádit zpátky.  

Ale že to byl běh! Srny, potomci šavlozubých tygrů nemluvě o gigantických bobrech větších než medvěd by záviděli. Hrůza dodává pohybu téměř nadpřirozenou lokomoci. Skoro mě mrzí, že poblíž zrovna nestál někdo se stopkami nebo nemohl tu do poslední buňky vyděšenou skupinku natáčet na kameru z terénní motorky. Neutrál, jedna, dvě a jedem! Úplně se vykašlali na možnost, že obří čelisti by si jejich úprku mohly všimnout. Skoky přes padlé kmeny. Přes jámy neznámého původu. Přes nízké keře. Vzájemná motivace příkladem. A samozřejmě, bál se taky – u všech duchů a larev, první den v práci a hned průser. Touhle dobou se měli potichu plížit ke stádu prasat a dávat si znamení posunky – a místo toho zdrhají jako králíci, jako děti před tmou a divným zvukem z lesa, jako jakákoli kořist, která všechno vsadila na jedinou kartu.

Když přivřu oči a zadívám se z okna, na pole a lesní hradbu, vidím ten výjev jako scénu z přírodopisného filmu s dokonalou počítačovou animací. Všiml jsem si, že tahle poněkud slabomyslná přerámování občas musím udělat, aby se zachránil. Přičítám je posledním slabostem mé nedávné minulosti. Nechat se povařit ve skutečných pocitech patří k nejvyšší řemeslné zdatnosti života a tu po mně nemůže nikdo chtít. Koneckonců, jsem jen hovado s mírně prohloubenou pamětí a některé události jsou prostě až moc bolestivé. Mou odvážnou praminulost, jak svýma přibližně třináctiletýma nohama tepe lesní zem, odráží se ke skokům, chvíli letí a pak v dokonalé souhře svalů a paniky ještě o něco zrychlí svou pouť k nechutně zatemněné budoucnosti, dokážu občas pozorovat jen z odstupu, jinak by hrozilo, že i dnes tady na vsi spáchám masovou vraždu, a to by nebylo… Hm… Účinné. Stejně jako jeho dokonalý běh uprostřed mužů, kteří si správně měli krýt záda. Jenže:

„Ehhh, frrrmmm, křup, hek, ah, ufff,“ s tím se nikdo nepáral stejně jako s dodržováním ticha. Nikdo nechtěl zůstat pozadu. Útočná skupina toho času na útěku letěla proti krajinným vlnám jako nezastavitelná povodeň. Někteří přitom ztratili kůži omotanou kolem pasu a teď se mezi stíny míhaly světlejší půlky, a stehna bičovali ptáci, na ohlížení ani zpomalování nebyl čas. Stromy splynuly do šmouhy s volným místem k běhu a srdce všech se přestěhovala do krku.

Děsivé příběhy nelhaly. Jiní lidé existují. Jsou na pochodu. Děsivé příběhy existují. Jiní lidé nelhali. Jsou na pochodu. Všechno existuje. Nikdo nelže. Děsivé příběhy jsou na pochodu. A s nimi obří čelisti. Půl dne od tábora. Kdo dorazí první? Nikdo neunikne. Musejí se připravit. Vyrobit víc oštěpů. A hlavně to domů stihnout včas a v dálce mezi stromy se už zatřpytila řeka, když ji viděli naposledy, byl svět ještě starý. Byl v pořádku. Tma se kdysi uklidila do jeskyní a příběhů a dlouho v nich čekala bezpečně zamknutá.

To bylo a není. Tohle se všem muselo přesýpat hlavami, když letěli ve svých vlastních stopách, zatímco já si tu můžu užívat odtažitého pohledu do okenního rámu a zároveň uvažovat, kdy přesně se tu první noc Julie začala svlékat.
Bylo to předtím, než doběhli na břeh řeky? Nebo až po tom, co vítěz běhu k vodě zařval a ukázal ke stromu, kde před tím zanechali vodním ještěrem pokousaného muže a jeho hlídače? Nebo až poté, co…

„Byl tu, byl tu, tam!“ řičel další běžec a další hned pochopili, co to znamená. Pod stromem, kde dva živí muži měli počkat, až se ostatní vrátí s prasaty zavěšenými na kmenech mladých stromků, ležely roztroušené krvavé kusy těl. Světlá kůže. Ruka. Opodál cosi připomínající střed těla, ale taky to mohlo být cokoli jiného. A velká rudá skvrna v písku, kde se nejspíš událo to nejpodstatnější, vedla z ní krvavá šmouha rozmáchlá do svahu, po pár krocích slábla, ale nikdo neměl chuť ji sledovat.
„Řeka, rychle, za řeku,“ zaječel nejstarší lovec podivně vysokým hlasem, přiškrceným zjevnou nepředvídatelností všeho. Obvyklý svět se zřítil do pěny na mělčině, postupně ji rozcákly nohy v běhu o život a já vím bezpečně, že v téhle chvíli už na sobě Julie neměla vůbec nic. Zpětně se domnívám, že ji vrušila celá ta krvavá sprcha a možná i představa dobyvačných hord z Jihu, protože sama kdysi měla balkánského milence, zatracená čubka. Ještě teď, v ratanovém křesílku značky Beliani za 21 450 Kč na terase a s plnou sklenicí mě tahle její bezostyšná minulost vždycky nasere.

Předchozí kapitola: Mužská věc 117: Špinavá cesta

Text: Dalibor Demel
Ilustrace: Wikimedia Commons: Wiliam McGregor Paxton: Nausicaa
Ikona: MV a Unsplash