„Řeka, rychle, za řeku,“ zaječel nejstarší lovec podivně vysokým hlasem, přiškrceným zjevnou nepředvídatelností všeho. Obvyklý svět se zřítil do pěny na mělčině, postupně ji rozcákly nohy v běhu o život a já vím bezpečně, že v téhle chvíli už na sobě Julie neměla vůbec nic. Zpětně se domnívám, že ji vrušila celá ta krvavá sprcha a možná i představa dobyvačných hord z Jihu, protože sama kdysi měla balkánského milence, zatracená čubka. Ještě teď, v ratanovém křesílku značky Beliani za 21 450 Kč, na terase a s plnou sklenicí mě tahle její bezostyšná minulost vždycky nasere. Člověk aby pořád s někým soutěžil a s bývalými nabíječi to nejde zrovna nejlíp. O mrtvých nemluvě. Aspoň že mi zůstaly zbystřené smysly, takže slyším skoro každou bublinku v mé šampusové sklence, stejně jako jemu tehdy v uších šuměla vodní pěna a proud narážející na tělo. Nedrželi se za ramena, žádný lidský had a jiné prevence pracovního úrazu. Vrhli se do proudu jako vyplašené koroptve každý sám za sebe a došlo jim to až když všem na kamenech začaly klouzat nohy:
„Hej!“
„Stůj.“
„Poď.“
„Ještě.“
„Tak.“
„Jo.“

Had se znovu narodil, navzájem se drželi a pomalu postupovali k břehu, který pro tuhle, ale jen pro tuhle chvíli znamenal bezpečí. Možná. Na čas. Do večera. Nebo taky vůbec. Když se ale navzájem pouštěli a dotkli se známější hlíny, trochu se uklidnili. Taky se uklidnil, jak jinak. Hodil na zem mrtvolu vodního ještěra, neznámá ozubená bestie ji nechala na pokoji, teplá krev je lepší než studená. Pro ně je teď ale každá kořist lepší než žádná a on si ji vzal, byla jeho, on to zvíře ulovil a ani strach ho nedonutil na ni zapomenout. I když bylo těžší přejít řeku, měl jen jednu volnou ruku a kluzké mrtvé tělo mu proud rval z ruky.
„Tady,“ ukázal na zelenavou potvoru. „Něco přineseme.“

Ostatní mlčeli a dál se uklidňovali a někteří zřejmě začali přemýšlet. Sedli si na bobek, klekli do trávy a odpočívali. Uvažovali, co všechno se teď změní. Přemýšleli. I on přemýšlel, nedalo se tomu vyhnout. Ostatní ale přemýšleli jinak než on. Byli starší. Zkušenější. Už ne tak zvědaví. A nejspíš vyděšenější. Zuřivější. Všude samá překvapení. Svět ovládají mocnější síly než oni. Duch zvířat jim dnes daroval vodního ještěra. Ale duchové mrtvých si teď vzali dva z nich a možná zavolali i tmavé lidi z Jihu. A ti si možná vezmou další. Tohle ale není jen tak. Nic se neděje jen tak, všechno řídí jiná moc, lidé mohou jen pomáhat dobrým nebo zlým silám. To, co se dnes stalo, není náhoda. Hlína je dnes ráno varoval. Řekl jim, že se budou dít zlé věci. Někdo za to všechno může. Někdo to tak chce. „Slyšeli jste u ohně. Duchové mrtvých. Zabijou vás, kvůli němu.“ Takhle je varoval a všichni to slyšeli. A stalo se to. A nejen tohle, stane se toho mnohem víc, dokud bude žít mezi nimi.

Stíny se začínaly prodlužovat, světlo brzy zrudne, tehdy i teď, když Slunce zahajuje přistávací manévr na obzor. Rovně přede mnou kopečky Krkonoš, vlevo daleko za horizontem Praha, kde Julie nejspíš s nechutnou cílevědomostí dál řídí svůj život jako nějakou zatracenou vesmírnou raketu. V luxusních hadrech, spodním prádle Victoria’s Secret a s duší vychladlou jako skleněná varná deska bez proudu. Tipuju, že s některým ze svých chlapů znuděných životem tak, že musejí každé dva měsíce vyrazit surfovat na Kanáry, chodí i na swingers. Jedna nebo dvě plotýnky na desce na jednu noc zrudnou a pak zase vychladnou, lesklé, dokonale hladké a možná dokonce navoněné.

Bože, tyhle moje hořké básničky načmárané přiopilým ukazováčkem do vzduchu. Liší se vůbec od sprostých vzkazů napsaných fixou do sídlištního výtahu? Když se vedle mě tehdy v noci beze slova svlékla, nejspíš v sobě ucítila osu našeho společného světa.
„Už toho nech, miláčku,“ zmačkala hromádku oblečení, odhodila ji co nejdál od postele, ale muži na břehu řeky dál přemýšleli. A zdálo se jim, že se z krvavého chaosu pomalu vynořuje naprosto zjevné řešení. Aspoň myslím. Je to samozřejmě teorie, děj v hlavách vystrašených lovců jen odhaduju na základě příštích událostí.

Přestože mě Julie tehdy umlčela jazykem a postupně dalšími částmi těla, ty tváře nechtěly zmizet. Opravdu se snažila a když si na mě sedla a v dlouhých pečlivých jízdách až na hranu vypadnutí pracovala pánví a koleny, opakovala svou oblíbenou modlitbu „buď tady se mnou“. Přitom mě zblízka hypnotizovala rozšířenýma očima, až se mi z té její naléhavosti dělalo trochu mdlo, protože byl nejmladší, poprvé na lovu se všemi. Všiml si, jak se na něj všichni dívají, ale tentokrát nechal ostražitost spát: zkouška pokračuje, určitě sledují, jak se zachová, je nejmladší, poprvé na lovu a hned viděl tak zlé věci. On ale udělal, co bylo potřeba, zachránil muže před vodním zvířetem a přinesl maso. Podařilo se mu to. Všechno zvládl, nikdo se nemusí bát, že se rozbrečí jako dítě. Na snědé lidi ale nestačí, to není pro něj, ostatní jsou zkušenější, možná silnější než příběhy z jeskyně – tak uvažoval, zatímco Julie zrychlovala jako v nějakém zatraceném komiksu plném rozkmitaných zadků, s přivřenýma očima si teď představovala bůhvíco a zrychlený dech ji hnal k cílové rovince. Co teď budou dělat?

„Co teď budeme dělat?“ obrátil se k nejstaršímu lovci klečícímu na zemi. Opíral se o silné ruce, pěsti zaryté v hlíně, z vlasů a vousů mu kapala voda. Vypadal mohutně. Silný jako nejsilnější lesní zvíře a když ho tak viděl, byl najednou plný důvěry a odhodlání na všem se podílet. Bránit svoje místo i břeh jezera. Ženy a děti všech velikostí včetně těch tří zmrdů, co se ho chystali zabít. Všechny bránit a ubránit, protože mají náskok, už vědí, že tmaví lidé přicházejí.

„Co teď uděláme?“ zopakoval a zatímco se Julie přiřítila k cíli svého zběsile soustředěného a mého bezděčného snažení, stihl nejstarší a nejsilnější lovec zvednout hlavu a na někoho za jeho zády vykřiknout: „Ne! Počk…“
Poslední, co zahlédl, byla překvapená – ale ne zas TAK překvapená – tvář starého muže, vůdce všech. A pak ucítil, jak na jeho hlavu dopadlo cosi tvrdého – a nebylo nic.

Předchozí kapitola: Mužská věc 118: Bezostyšná minulost slečny Julie

Text: Dalibor Demel
Ilustrace: Wikimedia Commons: Thomas Gatzemeier: Mladá Frieda, olej na plátně
Ikona: MV a Unsplash