Krásný čas bytí vám přeju. To, že tohle čtete, znamená jediné – zatím jste ještě naživu. Určitě všichni znáte ty bezvadný bonmoty, který říkají, jak je to stáří vlastně skvělý. Stáří je jediný způsob, jak neumřít mladý. Ha ha ha, mlátím se do stehen. Nebo: Jsi starý tak, jak se cítíš. Pak je mi sto let. Nebo: Všichni jednou zestárneme. Tak to prrr, mě do toho netahejte. Tohle se mě vážně netýká. Já žiju pořád stejně, jakoby konec byl v nedohlednu.

 

11. března – sobota

Hraběnka mě vzbudila už před šestou. Obrovské okno, které jsem si nechal speciálně vyrobit, bylo zalité nezvyklým světlem. Včera jsem chodil v tričku a teď je všude sníh. Hraběnka si všimla, že mám otevřené oči a začala se mazlit. Mám ji rád, ale když se dlouho nevidíme, je celá nadržená, takže mě nenechá chvilku v klidu. 
Převalil jsem se na záda a představil si, co mě tenhle víkend čeká. Támhle naproti bude u stropu přidělaná ledková zářivka napojená na promyšlený ostrovní systém, jehož součásti jsou zatím roztroušené po celém domě ještě v původních obalech. A venku už za dvě hodiny začne řádit bagr. Bagřík, jednotunový z půjčovny. Můj dárek k Vánocům od Honzy, Elišky a Jurdy. Představoval jsem si, co všechno se s ním asi stihne a kolik hlíny to vyhrabe. Hraběnka si všimla, že se jí věnuju jen napůl a poslintala mi tvář. 
Vybavily se mi vzpomínky na Jitku. Zrzavou pihatou holku s velkýma prsama, která byla vždycky cítit štiplavým potem. Kolik jí dneska bude? Byla o půl roku starší… Proboha! O půl roku! Dneska jí je šedesát. A mě to čeká přesně za půl roku. 
Propadl jsem chmurné náladě, ze které mě probralo vytrvalé dotírání Hraběnky. Jediná obrana je otočit se na bok a zachumlat se do deky. Udělal jsem to a cítil, jak si Hraběnka lehá k mým zádům. Její tělíčko příjemně hřálo. Udělalo se mi hezky, akorát na přemýšlení. Vrátil jsem se v duchu k tomuhle víkendu a začal si plánovat postup prací. 
Těsně po osmé hodině mě probudilo vyzvánění telefonu. Honza hlásil, že za pět minut jsou u mě. Vyletěl jsem z postele, naházel na sebe pracovní oblečení a šel honem zatopit. Hraběnka zůstala v posteli. Začal se psát čtvrtý rok přestavby. Mám na mysli přestavbu bývalé trampské chaty, která ještě před tím bývala obytnou pastouškou, na něco, kam bych se mohl ukrýt před světem. V dobách, kdy jsem s tím začínal, jsem si psal jakési úvahy nad smyslem celého počínání, kdyby to někoho zajímalo, tak je najde tady. Od té doby se hodně změnilo a hodně se to všechno posunulo určitým směrem, ani nevím jakým. Důležitý pro mě bylo, že ten čas, který žiju, dostal nějaký smysl.
Ze zbytku víkendu mám před očima jenom obrovské haldy hlíny, kterou ten malej neřád s gumovými pásy dokázal za ty dva dny vyhrabat z boku chaty. Honza si splnil sen a mně zvedl terén minimálně o půl metru. 

Úterý 14. března

Jsou dny, kdy jde všechno jako po másle a dny, kdy člověk raději neměl vylejzat z postele. Moje chyba, že jsem tak brzy vyrazil do práce, abych byl brzy hotov. Osud měl se mnou jiné plány. V první řadě nám nějakej dement vytloukl přes víkend automat, takže jsem musel čekat na technika, abych mu pomohl vyměnit sklo ve dveřích. Když řachnete do takového skla – je to vlastně dvojsklo – rozletí se na milion kousků, podobně jako sklo u auta. Ty kousky jsou pak všude – na chodníku, mezi prázdnejma spirálama (protože všechny pytlíky s trávou ten hajzl šlohnul) a v těch nejhlubších útrobách automatu, což je ten největší problém. Musí se totiž všechno vyndat a vyčistit, aby nic neuvízlo někde na trase pohyblivých součástí a automat se pak nerozbil.

Samozřejmě jsem si zapomněl doma rukavice. Samozřejmě mě nenapadlo zkontrolovat, jestli mám v autě lopatku a smetáček. Samozřejmě jsem neměl ani ten blbej pytel na odpadky, kam bych mohl ten sajrajt dát a odnýst do popelnice. Smetáček jsem našel a jednu rukavici. S kusem kartonu místo lopatky jsem pak uklízel střepy do pytle vysomrovaného vedle v kebabárně. Docela dobře se osvědčila i plastová škrabka na sklo, s níž jsem nabíral nekončící hromádku střepů z automatu. Vysvobodil mě až technik, který přivezl sklo a měl v autě vysavač. Suma sumárum, zásek na tři hodiny. Až do večera mě pak pronásledovaly problémy na všech místech, kam jezdím automaty doplňovat. Tu byl zaseklý mincovník, tu nefungoval akceptátor bankovek. A když bylo všechno technicky v pořádku, otravoval mě nějakej týpek z ochranky supermarketu, který mi názorně předváděl, jak rozbil hubu někomu, kdo se pokusil náš automat vykrást, a během vyprávění koukal žádostivě přes okno na plechovky s energeťákem obsahujícím HHC. Jednu jsem mu vrazil – jako tu plechovku – a spěchal pryč.

Vydal jsem se domů, měl jsem ještě nějaké psaní a cestou jsem si chtěl vyřídit nějaké telefony – ano, vím, že se za volantem telefonovat nemá, ale se sluchátkama to snad nevadí. Teda jestli něco nesnáším, tak to jsou ti šneci na semaforech. Hlavně se nerozjížděj unáhleně, ta zelená tam bude ještě nejmíň deset vteřin. Jo to je paní, no jasně, a taky telefonuje, jenomže s mobilem v ruce, kráva jedna blonďatá. Na co jí ten její kolík kupuje mergla, když jede jako s hnojem? Doprava houstne a já mám pocit, že si všichni vyrazili jen tak na výlet nebo co. Žádnej spěch. Se z toho poseru. 
Zlatý sídliště, v tuhle dobu chytnu i dobrý místo k parkování.

Celý zbytek odpoledne píšu články do časopisu Reportáže z průmyslu. Je to typ článků, kterým v redakci říkají VZD – z veřejně dostupných zdrojů. Jinými slovy najdu o firmě něco na internetu a přepíšu to do vlastního jazyka. Občas to mám hotový hned, jindy se s tím mořím třeba dvě hodiny, to když o firmě není na těch internetech lautr nic. Teď jsem se naučil spolupracovat s AI, jako s umělou inteligencí. Dokáže vyčarovat neuvěřitelné věci. Občas se teda musí kontrolovat, jestli neplácá nějaký nesmysly, ale když na to přijdu, tak ji upozorním, ona se omluví a jedeme dál. 

Abych se trochu rozptýlil a odpočal si od odborných statí, napsal jsem umělý inteligenci, aby dokončila báseň. První sloka, kterou jsem napsal, zněla:

Jako člověk bez halíře,
Žije želva bez krunýře. 
Každou chvíli zas a znova,
Neví želva kam se schová. 

A umělá inteligence dopsala toto:

Bez své ochrany je ztracená,
všude hrozí jí nebezpečí.
Nikdy neví, co jí hrozí,
kde ji čeká past nebo síť.

A tak si želva životem
kráčí pomalu a opatrně,
všechno se jí zdá těžké,
bez svého krunýře je bezmocnější.

Tak i my si musíme dávat
pozor na každý krok a slovo,
bez svého štítu jsme zranitelní,
a tak snadno padáme do zločinu.

Dyk se to vůbec nerýmuje. Myslím, že se umělá inteligence značně přeceňuje. Rozhodně teda není vtipnější a básnicky nadanější než já. A končit básničku pro děti zločinem? Možná to má nějaký edukativní záměr, ale já ho teda nepochopil. 

Text: Jiří Roth
Foto: Victoria Watercolor/pixabay.com; Jiří Roth
Ikona: Jiří Roth by DALL.E