V megastoru jsem nebyl asi týden. Skoro mě ani nepřekvapilo, že jsem ji tam spatřil. Chodila volně mezi policemi, ruku zastrčenou v zadní kapse u kalhot, ve druhé kornout zmrzliny a dlouze se dívala na jednotlivé zboží. V tu chvíli mi bylo jasné, že to není žádná zákaznice. Byla nejspíš zaměstnaná jako soukromé očko nebo tak něco. Byla ale tak nápadná, že si jí musel každý, kdo chodil více či méně do megastoru nakupovat, určitě zapamatovat. Lidé kolem ní ale chodili, jako by tam vůbec nebyla. Neměl jsem čas se zdržovat, tak jsem vzal co jsem potřeboval a odejel. Někde v mozkových záhybech byla ale už rozcuchaná zrzka natrvalo usídlená. 

Nebylo tedy divu, že má další návštěva byla cílená. Zvolil jsem pro nákup pro mě neuvěřitelnou sedmou hodinu ranní. Byl jsem zvědavý, jestli ji v obchodě najdu. Jezdil jsem s vozíkem po celé ploše, pozoroval, jako zvolna přibývá nakupujících, ale moje zrzka nikde. Bylo už půl deváté, když jsem ji spatřil. Vypadala dost naštvaně. Vyšla ze dveří hned vedle pečiva, za kterými jsem předpokládal vchod do pekárny. Provázel ji nějaký křik. Měla tu svoji teplákovou klokanku, kterou si chvatně dopínala. Ne ale dost rychle, abych si nevšiml, že má celkem slušné poprsí schované v pomačkaném pruhovaném tričku. Stál jsem tam uprostřed široké ulice obklopený ošatkami s různými druhy pečiva a pozoroval to stvoření. Prošla kolem mě, aniž by si mě všimla. Ucítil jsem zvláštní pach. Takový, jaký je cítit, když člověk právě vstane. Pach, který byl směsí potu, dusného tepla vznikajícího mezi tělem a peřinou, a těžkého dechu procházejícího hutným povlakem v ústech. Vydal jsem se za ní. Byl jsem zvědavý, zda opustí prostor mezi regály. Opustila. Zamířila přes hlavní dvoranu mezi butiky, kde byly toalety. Jel jsem za ní i s vozíkem jako ve snách. Zastavil mě až turniket u pokladen. Stáhl jsem se zpět do nejbližší uličky a pozoroval dveře od dámské toalety. Trvalo to snad půl hodiny, než znovu vyšla. Očividně měla lepší náladu. Prošla bezstarostně prostorem vedle pokladen a zamířila zpět k pekárničce. Já pořád za ní. Zastavila se u ošatky s dalamánky a jeden si vzala. Odešla do textilního oddělení a mlčky začala dalamánek přežvykovat. Jezdil jsem se svým vozíkem neustále za ní. U zimních bund se otočila: „Sleduješ mě?“ Zavrtěl jsem hlavou. Pak jsem váhavě přikývl. Nemělo smysl nic skrývat. Rozhodně není hloupá. „A co chceš?“ položila logickou otázku.
„Vlastně nic.“ Co jsem jí měl také říci. Že mě přitahuje? Že jsem zvědavý, co vlastně v tom obrovském skladišti všelijakého zboží dělá? A jak to, že ji tu najdu pokaždé, když sem přijdu nakupovat? Místo všech těchto otázek jsem tam stál jako bulík a díval se na ni.
„Chceš mě?“ zeptala se natvrdo. V tu chvíli jsem věděl, že ji skutečně chci. Chci ji a moc. Celé moje tělo toužilo po tom, abych ji mohl obejmout a přitisknout k sobě. Přímo jsem se těšil, až ji ucítím, až zabořím nos do jejích krátkých, rozcuchaných, zrzavých vlasů. Přemýšlel jsem, jestli je zrzavá všude. Vzhledem k tomu, jaké měla oči, jsem odhadoval, že asi ne. To mě ještě víc vzrušilo. Mhouřil jsem oči a hlasitě polkl. Natáhla ke mně ruce. „Pojď, něco ti ukážu.“ 

Nechal jsem vozík stát tam, kde je a šel za ní jako v mátohách. Zabočila mezi obrovské police se sportovními potřebami a neomylně vešla do skrytých dveří. Ocitli jsme se v malém příručním skladu plném skateboardů, slunečníků, zahradního nábytku a kempinkových grilů. Tam mě opřela o zeď a rozepla si klokanku. Když si ji stáhla, viděl jsem nádherně tvarované tělo, které by jí mohla závidět kdejaká modelka. Kazily to jen obrovské kapsáče. Ty si svlékla vzápětí. Nezmýlil jsem se. Zpod okraje květovaných kalhotek skutečně vykukovaly tmavé chloupky. Cítil jsem, jak mi ve spáncích tepe krev. Byl jsem vzrušený, těžce jsem dýchal a dělaly se mi mžitky před očima.
„Tak co je s tebou?“ otázala se dívka a přikročila ke mně. Pravou ruku mi zabořila do rozkroku a levou mě chytla na temeni. Stoupla si na špičky a přisála se svými ústy na má. Cítil jsem chuť čerstvě upečeného dalamánku. Horečně jsem ji objal a v tu chvíli jsem cítil, jak mi do slipů prýští horká tekutina. Vykřikl jsem a prudce dívku odstrčil. Sedl jsem si na bobek a zabořil hlavu do dlaní.
„To nic, to se stává,“ konejšila mě a oblékla se. Pak beze slov odešla dveřmi ven. 

Cítil jsem se hrozně. Nejenže jsem měl touhle dobou být už hodinu v práci, ale ještě se snažím sbalit neznámou holku mezi regály v obřím obchoďáku, načež skončím jako panic, který se k tomu dostane poprvé. A vůbec, kolik jiných mužů už asi skončilo v jejím pochybném náručí? Pomalu jsem se zvedl. Jak jsem si sedl na bobek, skvrna se prosákla až na kalhoty. Potřeboval jsem se převléknout. Ale do čeho? Kolem mě nebylo vůbec nic, co by šlo použít. Dveře se otevřely. Nakoukla zrzavá hlava a hodila mi kalhoty.
„Převlékni se a raději zmiz,“ nařídila a opět dveře zabouchla. Poslušně jsem se začal navlékat do plátěných kalhot. Byly mi poněkud volné. Dveře se znova otevřely.
„Jsou mi velké,“ oznámil jsem, aniž bych zvedl hlavu. Silná paže mě chytla za předloktí.
„Co tu děláte?“ zděšeně jsem se napřímil a hleděl do tvrdých očí muže v perfektně střiženém saku se stříbrnou plackou na kapse. Když mě vedl s nenápadně zkroucenou rukou za zády do hlavní kanceláře, zahlédl jsem, jak mezi kompoty poskakuje zrzavá kštice a udělalo se mi nevolno. 

Do práce jsem se dostal až odpoledne. Poté, co jsem zaplatil pokutu, zničené zboží a vyčkal, až udělají inventuru skladu, ve kterém mě načapali, propustili mě na svobodu. Vymyslel jsem si báchorku o tom, jak se mi udělalo špatně a tak dále. Moc mi asi nevěřili, ale protože se ukázalo, kdo jsem (vrcholný představitel dodavatelské firmy), loučili se se mnou sice zdvořile, ale jejich pohledy svědčily o skrytém podezření. Odpoledne jsem se pak snažil ponořit do práce a na celou aféru zapomenout. Už v půl dvanácté večer jsem ale třesoucíma rukama bral košík z přístřešku na parkovišti megastoru a vjížděl na nákup. 

Doufal jsem, že se směny vyměnily, což byla asi pravda. Tentokrát se to povedlo. Dělali jsme to na haldách kartonů ve slepé části spojovací chodby rozdělující obrovské sklady. Trochu tam sice táhlo, ale byl tu kupodivu klid. Dívka musela být hodně mladá. Měla pevná ňadra a bradavky se širokými dvorci. Z blízkého zkoumání jsem zjistil, že musí mít vlasy rezavé od přírody. V kontrastu s tmavým klínem a podpažím mě to přivádělo k vrcholkům extáze. Milovala se s plným nasazením a já s potěšením konstatoval, že jsem ji přivedl k orgasmu. Sice mě nejdříve vyděsil její neskrývaný křik, ale vzápětí jsem se ponořil do vln rozkoše. Ranní příhoda byla dávno pryč. Najednou vykřikla, vzepjala se, aby se vzápětí přitiskla na mě a zaryla mi dlouhé nehty do zad. V dáli bouchly dveře. Ztuhli jsme v němém objetí a slyšeli, jak kdosi zabočuje s elektrickým vozíkem do jedné ze skladovacích hal. Když byl znovu klid, posadili jsme se na kartonech a zadívali na sebe. Začala být zima, a tak si dívka vzala na holé tělo svoji klokanku. Zapnula ji jen do půli a já z profilu pozoroval její ňadra a chvějící se bradavky. Dostával jsem na ni znovu chuť. Zamířil jsem svojí rukou k ní, ale vycítila, co mám za lubem a prudce se zapnula až ke krku. „Už ne. Teď už tu bude rušno.“ Seskočila z krabic a navlékla se do kapsáčů. „Musím se umýt.“ Obula si nevzhledná bagančata a vyrazila ven ze skladu. Chvatně jsem se oblékl a následoval ji. V části pro zákazníky bylo lidí pořídku a u masa stál ještě můj nákupní vozík tak, jak jsem jej tam zanechal. Měl jsem v něm balíček zeleného čaje a tavený sýr. Dívka prošla turnikety a zamířila k toaletám. Následoval jsem ji.
„Haló, pane.“ U pokladny si mě všimla dáma středního věku.
„Kde máte vozík?“
„Já…, totiž…, tam,“ koktal jsem a ukazoval někam mezi regály.
„No a kam jdete?“
„Musím na WC, promiňte.“ Pokladní zavrtěla hlavou. Vrátil jsem se pro košík, projel kolem ní, zaplatil a přemýšlel, zda je ta zrzavá dívka pro ostatní neviditelná, že si ji nikdo ani nevšimne. 

Venku jsem nechal stát košík a zaběhl na pánské toalety. Když jsem vyšel ven, srazil jsem se se zrzkou. Už jsem se chtěl začít vyptávat, ale předběhla mě.
„Ty máš asi peníze, viď? Zajdeme na pizzu?“ Šli jsme. Seděli jsme sami v jídelním koutu a žvýkali vysušenou pizzu.
„Co jsi vlastně zač?“ začal jsem opatrně s výslechem.
„Nevím. Čekám tady.“
„Čekáš? A na co?“
„Nevím. Prostě tu čekám. Je tu všechno. Jídlo, pití, záchody, nic víc nepotřebuju. Akorát občas potřebuju chlapa.“ Dlouze jsem na ni hleděl. Byla jediná možnost, ale ta se mi zdála dost neuvěřitelná.
„Kde bydlíš?“
Nechápavě na mě pohlédla. „No přece tady,“ rozhodila rukama kolem sebe. Mé tušení se potvrdilo. Jakkoli se to zdálo nemožné, bylo to tak. Ta dívka se jednoduše nastěhovala do obrovského obchodního domu. Neplatí nájem, teplo, elektřina, jídlo, pití, vše zdarma. Existuje mezi regály, obklopená zbožím. Když něco potřebuje, tak si to prostě vezme. `
„Kde spíš?“
„Různě,“ pokrčila rameny. U stěny za televizory, na vozíku mezi starými kartony (docela pohodlné ležení, mohu potvrdit), nebo ve skladu s textilem. Sice měkké poležení, ale je prý alergická na zvláštní pach, který tam panuje. Nejčastěji ovšem přebývala ve skladu s elektronikou. Na otázku, jak tu je dlouho, jsem se dozvěděl, že vlastně hned od druhého dne, co to tu otevřeli.
„A co prodavači, skladníci, detektivové, zkrátka všichni ti zaměstnanci, copak ti si tě nikdy nevšimli?“ Pokrčila rameny. Prý ne. 

Asi ve dvě v noci jsem se s ní rozloučil. Zdálo se mi, že má smutný pohled. Zamával jsem jí a odešel na parkoviště. Můj vůz tam stál takřka opuštěný. Odejel jsem domů, ale mnoho jsem toho nenaspal. Musel jsem přemýšlet o zrzavé dívce i o tom, proč jsem se jí ksakru nezeptal na jméno.

Text: Jiří Roth
Foto: Tiff/Wikimedia Commons
Ikona: Mužská věc