„Vaše srdce se mi nějak nelíbí,“ doktor přimhouřil oči a zaposlouchal se do stetoskopu, „cítíte se dobře?“ „Ne,“ odpověděl jsem, „ale to je normální, nemyslíte?“ Napsal recept a poslal mě domů.
Nebinární Marushko vztekle rejdili lžičkou v šálku. „Když řekneš černá káva, urážíš otroky ubičovaný k smrti!“
Tohle jim právě vyčetl partner, který si z předchozí identity ponechal dělohu.
Zaparkoval jsem porsche u chodníku a šel si dát na zahrádku latté. Doma nikdo, času spousta. Ve třiašedesáti se mi už začínalo dařit. Prošla kolem. Poznal jsem ji i po čtyřiceti letech.
Toho rána se Jindřich probudil z alkoholických mrákot a zjistil, že se proměnil v plyšového medvěda. Byla sobota. Chtěl vykřiknout, ale ozvalo se dobrácké zabručení. Zazvonila přítelkyně.
Díky, přátelé. Vážím si toho, že jste mě vyzvedli mezi sebe. Doba potřebuje návrat k základním člověčím hodnotám a já rád uzavírám smlouvy podáním ruky. Jsem už takový.
Večer mě vždycky dlouho hladila a šeptala, že jsem její miláček a má na světě jenom mě. Že nikomu jinému nevěří a nikdy ji nesmím zklamat. Denně mě krmila šunkou a v neděli pro nás pekla kachnu.
Víte... Já téhle šanci obětoval všechno a politicky si ji odpracoval. Už jako kluk jsem chápal, co znamená vliv. Když jsem viděl, že někdo dělá úkoly o přestávce, musel platit, abych to nenahlásil.
Vůdce hvízdl a my jsme museli vyrazit a všechny vaše lidi probodat oštěpy a umlátit kamennými sekyrami. Nikdy není dost zvěře pro všechny. Stáli jsme proti sobě jen chvilku.
Sergej Petrovič přijel na návštěvu do Čech. Příjemná zemička, pomyslel si a rozhodl se zůstat. Postavil zámek a usmyslel si přikoupit sousední chalupu se zahradou. Sergej Petrovič rád voněl k růžím.
Nervozita vypnula slinné žlázy, takže si olízl rty a všiml si, jak další algoritmus porovnává vzpomínky na podobné situace a hledá nejvýhodnější řešení. Jako vždycky a ve všem.
