„Sleduješ mě?“ Zavrtěl jsem hlavou. Pak jsem váhavě přikývl. Nemělo smysl nic skrývat. Rozhodně není hloupá. „A co chceš?“ položila logickou otázku. „Chceš mě?“ Ano, cítil jsem, jak moc ji chci.
Skoro jsem končil, když mě málem porazila rána do zad. Znovu do mě zkusil strčit, ale uskočil jsem a přirazil ho ke stromu. Špičatá suchá větev se mu z hrudníku vynořila celá od krve.
Kde tehdy dřepěla Julie? Pravděpodobně chodila na večírky s dalšími nadějnými absolventy VŠE, souložila jako o život a v měsíčních nocích ještě tančila s toulavými psy.
Dívka, mohlo jí být tak sedmnáct, kolem krku šátek, v uchu asi tisíc náušnic, navíc další v nosní dírce, žvýkala jablko a upírala na mě obrovské tmavé oči. Vůbec neladily s její zrzavou kšticí.
„Nemám strach,“ zkusil zalhat a zaznamenal souhlasné zamručení.
Tak takhle se to dělá, dobře: „Nemám strach,“ zopakoval silnějším hlasem, zamračil se a s čvachtnutím zarazil oštěp do bláta.
„Vrať se,“ požádala ho žena vážným hlasem, když ještě před svítáním odcházel. Do šera, vlhka, ukopnutých palců. A mnohem horších věcí, takže to myslela velmi vážně.
Život mi už nic nepřináší. Už jsem všechno zažil, všechno viděl. Ale hlavně – jak já nenávidím tuhle současnou dobu! Je mi z ní na zvracení! Opravdu nepocítím sebemenší lítost, když zítra umřu.
Být zásadně a tvrdě proti fašismu, rasismu a antisemitismu je v pořádku. Ale být antikomunistou, to se zvlášť v poslední době nepovažuje za košer. Ale copak napáchali méně zla a hrůz než fašisti?
Nikdy jsem nechtěl bejt populární, je to pro mě strašná přítěž. Taky vím, že to lidi těžko nesou, to není žádná legrace. Jako malíř tomu nejste vystavenej, když nejste známej ze seriálu Ulice.
Vyrazte do lesa v noci – najdete ty nejzdravější, nejčipernější a nejsilnější houby. Stačí přestat spoléhat jen na zrak a probudit starší a spolehlivější smysly.
